Hele, jsme úplně stejně obyčejná rodina, jako jsou obyčejný všecky rodiny. A úplně stejně divná rodina, jako jsou divný všecky rodiny. Teda to si aspoň myslím po pětadvaceti letech života na tomhle podivným světě, kterej se tak trochu zbláznil, ale jeden kolega v AutoMatu říká, že "von se zase spraví, když my ho spravíme".
Jako každá obyčejná rodina máme svý zvyky a samo sebou slavíme Vánoce. Já už s našima dlouho nebydlím, brácha s nima taky dlouho nebydlí, ale na Štědrej den se vždycky všichni sejdeme. To je taková tradice, kterou by kromě mámy všichni oželeli, kterou kromě mámy všichni z duše nesnášej, ale která se prostě dodržuje a možná, nevím, možná nám bude chybět, až s tím jednou přestaneme.
Do tý tradice na prvním místě patří, že se scházíme v bytě u babičky Vilmy. Kde teda shodou okolností já už šest let, od svejch devatenácti, bydlím. Ten byt je pro mě strašně důležitej, protože ten byt je moje babička a je historie a je "jinej svět", jestli mi rozumíte. Vilmě je osmdesát sedm let, před deseti lety jí umřel manžel, můj děda a táta mý mámy, chirurg z Vinohradský nemocnice, a před šesti lety jí diagnostikovali tu nemoc. Vy víte jakou.
Můj táta ji chtěl hned strčit do nějakýho "zařízení pro tyhle lidi", ale máma řekla ne. A za to si jí vážím, teda nevážím, protože žije s mým tátou, ale taky vážím, že babičku odmítla nechat pohřbít v nějakým ústavu jen proto, že si táta dělal zálusk na její byt.
Ten byt, to je prostě jinej svět, všecko je v něm jiný, všecko jako kdyby tam nastěhovali z nějakýho filmu, kterej ale natočili před dvě stě lety. Jo, jasně, já vím, že před dvě stě lety nebyly filmy, nejsem dement. Ten byt má pět pokojů, kuchyň a koupelnu, chápete? Pospává si jak král ve třetím patře v Pařížský ulici, v centru Prahy. Jo, jsme potenciální milionáři, je to tak, holý prdele, ale potenciální milionáři. Přesně řečeno jsem potenciální milionářka já, neb na mě Vilma ten byt přepsala, když jsem se k ní nastěhovala. Ale to ví jen brácha, zakázala mi to komukoliv jinýmu říct. A i když má tu nemoc, tak jsem ji poslechla, protože i s tou nemocí mi přijde rozumnější než všichni ostatní u nás.
Jo, babička dělá divný věci, někdy neví, kdo jsem, a myslí si, že jsem třeba její kolegyně ze školy, její bejvalej ředitel, žák, kterej zůstal po škole, německá uklízečka Greta nebo podvodnickej taxikář Filip, taky se ztrácí a musí mít u sebe průkazku s mým telefonem, aby mi zavolali, když se zatoulá. V AutoMatu to mám dobrý, protože to tam chápou, takže jen sednu na bajk a jedu pro ni.
Ale zároveň je v babičce pořád něco jako by uvnitř, dole nebo nahoře, co je prostě úžasný. Ne, neumím to popsat, a kdybych to uměla, tak to nepopíšu, abych to nezničila, a ne, nejsem pověrčivá, ale v pátek třináctýho vždycky něco poseru a brácha říká, že to je tím. Jako že pověrčivá jsem.
V tom našem, v tom mým bytě je všecko strašně starý a strašně zaprášený a strašně jiný. Vilma tam vyrábí takový ujetý ikebany, teda já tomu říkám ikebany. Jsou to mističky, květináčky, hrnečky, hluboký talířky, krabičky, do kterých nasype hlínu a písek, a do tý směsi pak zapichuje všecko, co najde na ulici. Větvičky, zapalovače, listy, dráty, lžičky, kytky, vidličky, brejle, skla a sklíčka, hračky, dětskou rukavici na tyčce, papíry, jehlovej podpatek… Nic podobnýho neznáte, rozmísťuje to všude po bytě, na stolcích, na zemi, na skříních, na parapetech, miluje to.
