Start do nového roku se letos opravdu vyvedl. Všichni čtyři nejvyšší ústavní činitelé přispěchali s uklidněním, že se nám daří dobře, a měli bychom tudíž být spokojeni.
Spokojen - až na ty klimatické alarmisty, kteří všechno kazí - je i lídr Senátu Jaroslav Kubera, což je přinejmenším zvláštní, uvážíme-li, že jeho strana si dělá nárok stát se nejsilnější autentickou konkurencí Andreje Babiše. Co tedy ještě vůbec chtít a čekat od nového roku v zemi, kde všechno běží ideálně, vláda myslí na každého jednotlivce, rostou platy i HDP a všichni se mají dobře?
Ta naše bublina česká
Přejme si, aby rok 2020 především ukončil podivné sebeuspokojení, kterému se Česko může už nějaký ten rok oddávat díky tomu, že se veze na konjunkturální vlně německé ekonomiky. A také na vlnách evropských peněz, kterých vláda využívá jako investičního polštáře, protože sama investuje jen na papíře.
Jistě není dobré, když společnost trpí pocity méněcennosti. Bez zdravého sebevědomí není úspěchu. Jenže samochvála, jakou provozuje současný předseda vlády, připomíná spíše narcismus. Premiér se chválí často a s velkou chutí, aniž by dával najevo, že mu dělají starosti skryté dluhy - klesající dostupnost bydlení, ohrožené sociální služby, exekuce, regionální patologie vyloučených lokalit a drhnutí státní správy, které nechybí jen digitální, ale i lidská pružnost.
Ekonomická jednorozměrnost, kterou Andrej Babiš dlouhodobě chrlí na občany, už v některých ohledech přesahuje i omezený ekonomismus 90. let minulého století, kdy se byznys (peníze) skrýval opravdu za vším.
Premiér systematickou sebechválou a přehlížením strukturálních problémů vytvořil kolem Česka politickou bublinu. Žije se v ní zatím vlastně docela dobře, ale jenom těm, kdo ji nevidí či vidět nechtějí. Podobná bublina, zkreslující skutečné zaostávání za světem, rostla kolem Česka i v devadesátých letech. Také tehdy premiér Václav Klaus prezentoval republiku domovu i světu jako evropského premianta. Jako výtečníka, který všechno dělá dobře a může sloužit jako vzor pro ostatní dosud kulhající.
Krize, která se táhla od roku 1996 prakticky až do začátku 21. století pak ukázala, že to bylo z velké části právě falešné české sebevědomí, co zbrzdilo ekonomický, sociální i kulturní vývoj země minimálně o několik let.
Václav Klaus si nedokázal přiznat, že by něco mohl udělat špatně, přel se o interpretaci. Andrej Babiš negativa vytěsňuje, zahlazuje a neustálým opakováním kladů ("už nás čekají jen samá pozitiva", říká se v jedné kultovní české veselohře z doby normalizace) vytváří dojem pohody, klidu, bezpečí a spokojenosti. Dojem země, v níž už toho na práci vlastně moc nezbývá.
O kapse a politice
Česko nutně potřebuje, aby tahle marketingová bublina konečně praskla. Aby se politika vrátila k realitě. Potřebuje, aby se rok 2020 stal právě v tomto smyslu rokem návratu politiky do Česka.
Nemusí to nutně znamenat konec éry Andreje Babiše. I současný premiér a jeho lidé, včetně politických partnerů, by nepochybně zvládli politiku skutečnou - otevřenou, promyšlenou, strategicky a rozvojově orientovanou. Stačilo by přeřadit, stačilo by chtít. Manipulace je ale samozřejmě snadnější a přináší rychlejší vděk voličstva.
Přejme si tedy společně, aby nás právě letošek falešného ochranného obalu zbavil. Čím dříve se to podaří, tím méně to bude bolet. Nepotřebujeme si lhát do kapsy, potřebujeme změny, které nám pomohou, abychom se zase nemuseli dívat, jak nás sousedé jeden po druhém předbíhají.
