V úterý 19. března byl Světový den sociální práce. Ministr Jurečka (KDU-ČSL) si dal na Facebook fotografii, na které před sebou drží papírové "srdce pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách". Jím vedené ministerstvo (MPSV) k tomu napsalo: "Všem sociálním pracovníkům a pracovnicím a pracovníkům a pracovnicím v sociálních službách bychom rádi poděkovali za jejich práci. Všem Vám patří velké uznání a respekt."
Skutečně se tito lidé těší respektu? A jak sami na Jurečku a MPSV reagují? Stačí si číst posty u jeho sebepropagační fotky. S. L.: "Jako každý rok vám o papírové srdce nikdo nestojí. Zasloužíme si důstojné mzdy." R. B.: "Víte, kam si to srdce můžete strčit. Nevážíte si práce pracovníků v sociálních službách, mají menší platy, než je důchod jejich klientů, o které 24 hodin pečují, myjí, dávají jíst a pít, hladí je, když umírají....fakt se styďte, takhle se přetvařovat." A tak to pokračuje a stejně znějí hlasy mnoha sociálních pracovnic a pracovníků. Jejich platy jsou nízké, dlouho se o tom píše, mluví, dlouho se to ví.
Na webu Neviditelní.org najdete podskupinu Sociální pracovníci. Čtete tam: "Připadá vám, že ze sebe pořád někomu dáváte, ale nikdo už nedává nazpět vám? Máte pocit, že o vaší práci málokdo něco ví? Jako by byla neviditelná."
Pokračuje to: "Cítí se tak zhruba dalších 22 415 lidí, kteří stejně jako vy pracují jako sociální pracovníci. Neustále pracujete, denně řešíte krize druhých, spoustě problémů předejdete včasnou intervencí, ale stejně si vaší práce jen málokdo všimne. Navíc někdy stěží vyjdete od výplaty k výplatě. Náklady na vaše bydlení vzrostly tak, že je sotva zaplatíte. Kdybyste chtěli bydlení vlastní, nemáte ho jak získat. Jste neustále ve stresu - nejen kvůli náročné práci a neodpovídající mzdě, ale i kvůli rodině, se kterou nemůžete trávit tolik času, kolik byste chtěli. Připadá vám, že na vás stát i veřejnost zapomněly. Jste pro ně neviditelní."
Těžko najít něco výmluvnějšího a jasnějšího. Okolo 22,5 tisíce lidí u nás pracuje ve velmi náročné profesi, ale stát a společnost si jich neváží. Minimálně je dostatečně neoceňuje. Holt to nejsou právníci, bankéři, lékaři, policisti… Ale jejich práce je pro celou societu mimořádně důležitá. Dělají to, na co by jiní neměli sílu a odvahu.
Při příležitosti Světového dne sociální práce zveřejnila Česká asociace streetwork (ČAS) data ankety o platech a postavení sociálních pracovníků. Streetwork je práce na ulici, v parku, nádraží, v přirozeném prostředí skupiny, na kterou se pracovníci zaměřují. Cílí na lidi, kteří potřebují sociální poradenství a pomoc. ČAS zastřešuje nízkoprahové sociální služby pracující s dětmi a mládeží, s lidmi ohroženými závislostmi, bezdomovstvím a dalšími nepřízněmi.
Výsledky ankety jsou tristní: placení sociálních pracovníků a pracovnic je dlouhodobě nedostatečné a nejisté, 44 procent dotázaných bere hrubou mzdu pod hranicí 30 tisíc korun měsíčně. Přitom minimální výše důstojné hrubé mzdy za rok 2022 byla podle webu Důstojná mzda v Česku 40 912 korun a v Praze 42 776 korun… Více než 60 procent z dotázaných má kromě svého primárního zaměstnání i další práci, bez dalšího příjmu by jim mzda nevystačila na zajištění všech potřeb.
Téměř čtyři desetiny odpovídajících jako jeden z důvodů, proč mají ještě "vedlejšáky", uvedlo "bez dalšího příjmu bych finančně nevyšel". V anketě odpovídali i na otázku, co vnímají jako největší ohrožení pro obor nízkoprahových sociálních služeb: nízké mzdy, nestabilní financování, nedostatek kvalitních pracovníků, vyhoření a nezájem politiků o dlouhodobá řešení.