Nějak takhle si představuju její ráj. Ona tu žije v ráji. Jo, někdy je smutná, někdy jen sedí a brečí, ale stejně se ukrývá ve svým ráji, a já vím, že je v něm šťastná a že kdyby ji táta, kterej neví, že ten byt je můj, vystěhoval, tak ji zabije. Nechci, aby ji zabil.
Jak se zrodil Franz
Štědrej den se konal vždycky u Vilmy. Dneska už asi ani neví, že jsou Vánoce a že je Štědrej den. Možná kdyby napad sníh, tak by to věděla, nevím. Ale když to neví, tak ji ani nenapadne lítat po obchodech a shánět nějaký marný kraviny. Přesto se štědrovečerní večeře koná u ní. Taky proto, že má ze všech největší bejvák, to dá rozum. Rok co rok se tu schází celá rodina, teda moje máma a táta, brácha, mámin brácha Karel a jeho žena Věra a jejich tři nesnesitelný holky, ale ty už poslední dobou nechoděj, a Věra a Karel maj chválabohu covid, takže letos to dáme bez nich.
Ideální štědráč? Vilma, brácha, jeho holka a já, případně můj kluk, kdybych ovšem nějakýho měla, protože jsem momentálně opět single neboli úplně bez chlapa. Můj poslední mi řek, že se "necejtí na vztah" a že "má dost problémů sám se sebou", takže radši nic. Tenhle vztah patřil k těm delším, vydržel tři měsíce a, ruku na srdce, bylo to dost nůďo.
Bez Karla, kterej je úspěšnej podnikatel, dělá něco kolem aut "se spalovacím motorem", což řekne vždycky, když mě potká, protože dělám v AutoMatu, což ho dráždí, a dodá "cyklisty bych ve městech zakázal", a bez Věry, která je o dvacet tři let mladší třetí manželka úspěšnýho podnikatele, by to moh bejt takovej poloideální štědráč.
Máma přijela ve dvě s tunou tašek, Vilma ji nepoznala a máma, místo aby ji nechala na pokoji, stála nad ní jako zlá třídní úča, Vilma seděla pod ní zabořená ve svým pra pra koženým ušáku a hrála si se sirkama, zapalovala je a házela na parkety, kde zhasínaly, a máma, místo aby ji nechala bejt, tak furt dokola opakovala "já jsem Kláry, mami, já jsem tvá Klá-ry, mami". No, nezabili byste ji?
Nakonec i jí docvaklo, že to nemá smysl, a šla vařit. Samo sebou rybí polívku a kapra, ačkoliv já jsem vegetariánka, brácha ryby nejí a táta si jen zobne, načež křičí, že chce šodó, šodó! On je magor do buchtiček se šodó.
Hele, přiznám se vám, že jsem měla z tý naší tradiční štědrovečerní večeře od rána nervy. My s bráchou jsme už zvyklí, já jsem single, což je dneska výhoda, ale brácha má holku. No, a je jasný, že Franz svou holku na náraz do naší famílije rozhodně nepřipraví. On teda nemá tu nemoc, ale je úplně stejně mimo jako Vilma, ne-li víc. Zřejmě proto ho mám tak ráda. Bráchu mám fakt moc ráda.
K tomu jménu. V bráchovým rodným listu stojí Adam, ale už na gymplu, je o dva roky starší než já, už na gymplu si začal říkat Alan, slyšel jedině na Alana, protože Adama nesnášel a kvůli Adamovi mimochodem nejí jabka, ačkoliv by prej "o vědění ze stromu poznání" jinak docela stál, ale "ne tak, že to šlohnu". Po gymplu Alana předělal na Allena, prej nikoli podle Ginsberga, ale furt ho čet a poslední tři roky je Franz. A prej ne podle Kafky, kterýho taky sjíždí pořád dokola.
Brácha je muzikant a až ho uvidíte, hlavně mu, prosím vás, neříkejte, že je písničkář, i když de facto je písničkář. On slovo "písničkář" nesnáší, "nejsem žádnej pitomej písničkář", vyštěk by na vás a už byste to u něj prohráli.
