Španělský Sánchez jako nová Merkelová. Co přinese legalizace půl milionu imigrantů?

Je to bezprecedentní krok. Španělská socialistická vláda premiéra Pedra Sáncheze oznámila záměr legalizovat půl milionu nelegálních přistěhovalců v zemi. Dle Sáncheze je to příklad hodný následování. Nepovede ale přesně k opačným důsledkům, než španělský premiér očekává?

Sám Sánchez ve svém článku pro The New York Times tvrdí, že Západ přistěhovalce potřebuje. Demografická krize, společná západním státům, je podle něj neúprosná. Ve zjevné narážce na amerického prezidenta Donalda Trumpa staví svůj postoj do protikladu k „některým lídrům, kteří zvolili stíhání a deportace prostřednictvím technik, které jsou nezákonné a kruté“. Proto jeho vláda vydala dekret (čímž obešla parlament), který uděluje ilegálním imigrantům dočasný pobyt. Ten si pak mohou nechat po roce prodloužit.

Důvod je podle Sáncheze především morální: Španělé byli národem emigrantů v dobách Frankova režimu. Masově emigrovali také po krizi v roce 2008. Nyní, když je v zemi slušný ekonomický růst, je prý povinností přivítat přistěhovalce se stejně otevřenou náručí, ve kterou doufali Španělé emigrující do zahraničí v minulosti.

Druhý důvod je pragmatický. Západ imigraci potřebuje, protože bez integrace přistěhovalců bude ekonomicky stagnovat, veřejné zdravotnictví a penzijní systémy budou trpět, argumentuje Sánchez. Upozorňuje, že Španělsko v posledních třech letech mělo nejrychleji rostoucí ekonomiku mezi největšími evropskými státy. Recepty, které fungují ve Španělsku, budou prý fungovat i v jiných zemích. Sánchez tedy vyzývá k následování jeho příkladu.

Komentátor stejného listu, Christopher Caldwell, nadšení španělského premiéra mírní. Sánchezův ekonomický model, neoddělitelně spjatý s jeho imigrační politikou, je dle Caldwella přeceňovaný a v mnoha směrech škodlivý. Španělská ekonomika byla po mnoho let založena na masivním turistickém ruchu, což v sobě zahrnovalo příliv nekvalifikované pracovní síly (typicky číšníky, pokojské či taxikáře). Jakkoli taková orientace ekonomiky generuje zisk, může jen těžko posunout Španělsko směrem k rozvinutějším ekonomikám.

Caldwell si všímá i politického rozměru: prvním testem Sánchezovy vlády po vydání dekretu o legalizaci přistěhovalců byly regionální volby v Aragonu. Zatímco socialisté ztratili pět mandátů z původních 23, antiimigrační strana VOX zvýšila své zastoupení ze sedmi míst na dvojnásobek. Přitom již v prosinci čelili socialisté podobně nelichotivým výsledkům v místních volbách v regionu Extremadura. Masová legalizace ilegálních přistěhovalců by tak mohla vyprovokovat růst populistů – jako dříve v USA či v Německu. Tedy pravý opak toho, čeho chce Sánchez dosáhnout.

Caldwell mírní i obavy z demografického úpadku Španělska. To sice má jednu z nejnižších porodností v Evropě, ale právě díky masové imigraci se počet obyvatel Španělska za jednu generaci zvýšil ze 40 na 50 milionů. Má ovšem přistěhovalectví i ekonomický přínos?

„Ano, na trhu práce je 22,4 milionu lidí, ale to svědčí o velikosti ekonomiky, nikoli o její kvalitě. Pokud měříme hrubý domácí produkt na obyvatele, výsledky nejsou tak působivé. Příjmy v tomto století vzrostly, ale přibližně stejným tempem jako v celé Evropské unii a výrazně nižším tempem než ve Spojených státech,“ vysvětluje Caldwell.

Podobně je matoucí také proklamovaný nedostatek pracovní síly. Španělsko má stále desetiprocentní nezaměstnanost, což je nejvíce v EU. A mnoho Španělů navíc proklamovaný růst jejich země vidí jen jako „turisticko-průmyslový“ komplex, díky kterému jdou peníze developerům a migrantům, kteří je posílají do svých domovských zemí.

Stejně tak není jasné, zda migrace pomůže sociálnímu systému. Dánská studie z roku 2015 ukazuje, že poté, co nízkopříjmoví přistěhovalci překonají věk největší pracovní produktivity, změní se krátkodobá výhoda z jejich imigrace v dlouhodobou ztrátu pro ekonomiku země a státní rozpočet. Obsáhle o tom před pěti lety informoval i The Economist. Podle zdrojů dánského ministerstva financí je průměrný přínos veřejným financím nejvyšší u rodilých Dánů a přistěhovalců ze západních zemí. Pak následuje propad ke kategorii „další nezápadní migranti“ a úplně u dna jsou migranti ze zemí Blízkého východu a z Afriky.

Mnoho z těch, na které se Sánchezova amnestie vztahuje, jsou španělsky mluvící obyvatelé Latinské Ameriky, kteří nepředstavují takovou integrační výzvu jako arabsky nebo turecky hovořící obyvatelé muslimského světa. Amnestie se však může vztahovat i na takovou populaci. A ta může být mnohem větší, než Sánchez předpokládá. Jeho vláda hovoří o půl milionu nelegálních migrantů, kteří mají nárok na amnestii, ale nezávislý think-tank Funcas odhaduje, že může jít až o 840 tisíc osob.

Sánchez se podle Caldwella pasuje do role jakéhosi globálního vyzyvatele Donalda Trumpa. Jenže není nic marnějšího než předpovídat odkaz politika. „Ačkoli bylo rozhodnutí Angely Merkelové přijmout migranty v roce 2015 široce oslavováno, jeho hlavním důsledkem nebylo inkluzivnější Německo, ale vzestup populistické strany Alternativa pro Německo (AfD). Sánchez by mohl Španělsko dovést na stejnou cestu,“ uzavírá komentátor New York Times.