Přezdívá se mu severomořské St. Tropez, přirovnání ale sedí jen částečně. Německý ostrov Sylt má sice také pověst nóbl letoviska pro smetánku, tím ale v očích milovníků žhavého slunce a vlahých večerů podobnost končí. Pro srovnání: Na Syltu je teď 15 nad nulou a prší, jih Francie hlásí slunečných 25 stupňů.
Přesto se právě na Sylt v létě chystá prý snad i půlka Německa. Důvod? Devítieurová (zhruba 220 korun) měsíční jízdenka platná po celé zemi. Spolková vláda ji zavedla ve snaze přimět za energetické krize Němce i návštěvníky méně jezdit autem a více využívat veřejné dopravy. Konkrétně lokálních a regionálních vlaků i autobusů. Akce odstartovala první červnový den a potrvá tři měsíce, tedy prakticky celé léto. Internet tak už zaplavily tipy, kam všude se dá za nepatrný peníz vyrazit.
Už jedeme a na zádech máme batoh
"Repráky, gril, plechovkový pivo, sváča v ruce a devítieurový lístek v batohu," zpívá v novém videu komik a animátor Lolnein. Vysmívá se tak obavám, které oficiálně formulovaly i úřady na Syltu: že milionářům se soukromými letadly budou na pláži zaclánět rozjívení batůžkáři z přeplněných vlaků.
Dost možná to tak i bude, třebaže Německo nabízí i podstatně zajímavější místa, než jaké představuje retro destinace Sylt. Autorka tohoto sloupku by kupříkladu upřednostnila neomezené ježdění po Berlíně, včetně předměstí Wannsee, Postupim a Spandau, či kolem početných jezer ukrytých v okolních lesích. Případně dopravně perfektně propojená města v Porýní-Porúří, která nabízejí příležitost objevit německou industriální minulost.
Pokud se ale vrátíme zpět na Sylt, mají místní obavy mimo jiné i proto, že spolková vláda o dotované devítieurové jízdence příliš nediskutovala s dopravci ani regiony, takže je nyní slyšet spousta žehrání na ušlé zisky. Běžně totiž cesta k Severnímu moři a zpět vyjde na stovky eur. Dopravní experti přesto strach z vlaků nacpaných k prasknutí mírní.
Prázdninový lístek nepochybně skvěle poslouží mladým lidem, kterým otevírá možnost procestovat Německo a zažít možná neopakovatelné letní dobrodružství. Jistě jej ocení také železniční nadšenci, kteří se s jasným (Fahr)plánem a sbalenou krosnou už šikují i na českém internetu. Celá akce tak nakonec pandemií zasaženému německému turismu ve výsledku spíš prospěje - třebaže na rozdíl od frekventantů ze Syltu budou pasažéři lokálek sotva rozhazovat eura plnými hrstmi.
Pokud ovšem německá vláda tímto opatřením chtěla řešit energetickou krizi způsobenou raketově rostoucími cenami fosilních paliv i ruskou agresí vůči Ukrajině - a zároveň se o kus přiblížit zeleným cílům, které si sama vytyčila (ve srovnání s rokem 2019 by měla v dalších osmi letech doprava přestat produkovat celou polovinu emisí oxidu uhličitého) -, vede cesta k cíli jinudy než po kolejích. Pro jeho dosažení je třeba přemístit se na dálnici.
Nohu z plynu nesundáme! Nebo ano?
Čeští řidiči by možná souhlasili se spolkovým ministrem financí Christianem Lindnerem, podle nějž je právo svištět po proslulých německých autostrádách bezplatně, a navíc neomezeně rychle, bezmála otázkou cti. Ne tak ale pro německou veřejnost. Její nadpoloviční většina by už delší dobu rychlostní limit uvítala, a to na úrovni 130 kilometrů za hodinu. Platit by podle jejího přesvědčení měl všude, nejen na vybraných úsecích, které dnes pokrývají sotva třetinu německé dálniční sítě.
Kvůli válečné vřavě na Ukrajině navíc hlasy volající po takovém opatření sílí. Důvod je nasnadě: Řidiči aut se spalovacími motory jsou do značné míry závislí na dodávkách paliva z nepřátelského Ruska, kterých se Berlín (a Praha, Varšava, Sofie či Řím) snaží rychle zbavit. Krom toho atmosféru zatěžují emisemi, jež ohrožují život na Zemi. Podle aktuálních výpočtů Spolkového úřadu pro životní prostředí by například zavedení rychlostního limitu v Německu každý rok ušetřilo přibližně 600 milionů litrů paliva a ve výsledku také snížilo emise oxidu uhličitého o 1,5 milionu tun ročně.
Ta čísla by ale neměla vést k hanění majitelů osobních aut. Proč, ukazuje právě aktuální experiment s devítieurovou jízdenkou. K tomu, aby někdo přestal v běžném životě pravidelně jezdit autem a začal více využívat veřejnou dopravu, musí být cestování vlakem nejen levnější, ale současně také celkově lákavější.
Ve větších městech tomu tak často už je. Jenže na venkově naopak nezřídka veřejná doprava funguje jen omezeně a coby alternativní možnost prakticky neexistuje.
Někde se sice lidé mohou opřít o takzvané "Rufbusy" - autobusy na objednávku. Kdo se ale po Německu už trochu narajzoval, jak se hezky česky říká, ví, že jsou to dost často právě regionální vlaky, které se potýkají se zpožděními a výpadky. A když se jich na cestě k cíli musí spojit hned několik, může to skončit značným mrzením. Tím spíš, když účelem cesty není výlet napříč osmdesátimilionovou zemí, ale třeba naléhavá pracovní schůzka.
Šťastnou cestu
I to se bezpochyby stane jedním z témat veřejné rozpravy, až v září devítieurový německý experiment skončí. Zatím není jasné, kolik ze 7 milionů levných měsíčních permanentek, které už němečtí dopravci stihli prodat, se v létě dočká využití - a jak bude případně rozsáhlé. Především se ale neví, kolik lidí se tak nechá přesvědčit k tomu, aby místo auta začali využívat veřejné dopravy. Jinými slovy, kolik si jich na konci srpna řekne, že je za volant už nevyžene ani konec slevové akce.
Na závěr autorského sloupku si tentokrát dovolím i jeden ryze osobní tip: pokud byste v pátek po pracovním týdnu chtěli vyrazit na Sylt, dorazí tam zájemce z Bad Schandau (což je první německá zastávka na cestě z Prahy do Berlína) po sedmi přestupech za 16 hodin. Do krásné Warnemünde u Rostocku je to ale s třemi přestupy hodin pouze osm. Šťastnou cestu.