Martina Zikmundová, ředitelka ČAS, se tématu financování sociálních pracovníků a zaměstnanců v sociálních službách věnuje dlouho: "Opakovaně se při osobních setkáních s řadou z nich setkáváme s konkrétními důsledky toho, jak je tato profese v České republice podfinancovaná. V souvislosti s následky pandemie, ekonomické recese i zhoršujícím se duševním zdravím dětí i dospělých přitom potřebnost a význam sociálních pracovníků roste."
Veřejnost často neví, co práce sociálních pracovníků obnáší
Máme za sebou krize, které se podepsaly na všech generacích, od nejmladších, po nejstarší. Všecky ty skupiny potřebují pomoc, radu, podporu a často se jim jí nedostává. Stát přitom spoléhá na neziskové organizace, bez nich by tyto situace vůbec nezvládal.
Veřejnost zase často neví, co práce sociálních pracovníků obnáší, že je tato profese mnohdy spojena i s řadou stigmat a stereotypů. Jeden streetworker do ankety ČAS napsal: "Hlavní představy veřejnosti o práci sociálního pracovníka jsou dvě - buď že jsem 'spasitel' a dokážu vše změnit, že je moje práce velice důležitá, ale daný člověk by ji rozhodně dělat nechtěl. Druhý nejčastější je hodně negativní - že je to k ničemu, špatné řešení, vyhozené peníze." I odtud plyne frustrace.
Asociace streetwork připomíná, že tuto práci dělají odborníci, 60 procent dotázaných má vysokoškolské vzdělání, 17 procent vyšší odborné, které si pravidelně doplňuje. Jde o obor s požadovaným vysokoškolským vzděláním, ale zároveň s nejnižšími mzdami. ČAS na mizerné financování upozorňuje při jednáních se zástupci MPSV, při přípravě novely zákona o sociálních službách i jindy. Dlouho a marně.
Dalibor Hála z Diakonie k tomu říká: "Stát nám, neziskovkám, zadává poměrně velkou část služeb, které chce svým občanům poskytnout a nemá na to vlastní kapacitu. Tyto služby musíme dle zákona poskytovat na požadované úrovni, s požadovaným vzděláním a tak dále. Jen za ty samé služby od státu, potažmo krajů a obcí v přenesené působnosti, dostáváme výrazně jinou finanční odměnu."
Zabývá se tím kampaň Stejná odměna. Měsíční mzdy zaměstnanců neziskových organizací jsou o několik tisíc menší než platy jejich kolegů, kteří vykonávají tu samou práci pro instituce zřizované státem, krajem či městem.
Například u pracovníků sociálních služeb, kteří svým klientům poskytují domácí péči, byly v loňském roce platy v neziskovém sektoru v průměru o zhruba dva a půl tisíce nižší. U těch, kteří pracují v pobytových službách, byl rozdíl dokonce více než pět tisíc. Nejvíce se však podle dat Platformy 10 lišily výplaty zdravotních sester bez specializace zaměstnaných v sociálních službách. Ty, které pracují pro nestátní organizace, si za měsíc vydělaly průměrně o 16 381 korun méně. To je zjevně nespravedlivé.
Nelze se pak divit tomu, co zjistila Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. Uskutečnila rozsáhlé dotazníkové šetření a zjišťovala, kolik nyní chybí zaměstnanců v sociálních službách. Zatímco v roce 2020 poskytovatelé sociálních služeb postrádali zhruba tisíc pracovníků, nyní jsou to už téměř tři tisíce.
Stát (MPSV) dá peníze kraji, kraj je přerozdělí poskytovatelům sociálních služeb a ty vyplácejí zaměstnance podle toho, jak chtějí nebo mohou. Martina Zikmundová říká, že se v sociálních službách nedodržují žádné "tabulky", poskytovatelé jimi nejsou vázáni, ale hlavně na ně nedostávají peníze. Ty si ještě mohou shánět od sponzorů a dárců. Neměl by ale stát dostatečně platit za služby, které si objednává?
V neziskovém sektoru je dnes sociální práce ohodnocena hůře než ve státním. Mezi poskytovateli sociálních služeb existují výrazné rozdíly v platech. Co z toho plyne? Žádné státní "srdce pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních službách" nebije. Jejich práce si stát neváží, ač ji bere jako samozřejmost. Psát "všem Vám patří velké uznání a respekt" je od ministerstva jen dutá fráze, jež se hezky vyjímá na Světový den sociální práce, ale tím to končí.
