Studenti odmítli do školy toho rána vstoupit a zahájili hlasitý protest. Zhruba po hodině strávené před budovou školy vyšel ředitel školy Mgr.Václav Krištof a vyzval studenty, aby se uchýlili do svých tříd s příslibem, že se studenty zahájí neprodleně diskuzi.

Zástupci studentů mu předali petici proti zavedení kamerového monitorovacího systému s odvoláním k Listině základních práv a svobod. Argumentovali mimo jiné tím, že na škole se socio-patologické jevy nevyskytují; zvýšení pasivní bezpečnosti není dostatečným důvodem pro monitorování učeben, kde studenti tráví většinu svého dne - průběžné sledování by bylo velkým nátlakem na  psychiku studentů s rizikem vzniku paranoidních pocitů a stavů. Obrovský problém studenti viděli též v nulové komunikaci vedení s klienty školy studenty a jejich rodiči.

Ředitel po hodině diskuzi se studenty ukončil a sdělil, že se rozhodne po rodičovských schůzkách týž den večer, což prý pro něj bude směrodatné. Na schůzkách vyjádřilo 90% rodičů nesouhlas se zavedením kamerového systému a ředitel tak byl donucen kamery ze tříd odstranit. Vymínil si však, že zůstanou na chodbách, ve vestibulu školy a u vchodu do školní budovy. Studenti zvítězili, nicméně hranice osobní svobody byla přesto významně posunuta.

Právní argumentace

Se zavedením monitorovacího systému vyjádřila výrazný nesouhlas advokátka a známá obhájkyně lidských práv JUDr. Klára Veselá-Samková:

"Základním a úhelným hlediskem, ze kterého je posuzováno porušování lidských práv a oprávněnost zásahu do lidských práv, je princip proporcionality. Tento princip je ctěn a aplikován i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku jako princip eventuálně ospravedlňující jisté omezení jinak garantovaných lidských práv. Porušení lidských práv je v zásadě dovoleno v případě, kdy tímto porušením jsou ochráněna jiná základní lidská práva, jejichž porušení by bylo nesrovnatelně horší. Takovouto proporcionalitu mezi zásahem do soukromí studentů a učitelů na straně jedné a ochranou (koho? před čím?) v případě kamer instalovaných ve škole postrádám. Proto jednání školy hodnotím jako protiústavní," řekla studentům JUDr. Klára Veselá Samková.

Nesouhlas s monitorováním vyjádřil i veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl a předseda Úřadu pro ochranu osobních údajů RNDr. Igor Němec.

Pandořina skřínka

Z ohlasů čtenářů je patrné, že mnozí žáci, studenti a jejich rodiče mají zkušenost s monitorováním kamerami v prostorách svých škol. Pandořina skřínka byla otevřena, aniž by to veřejnost nějak výrazněji postřehla.

Mnozí argumentují tím, že jsme sledováni všude (ulice, hromadné prostředky, banky, obchody, benzínové pumpy atd.). Ale vyskytujeme se v těchto místech 6-9 hodin denně? Odpověď zní ne. Toto oko možná vydržíme při výběru peněz u bankomatu či při návštěvě banky, ale nedokáži se představit, že sedím celé vyučovaní v záběru kamery, která se dívá, sleduje mě, kontroluje, slídí, zaznamenává

Škola a její chod aneb vzdělávání by mělo být založeno na důvěře.

Naše škola je velice malá a do 17. listopadu 2006 jsem si myslela, že je založena na oboustranném dialogu studentů s učiteli a s vedením školy. Student je zde brán jako osobnost, individualita a to na této škole mám ráda. Jsem zde spokojená s kvalitou výuky, skvělými profesory, vztahy mezi studenty a mimoškolními akcemi. Pokud bych ale měla být neustále monitorována kamerami ve třídách, odešla bych do jiné školy. Vždy jsem zde měla pocit, že profesoři a vedení jsou zde určitými mentory a zároveň přáteli, kteří nás směřují na cestě k vzdělanosti, a ne manipulátory a slídily, jak se zachovalo vedení v tomto případě. 

Svoboda nade vše

Chci si ve třídě kreslit karikatury profesorů, chci vidět, jak se šťastné páry spolužáků líbají na topení a nejsou při tom pozorováni, chci normální středoškolský život se všemi klady i zápory. Proto jsem bojovala za svoji svobodu nezávislé a svobodné studentky, pro kterou byl tento protest velkou životní zkušeností. Pokud se studenti naučí jednou sklonit hřbet před nestydatou autoritou, budou ho sklánět celý život.

To, že k nám "Velký bratr" vstoupil 17. listopadu 17 let po pádu totalitního komunistického režimu, mi připadá jako smutná ironie. Ještě smutnější je, jak si na stále častější, vlezlejší a dlouhodobější sledování kamer pomalu zvykáme. Odhadem 40 % diskutujících všech věkových kategoriích na publicistických portálech slídění ve školách horlivě hájilo s argumentem, že kdo nic špatného nedělá, nemusí se přece oka kamery bát a ochrana pořádku stojí nade vším. Přijmeme-li tento argument, je příště na řadě naše pracoviště (neboť občas se v práci krade a kdo nekrade, nemusí se přeci bát) a poté i naše domovy (vždyť někteří lidé se dopouštějí domácího násilí, jiní týrají své děti, takže kamerové systémy do našich domovů a kdo nic špatného nedělá, ten se přeci nemusí bát).

autorka je studentkou Soukromého gymnasia Josefa Škvoreckého