Tři roky, rozuměj tři "Franz roky", má svoji kapelu. Nejdřív se jmenovala Čtyřnohá laň, pak ji přejmenoval na Dvounohou laň a poslední rok je to Čtyřnohá žena. Mně se ale nejvíc líbila ta Dvounohá laň, a tajně jí tak furt říkám a tajně tak říkám i mýmu bráchovi, kterej skládá strašně krásný písničky. Fakt. Pusťte si na YouTube nebo na Spotify Čtyřnohou ženu a uvidíte. Krásný texty a krásná hudba. Jsem poměrně vybíravá a taky celkem obstojně zpívám, ale ty jeho věci mně daj fakt úplně šílenej vibe. Šířej takovou strašně zvláštní náladu, která mě uchopí a nese, nevím kam. Maj podobnou náladu jako byt Vilmy, když jsme v něm jen babička a já.
Max s namalovaným knírkem
Jo, pro pořádek, já mám v rodným listu Mirka, ale brácha mi už deset let říká Laura a ne, prej to není podle Twin Peaks, i když on na Twin Peaks ujížděl. A nějak se mu povedlo, že tu Lauru prosadil i doma a všude, takže se ze mě stala Laura a vlastně se mi to líbí a jsem Laura.
Víte, proč se mi to líbí? Protože se mi líbí Vilma a Laura. Kdybych měla kapelu, jmenovala by se Vilma & Laura. Ba ne, to and bych vyhodila a dala jen Vilma a Laura. A až babička umře a až já umřu, chtěla bych, abysme my dvě měly náhrobní kámen s vytesaným nápisem ZDE LEŽÍ VILMA A LAURA a lidi by si říkali "to byly asi nějaký dvě lesby" a vůbec, ale vůbec by je nenapadlo, že jsme to byly my dvě, 87 a 25.
Za pět minut pět dorazil táta. Přivez další tašky a Vilmě a mně kytku, bílej, ještě zavřenej amarylis. Ten mám fakt hodně, hodně ráda, ale než jsem mu stačila říct, že mě potěšil, řek "ty nám zbyly a už se neprodaj".
Abyste rozuměli, táta s mámou provozujou květinářství na Bělohorský ulici v Praze šest. Táta by chtěl bejt taky úspěšnej podnikatel jako strejda Karel a máma by chtěla bejt o třiadvacet let mladší žena úspěšnýho podnikatele jako teta Věra, ale něco jim k tomu chybí. Nebo maj prostě jen smůlu. Letos si asi dvacet metrů od nich nějakej debil otevřel další květinářství. Táta zuří, ale marně.
Před květinářstvím měli hrabárnu se starejma hadrama, před hrabárnou akvarijní zboží a před akvarijním zbožím prodávali upomínkový předměty a táta se rozčiloval, že "to, co prodaj na pěší zóně za den, já neprodám na šestce za deset let". Na to mu jeho úspěšnej brácha jednou řek "Pepo, v butiku langoš neprodáš, chápeš?", ale táta to zjevně nepobral a já mu to vysvětlovat nebudu, já a Franz jsme totiž "ty blbý", "ty neschopný" v rodině.
Jednou jsem slyšela, jak o mně táta říká mámě: "Kláry," ona je Klára a on jí říká Kláry, asi aby se přizpůsobil bráchový a mý tendenci posouvat svou identitu, "Kláry, ta naše Laura," fakt mi říká Laura, Franz to prosadil i u týdle super-mega-zaletovaný tlustostěnný konzervy, "Kláry, ta naše Laura se vážně hodí leda tak na to, aby hlídala tu tvou bláznivou matku". A víte, že mě to potěšilo? Protože jestli jsem vhodná na život s Vilmou, tak to je pro mě největší vyznamenání, i když to táta myslel přesně opačně.
Holka Franze dorazila pozdě, v půl sedmý, ale my na ni museli čekat, máma jinak nedala. Jenomže pozdní příchod nebyl to nejhorší, fakt že ne. Franz jí šel dolů otevřít, přived ji nahoru, slyšela jsem, jak jí říká "nezouvej se, tady je stejně bordel", a máma se zatvářila jak hýždě zasažená otráveným šípem, pak ji přivedl do jídelny.
Stáli tam a koukali na nás a my koukali na ně, já ji samozřejmě znám dlouho, choděj spolu rok, ale byla jsem zvědavá, jak to Franz sfoukne, co udělá.
