Ten záběr byl jedním z nejčastěji sdílených videí minulého týdne. Ať už považujeme náboženství za vznešený cit, nebo zhoubné opium, malá velká nehoda jedné zbožné ženy na vatikánském náměstí nám nejspíše neunikla. Snad každý totiž zažil životně důležitou schůzku, která vyšla vniveč.
V poslední večer loňského roku zdravil papež poutníky před svatopetrskou bazilikou. Hlava víc než miliardy pozemských katolíků, třiaosmdesátiletý muž v bílém, se blíží k ženě, jedné z nekonečného zástupu věřících. Papež se usmívá, třese rukou holčičce v kulichu, požehná i vedle stojícímu chlapci, zní vzrušené dětské hlásky. Nechte děti přijít ke mně! Žena se pokřižuje, papež je na dotek. Kolik času a námahy to nejspíš stálo, aby uhájila místo hned v první řadě. Jenomže když jí má František srdečně potřást rukou a usmát se na ni, papež zamává kamsi dozadu a odvrací se. Tohle ne, řekne si nejspíš žena. Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!
Papež v tu chvíli vypadne z role, show dostává trhlinu. Opovážlivkyni, která si ho uzurpovala, plácne přes ruce. Tušili jsme, že papež je jen člověk, ale teď to i vidíme. "Ukázal, že se umí naštvat. Dal ránu místo požehnání. Vznětlivý Jihoameričan udeřil ženu. Papeži spadla maska, zahlédli jsme monstrum." Média Františka tentokrát nešetřila.
Na celé příhodě je ale zajímavého něco jiného než to viditelné a už milionkrát okomentované. Totiž postava a úřad papeže jako takového.
Ztratil jsem se, promiňte
Staroslavná instituce už podle všech předpovědí dávno neměla existovat. "Vidět Rolling Stones je něco jako vidět papeže. Zážitek do památníčku," napsal zkraje 90. let časopis Rock & Pop po koncertě legendární kapely. Zdá se, že ještě nenastal čas památníčky zahazovat. Možná kvůli kapele, jejíž členové jsou de facto papežovými vrstevníky. Určitě však kvůli Františkovi, který disponuje v mnoha palčivých otázkách dneška nepřeslechnutelným hlasem.
Skepse, pokud jde o trvanlivost papežství, není vynálezem moderní doby. Papeže - tuto po staletí čistě italskou specialitu - totiž často ovládala mocichtivost a hašteřivost. A jak říkají sami čeští katolíci, "církev musí být opravdu od Boha, poněvadž nejen komunistům, ale ani papežům se ji nepodařilo přes veškeré úsilí zničit".
Leckdy opravdu nebylo malé. Dobře to ilustruje kniha německého historika Huberta Wolfa Konkláve v kapitole o "synodě mrtvých". V jejím průběhu nařídil Štěpán VI. roku 897 exhumaci svého předchůdce Formosy, aby mohl tlejícího nebožtíka usadit pro výstrahu mezi kardinály, kde mu pak nechal useknout tři prsty a setnout hlavu. Historie papežství je takových kuriózních příběhů plná. A nechybí v ní přirozeně ani ty vznešené. Aktuální historka o mocném muži, který plácl ženu z davu, je kuriózní i vznešená zároveň. A od silvestra nabízí poučení každému, komu ujedou nervy.
Na Nový rok, den po incidentu, pronesl František promluvu, v níž odsoudil násilí na ženách. A nakonec se omluvil i za svůj výpad. "Láska nás činí trpělivějšími. Často trpělivost ztrácíme, já též. Omlouvám se, že jsem dal včera špatný příklad."
Postsekulární Západ nejspíš neoslovují dogmata, která má papež ze svého úřadu bránit a zachovávat, ale morálka, kterou v té drobné epizodě s plácnutím ztělesňuje. Dogmata s morálkou souvisejí, ale těžkou otázku "jak" nechme na jindy. Začněme řešením jednoduššího kvízu. Na otázku, zda tu papežství vydrží déle než Rolling Stones, není zas tak těžké správně odpovědět. Kde ale brát nekonečnou trpělivost s lidmi přesvědčenými, že právě nadešla jejich chvíle?
