Český premiér v úterý navštívil Užhorod. Naše město se poslední dobou stává oblíbeným místem setkávání vysokých státních představitelů nejen ze středoevropského regionu. České delegace však bývají vítány vřeleji než jiné. Na Zakarpatí, jehož je Užhorod hlavním městem, mají Čechy rádi.
Minulý týden byl ve znamení přímých rozhovorů mezi Ruskem a Ukrajinou, prvních od krachu istanbulských jednání v březnu 2022. Jen těžko se ale najde médium, které by je neoznačilo za frašku, sloužící jen k tomu, udělat dojem na Donalda Trumpa.
S těžkým srdcem a v hluboké depresi sleduji nekonečné hádky a spory v naší společnosti, kdy se už pomalu nedokážeme shodnout na vůbec ničem. Jsme rozděleni do zcela protikladných názorových skupin, a jakmile se objeví jakékoliv téma, okamžitě proti sobě brojíme. Jsem přesvědčený, že existují hodnoty a témata, u kterých bychom dokázali shodu najít. A věřím, že jednou z nich je pomoc Ukrajině.
Od Viktora se dozvídám, že bojoval v Afghánistánu u speciálních sil (specnaz). Vypráví různé zážitky z bojů. Ani v jeho věku 57 let bych se s ním nechtěl dostat do potyčky. Celý večer debatujeme a kluci se mě snaží co nejvíc naučit. Přes komunikační kanál přichází pokyny pro naši práci. Kluci dostávají koordináty a plánují trasu. Cílem bude dům, kde žije docela dost ruských vojáků.
Obec Salaš leží v malebném údolí Chřibů nedaleko Velehradu. Den před osvobozením se stala místem tragédie dodnes zahalené tajemstvím. Zavedeme vás do míst, kde neznámí ozbrojenci postříleli 19 mužů ze Salaše, kteří šli na pomoc partyzánům.
Léto ve Spojeném království je něco jako UFO. Všichni o něm mluví, objevuje se velmi sporadicky a často to ani léto v pravém smyslu není. Met Office (meteorologická služba) sice každý rok varuje, že se můžeme těšit na největší vlnu veder za posledních sto let, ale realita se odehrává spíše v režimu náhodných vln veder, tzv. heatwaves, které přijdou jen tu a tam a obvykle trvají jen několik dní.
Vlažný vztah Angličanů k pořádku a obecný nárůst apatie obyvatelstva britských ostrovů je slovy velmi složitě popsatelný fenomén. Zkusím to na příběhu mé nedávné vykládky v Yeovilu.
Nikdy nevěřte navigaci od Google! Minimálně na Ukrajině. Vím to odjakživa, tedy od časů, kdy jsem poprvé před léty přicestoval na Zakarpatí.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj to označil za pozitivní znamení. Donald Trump ohlásil, že "nás čeká VELKÝ týden". Vladimir Putin totiž v nočním projevu z neděle na pondělí navrhl, aby se ve čtvrtek 15. května uskutečnily v Istanbulu bez předběžných podmínek přímé mírové rozhovory s Ukrajinou. Optimismus je ovšem předčasný.
Bojoval s rakovinou, ale nebral svou nemoc příliš vážně. Podlehl komplikacím, které mu způsobila nákaza covidem.
I kdyby poštovní známka na dopis stála stokoruny, Českou poštu to nezachrání. Představuje totiž „Úřad“ v celé své velkoleposti a stupiditě.
VE Day je tady - a s ním i několikadenní oslavy, které však ne všechny zajímají a ne všemi jsou vnímané kladně. Oslavy, které přinášejí nejen mnoho zajímavých ceremoniálů a pietních akcí, ale také pachuť a úšklebky nad současným stavem země, která se kdysi v krvi, potu a slzách statečně postavila zlu.
Den vítězství - 8. květen - je sice na Ukrajině státním svátkem, ovšem i letos se v tento den jde do práce jako kterýkoliv jiný. Volno bylo zrušeno již v prvních týdnech ruské invaze na Ukrajinu, společně s řadou jiných zákonů. Takže momentálně jsou na Ukrajině pracovními dny všechny svátky. Květnové výročí beztak považuje za významné jen asi desetina Ukrajinců, hlavně na východě země.
Tam se klene nebe plné houslí. To se říkalo o městě Luby nedaleko Krušných hor. Jenže s poválečným odsunem německého obyvatelstva měla tamní houslařská tradice namále. Bohudíky si podmanila i české přistěhovalce. Pro Paměť národa o tom vyprávěli místní pamětníci a houslaři.
.Slovo kultura je římského původu, a je odvozeno od colore, tedy pěstovat, obydlovat, starat se, hlídat a chránit. Nevztahuje se tedy jen k obdělávání půdy, ale již tehdy označovalo též kult bohů a péči o to, co jim náleží. Proto kulturu nelze ztotožnit ani s uměním.
Weston-super-Mare, malé město v anglickém Somersetu, se před dvěma lety stalo dějištěm příběhu, který mi připomněl, jak malý a propojený svět může být. Všechno to začalo docela prozaicky - problémem s automatickou převodovkou na mém autě.
Existuje kontinuální, fatální dilema v oblasti umění. Jak se jako umělec chovat v politickém prostředí, které je ideologicky neslučitelné s vlastním světonázorem?
Malování čerta na zeď a žití v permanentní nedůvěře ke svému okolí je asi neoddělitelná část české mentality. Ani po více než 35 letech od konce totalitního režimu nejsme schopni pochopit, že v kapitalismu podání ruky anebo slib je něco, co je závazné a zároveň stvrzením závazku mezi rovnocennými partnery.
Tento příběh připomíná ošklivý sen a černou noční můru. Ale skutečně se v poválečných Českých Budějovicích stal. Je důkazem krutostí, které Češi byli schopni páchat po válce na Němcích.
Ačkoliv do českého zdravotnictví letos přiteče ze zdravotních pojišťoven 500 miliard korun, stačit to nebude. Systém spadl do deficitu, který má jedinou jistotu - a to, že se bude prohlubovat. Pokud s tím nic neuděláme, budeme jej brzy počítat v desítkách miliard.