Brácha ale nic, stáli tam oba u stolu jak sloupy vysokýho napětí a mlčeli a ani jednomu to zjevně nebylo ani divný, ani nepříjemný. Táta po chvíli, po docela dlouhý chvíli, vstal a řek poněkud nesmyslně: "Ještě je tu babička, ale ta sedí vedle v křesle a nechce teď jíst."
Teď teda stáli oni tři, takže jsem vstala i já a máma a máma řekla "já jsem Kláry", ona už si i sama neřekne jinak než Kláry, a natáhla ruku k… no ke komu vlastně? Francova holka byla oblečená jako kluk, měla pod nosem namalovanej knírek a je ostříhaná na kluka. Brácha mi pozdějc vysvětlil, že "to chtěl rodině usnadnit", rozuměj ne on, ale ona, teda on…
Franzova holka natáhla taky ruku a představila se: "Těší mě, já jsem Max." Máma ruku stáhla a otočila se na tátu, táta se nesmírně nasraně podíval na bráchu, a pak dokonce i na tu, co se hodí tak leda na hlídání Vilmy, teda na mě, a sed si.
Brácha řek: "No, von Max je vlastně kluk."
Máma řekla: "Ale vždyť vypadá jako holka..?"
A Max řek: "No, ale já jsem kluk."
Táta řek: "A vy jste…"
"Klidně mi tykejte, pane Zálužný."
"A vy jste… no, vy jste jako přešitá, nebo přešitej?"
Máma tátovi řekla, ať se na to neptá, a já vím, že to neřekla ze slušnosti, z nějakýho vrozenýho taktu, nýbrž prostě jen proto, jak mi jednou prozradila, že se jí "z těch přešitejch lidí dělá fyzicky špatně, fy-zic-ky špatně".
Na to Max, jehož původní křestní jméno znělo Maxina, pravil: "Ne, já nejsem fyzicky přešitej, pane Zálužný, já jsem mentálně přešitej, jak vy byste asi řekl, jsem prostě žena v mužském těle a tento úděl pokorně přijímám."
Vystresovaná máma připálila šodó
V tu chvíli vešla babička Vilma, která je ve svých sedmaosmdesáti pořád rizz, neuvěřitelně přitažlivá dáma s hustými šedými vlasy. Namířila si to rovnou k našemu nepřešitýmu hostovi, objala ho a řekla "vítám tě, Maxi", což překvapilo mě stejně jako Franze, kterýho očividně nepoznala. Sedla si vedle Maxe a vzala ho za ruku a mě to tak strašně dojalo, že jsem začala potichu brečet, ale slzy "pečovatelky" naštěstí nikoho nezajímaly.
Ostatní zajímalo, že brečela máma, přičemž byly jasný dvě věci. Že brečí nad svým posraným životem a že do toho posranýho života kromě novýho květinářství, otevřenýho dvacet metrů od jejich květinářství, patří hrůza a děs z toho, že bude známejm muset vysvětlovat "náš Adam, kterej byl Alan, Allen a teď je Franz a kterej má kapelu Čtyřnohá žena," o který mi máma asi stokrát řekla, že tomu názvu vůbec, ale vůbec nerozumí, "náš Franz teď chodí s klukem, kterej je mentálně přešitá holka".
Štkala tak strašně, jako by umíralo nějaký zvíře.
Vilma si toho kupodivu nevšímala. Vilma zvláštním způsobem dokáže vytěsňovat nedůležitý věci.
Pak se teda jedlo. Táta měl vztek, protože máma připálila šodó, což provázel větou "zkazilas mi už tak zkažený Vánoce, Kláry", načež ona rozjela další světový přebory ve štkaní a naříkání. Na vaření ona je dost citlivá.
Franz celou dobu buď mlčel, nebo si něco broukal, a několikrát odešel vedle do pokoje a hrál si tam na klavír. On totiž už skoro měsíc nahrává svou druhou desku, takže s ním vůbec nic není, pokud s ním někdy něco v tomhle smyslu je, protože je najednou šíleně nejistej a furt a furt a furt by všechno předělával a má z toho těžký depky a tvrdí mi, že ty depky jsou jeho hlavní inspirace.
