Komunistický režim potřeboval místo, kde by každý mohl odsoudit hrůzy nacismu. Sám se ale zdráhal odsoudit jejich pachatele. Příslušník SS Max Rostock, který řídil vraždy a vypálení Lidic, byl sice po válce dopaden, ale v Československu tajně omilostněn a jako spolupracovník tajné policie odeslán domů do Německa.
Stalo se tak v době, kdy režim Lidice intenzivně měnil v místo, jež mu mělo posloužit k debatám o "spravedlnosti". Do její stalinistické koncepce ale moc nezapadal příběh lidických letců (Josefa Horáka a Josefa Stříbrného), kteří bojovali ve Velké Británii. Všechny takové považovali komunisté za nepřátele a podle toho se k nim také chovali. Horák tak po válce raději emigroval a Stříbrný skončil ve vězení, z něhož se už nesměl do rodné vsi natrvalo vrátit. Svým způsobem tak dopadl hůř než lidický kat Rostock, což představuje specificky komunistický příspěvek k dějinám spravedlnosti.
Největším problémem Lidic ale je, že bezpráví v nich vesele přetrvává až do těchto dnů, takže oba letci se dosud domů nevrátili ani symbolicky. Dodnes tam nemají pomník. Jeho základní kámen byl sice před pěti lety odhalen, jenže po nastalých tahanicích zase rychle zmizel.
Lidé, kteří nebyli
Je příznačné, že kontroverze se rodí v Lidicích prakticky kolem čehokoli. Když například před osmi lety vznikal audioprůvodce po pietním místě, vzbudilo to vášně a stížnosti podobné těm současným. Měl totiž připomínat také jistého Františka Kubíka, který prý nebyl ve vsi oblíben. Jeho manželka Anna s dcerou Evou po únoru 1948 zvolily emigraci, čímž se staly pro ikonický příběh, který formulovali tehdejší komunisté (a ti současní jej se zuřivostí sobě vlastní hájí), neatraktivními rovněž.
Slovo Lidice se zkrátka změnilo v heslo s kontrolovaným významem, jehož součástí se bohužel stali i ti, kteří přežili. Získali díky tomu unikátní status i nepsaná práva, jakým se u nás žádné jiné oběti totalit netěší.
A právě tento unikát začínají objevovat i politici - třeba Jana Bobošíková -, kteří jinak s Lidicemi a jejich historií nemají nic společného. V zásadě je ani nezajímá, ale pochopili, jaký potenciál pro vedení dnešních kulturních válek vypálení a vyvraždění vesnice skrývá.
Jak ukazuje aktuální ostrý spor o osud jedné lidické Židovky, mají komunisté stále dost síly na to, aby uhájili svou verzi celého příběhu a nenechali si ji nijak kazit nově zjištěnými fakty. Ředitelka lidického památníku Martina Lehmannová to chtěla změnit, a je tak dnes už jen ředitelkou bývalou.
Stoupněte si do druhé řady
Kromě politováníhodného konce ale nabízí nový lidický spor také jednu příležitost. A sice šanci znovu připomenout, že u nás stále žijí tisíce pozůstalých po obětech nacistického i komunistického teroru. Jen se o nich tolik nemluví, protože jejich status se ani zdaleka neblíží tomu, jímž disponují přeživší z Lidic. Drtivá většina obětí nemá šanci mluvit do činnosti žádného památníku, protože o jejich odkaz a názory se nikdo krom pár dobrovolníků nezajímá.
Lze samozřejmě namítnout, že vypálení Lidic představuje v moderních českých dějinách událost jen těžko s něčím srovnatelnou. Je ale bolest matky, jejíhož sotva dospělého syna zaživa roztrhali psi u železné opony, menší než ta, kterou prošly lidické ženy? A o kolik by případně asi měla být? Na to, co prožívá, když si bývalí pohraničníci staví na svou počest sochu, se jí nikdo neptá. Počítá se dnes sice k obětem, ale jaksi druhořadým. Jako by utrpení bylo možné kastovat. Podobně si nikdo nevšímá ani těch, kdo musí žít s vědomím, že zmučená těla jejich blízkých semlel kolotoč justičních vražd v padesátých letech.
Lidice se naštěstí dočkaly obnovy i skvělého památníku a jejich oběti příkladné péče. Můžeme na to být hrdi. Na jiných místech, kde za krutých bolestí a nepředstavitelného utrpení vyhasly životy stejně nevinných, dnes ale v řadě případů nestojí nic. Vůbec nic. I třicet let po revoluci tak žijeme v zemi, která hrstce obětí přiznává výjimečné postavení, zatímco jiné mění v masu pamětníků, jejichž trýzeň nikoho nezajímá.