Táta vyslýchal Maxe, co dělá, kolik mu je, kde bydlí, kolik vydělává. Zjevně to dělal proto, aby Maxovi ukázal, že je blbec a ničema, s tímhle jeho stylem mám četný, hořký, osobní zkušenosti. Maxovi to ale v nejmenším nevadilo. Ukázalo se, že je starší než můj brácha, že se živí jako grafik, ale hlavně hraje na baskytaru v postpunkový kapele Velká žízeň, a že ji teď asi přejmenujou na Věčnou žízeň neboli Eternal thirst, E.T., to jim všem totiž připadá duchovnější, ale ještě to najisto nevědí, a že taky zpívá.
Max má hlas fakt strašně podobnej, jako měl slavík Gott, stejnej mechovej témbr a takovou tu plnost, akorát o něco málo vejš položenej. Máma přestala štkát a řekla "nemohla bys nám… teda nemohl bys nám teda něco zazpívat?" a on bez váhání, v klidu a naprosto čistě zazpíval song Patti Smith Everybody Wants to Rule the World, což pěkně sedělo, načež máma řekla "a něco českého neznáte?", na což Max odvětil "ne, nebo jo, ale spíš to tady dneska nechcete slyšet" a zasmál se strašně vysoko a udělal takový pěkný holčičí gesto rukama, který bych chtěla umět napodobit. Uvědomila jsem si, že Max je taky rizz, jako Vilma. Vedle svýho kluka se zasmál i Franz, jenomže strašně hluboko, protože on je dva metry vysokej a má ďábelsky hlubokej bas.
O něco pozdějš zůstali v jídelně jen Franz, Max a Vilma. Táta s mámou se uchýlili do malýho pokoje, kam chodí Vilma kouřit, a kouřili. Já šla na záchod, a když jsem míjela kuřárnu, slyšela jsem, jak táta mámě říká "to by mě teda zajímalo, jak to ty dva spolu dělaj, jestli jí to Franz smí dělat jen dozadu", na což máma řekla silně rozvibrovaným hláskem "Josefe, já celou dobu u stolu přemýšlím jen o tom, jestli je náš kluk teda homosexuál". Následoval pláč, do kterýho táta po chvíli kontemplace odtušil "no, teplej nebyl, ale ona, nebo on, to z něj udělala, takže už teplej asi je", pak zas pauza, po níž to doložil logickým argumentem "když chodí chlap s chlapem, jsou to pro mě buci".
Na to máma zoufalým hlasem vyjekla, že ale Max "přece není žádný chlap", a to už jsem radši pokračovala do místnosti, kde tyhle předpotopní kraviny nemusím poslouchat. Když jsem spláchla a vyšla, stál přede dveřma koupelny, kde máme i klozet, Max. Povídá mi potichu: "Lauro, nemáš vložky, já dostal krámy." Tak jsem mu ze skříňky vytáhla svoje vložky a taky kalhotky, protože požádal i o spodní prádlo. Najednou mi byl stejně blízko jako Vilma a, nevím proč, objala jsem ho a on se pak usmál a řekl "hele, díky, jako fakt".
Rusy nesmíš nasrat
Já pak stála před zamčenou koupelnou a přemejšlela o tom, že jsem nikdy nechtěla bejt kluk, ale že znám v AutoMatu kluka, kterej by chtěl bejt holka. Já si na něj totiž myslela, ale on mi vysvětlil, že sice není gay, ale není ani na holky, a že jsem mu sice "dost sympatická, dostatečně sympatická", ale k ničemu by to prej nevedlo.
Takhle to mám pořád, buď si najdu někoho, kdo o mě nestojí, nebo někoho jinýho, kdo o mě stojí, ale já o něj ne.
Pak jsme si rozdali dárky. Dostala jsem hrneček, co naši prodávaj v květinářství a zbyl jim ještě z doby upomínkovejch předmětů, a Franz dostal trenýrky, což Max ohodnotil slovy "mně se líbí, že si dáváte takový normální věci". Já dala mámě taky hrnek a tátovi ponožky. Brácha nedal nikomu nic, protože teď nahrává tu desku a ničím se nemůže rozptylovat.
V devět zazvonil od domovních dveří zvonek, nečekaně a neohlášeně se dostavil strejda Karel. Sám. Že prej už není nakažlivej a že se doma nudí. Na hlavě měl santaklausovskou červenobílou čepici, vypadal jako vždycky, teda jako blbec, a zdálo se mi, že už je nalitej. On se na Štědrej den vždycky spolehlivě naleje.
Když se ohlásil do mikrofonu zvonku, máma pošeptala bráchovi: "Prosím tě, Karlovi to neříkejte, moc tě o to prosím," a bylo celkem jasný, že myslí, ať mu Franz neprozradí, či dokonce neoznámí, že Max je Maxina, nebo Maxina že je Max.
Strejda přines dvě láhve whisky a trumpetu. Kdysi totiž hrál v jazzovým orchestru a foukat, jak tvrdí můj brácha, pořád umí. Maxovi oznámil, že dělá "do spalovacích motorů", pak ukázal na mě a vystřelil, že by "cyklisty ve městě střílel", ale Maxovi bylo zjevně šumák, co ten týpek vykládá. Začali se bavit o hudbě, Franz vykládal o nový desce Dvounohý ženy a Vilma už zase držela Maxe za ruku.
Táta se pokoušel taky uplatnit a zeptal se na věc, která ho nepochybně zajímá nejmíň na světě, což je pro mě zajímavý, strašně ráda bych věděla, proč se lidi tak strašně často druhejch ptaj na něco, co je naprosto nezajímá; přece ne ze slušnosti, když je to de facto neslušný, ne? Zeptal se teda strejdy, "jak jdou kšefty" a strejda řek, že "blbě kvůli tý zasraný válce na zasraný Ukrajině".
A už to jelo.
Franz: "Jak to myslíš, strejdo?"
Karel: "Přišel jsem o tři kšefty v Rusku, hodně peněz."
Franz: "Jo, ale proč je Ukrajina zasraná?"
Následovalo vysvětlení, že se Ukrajinci bráněj, že zničej celou Evropu, že "Rusy rozdrážděj, a já ti jako člověk, kterej s Rusama obchoduje, říkám, že Rusy nesmíš nasrat, chápeš, Rusy nesmíš nasrat, to je jako stát proti potopě".
Následoval očekávatelnej dialog:
"Takže podle tebe se Ukrajinci neměli bránit?"
"Hele, mně jsou nějaký Ukrajinci u zadku, nemám s nima nic společnýho, nekšeftuju s nima. Západ jim ale neměl a nemá pomáhat, to je celý."
Nato řek Max Karlovi "já vás neznám, ale rozumím vám" a strejda bráchu pochválil, jak rozumnýho má kamaráda, a brácha ho vyved z omylu: "On rozumí tomu, že jsi takovej ten klasickej Čech, kterej bude klidně kolaborovat s kýmkoliv na světě". Na to strejda klidně, neuraženě, skoro bych si troufla říct, že pyšně, odvětil "no, cíl je přece přežít, nebo ne, nesouhlasí snad někdo?"
Máma se debatu o Ukrajině pokusila ukončit a navrhla, ať nám "muzikanti něco zahrajou", čehož se strejda chytil a navrhl Blueberry Hill. Franz kejvnul, šli ke klavíru, Max s nima, já a máma též. Brácha a strejda hráli a Max zpíval. Strejda mu pak uznale řek "ty máš hlas jak Goťák nebo jak holka".
Potom všichni pili, brácha, jeho kluk, táta, máma. Nesnáším, když máma chlastá, ona se pak celá jako by rozpadne. Strejda byl za hodinu totál, ale totál namol, lemtal vizoura z druhý flašky a ani nepostřeh, že se Franz s Maxem líbaj. Mně najednou začal v kapse drnčet mobil a cizí dáma s příjemným, mechovým hlasem mi oznámila, že má u sebe doma "starou paní, která neví, kde bydlí".
Tak jsem sedla na kolo, alkáč už roky nepožívám, a jela pro babičku na Vinohrady. U těch lidí jsem si dala čaj a cukroví a byli strašně milí, nenormálně milí a hodní na babičku.
Já pak vedla kolo a babičku a brečela jsem a Vilma mě těšila "to bude dobrý, Laurinko" a vzala mi kolo, položila ho opatrně na zem a dlouho, strašně dlouho mě k sobě tiskla před kostelem svatý Ludmily.
Konec
