Asi každý zná argumentační fauly, které bývají označovány souslovím s latinskou předložkou "ad" na začátku.
Třeba argumentační podfuk "ad personam" nebo "ad hominem" nemíří na teze zastávané oponentem, ale na jeho osobu. Kdo zastánkyni feministických postojů říká "jsi škaredá", ten zpochybňuje vlastní schopnost diskutovat, ne její názory.
Jako argument "ad Hitlerum" se zase označuje nemístné ohánění se nacismem a holocaustem, které má ve skutečnosti za cíl dehonestovat oponenta připodobněním k něčemu, co v naší historické paměti zaujímá místo absolutního zla.
Na stejný seznam bychom měli zařadit novou položku nazvanou "argumentum ad Koránum".
Dříve či později se objeví v každé debatě o islámu: "Četls‘ Korán?" Nebo: "A co říkáš na tohle?", po kteréžto otázce následuje nějaký nepěkný úryvek z Koránu.
Proč je to argumentační faul? Protože z Koránu se o muslimech, jejich názorech a postojích nedozvíme ani tolik jako během jedné jízdy taxíkem po Káhiře. Doporučit zájemci o toto téma četbu Koránu dává asi stejný smysl, jako kdybychom někomu, kdo chce poznat třeba jihomoravské katolíky, poradili, ať si přečte Nový zákon.
Schválně si zkuste takovou absurdní situaci představit. Marťan, který o dnešním křesťanství a běžném životě moravské vesnice 21. století neví naprosto nic, se po svědomitém studiu Nového zákona vypraví na Slovácko. Nemůžu si pomoct, ale jako první mi v mysli vytanula scéna z filmu Adéla ještě nevečeřela, v níž slavný americký detektiv Nick Carter přijíždí do secesní Prahy v nenápadném přestrojení - v chodském kroji s dudami na rameni.
Pohodlné odpovědi na počkání
Samozřejmě že je znalost Koránu či Bible nezbytnou součástí každého vážnějšího studia islámu či křesťanství. Tyto prastaré texty jsou úhelnými kameny příslušných náboženství. Jenže - právě jen těmi. To není málo, ale za mnoho staletí nad nimi vyrostly mohutné a spletité stavby - myšlenkové, kulturní, právní, umělecké, sociální - svým způsobem zasahující každou oblast lidského konání a myšlení. Navíc se neustále mění, tu a tam se něco udrolí, dveře do některých místností se už léta neotevřely, jinde vzniká nová, odvážná a moderní výzdoba. Takovou konstrukci opravdu nepoznáme sebedůkladnějším prozkoumáním jejího základního kamene.
"Argumentum ad Koránum" sleduje logiku jehovistických brožurek. Ty nabízejí jednoduché a zdánlivě průzračně logické odpovědi na složité, existenciální otázky. Pro mnoho lidí lákavá nabídka.
Citace z Koránu i krásně barevné časopisy s názvy jako "Co říká Bible doopravdy?" nesmírně zjednodušují svým protagonistům život. Nemusejí věnovat čas a úsilí opravdovému studiu a hlavně - opravdovému přemýšlení.
Pasážemi z Koránu obvykle šermují ti, kdo se pokoušejí dokázat, že islám je zločinný a zavrženíhodný. Odmítnutí této pseudoargumentace se ale samozřejmě vztahuje i na ty, kdo se jinými pasážemi snaží dokázat opak. Obojí je stejný nesmysl.
Pokud přistoupíme na logiku, že Korán rovná se islám a jako takový je implantován do mozku každého muslima v podobě jakéhosi programu, který řídí veškerý jeho život, pak je snadné se s islámem vypořádat během pěti minut. Najdeme v Koránu jakoukoliv nepřijatelnou pasáž (nebo si ji spíš přečteme na internetu, kde nám jejich seznam přeochotně nabídne spousta stránek předstírajících, že se věnují "studiu islámu"), a je to. Není třeba studovat historii, teologii, učit se podivné, nesrozumitelné jazyky. Není třeba v životě zaslechnout slovo "hermeneutika". A hlavně: není třeba se osobně setkávat s muslimy a mluvit s nimi.
Nesmyslnost teorií o tom, že islám je "jen jeden", "neměnný", a muslimové se od sebe liší jen v míře, v jaké se jím řídí, lépe pochopíme, když si představíme, že by někdo totéž tvrdil o křesťanství. On to tedy samozřejmě leckdo tvrdí, ale podobně jako v islámu pouze nerozluční myšlenkoví blíženci: fundamentalisté na obou stranách. Ti náboženští i protináboženští.
Protože křesťanství alespoň vnějškově známe z větší blízkosti, tak nás nepřekvapuje, jak mnoha forem nabývá, jak se mezi sebou jeho vyznavači liší (a někdy válčí), jak se vyvíjí v čase. Chápeme, že má dnešní katolík z Mnichova nejspíš názorově mnohem víc společného se současným německým protestantem z Berlína než s katolíkem z Filipín. Že dnešní Němka protestantského vyznání asi prožije šťastnější manželství se svým katolickým spolužákem z vysoké, než - hypoteticky - s příslušníkem vlastní církve, který chodil do stejného kostela před dvěma sty lety. Je snad kterýkoliv z nich méně či více křesťan?
Bible není příručka
Mýlit by nás neměl fakt, že všichni muslimové i křesťané pokládají své svaté texty za zjevené slovo Boží. To je v pořádku, neříká nám to ale nic o tom, jak k nim přistupují.
Jedním z důvodů, který vedl k úspěchu dnešních velkých náboženství, byla i jejich otevřenost novým interpretacím a adaptacím na v průběhu staletí radikálně se měnící podmínky.
Starozákonní Abrahám je ve třech náboženstvích chápán jako vzor poslušnosti vůči Bohu, kterému byl připraven obětovat vlastního syna. Přesto by dnes drtivá většina židů, křesťanů i muslimů - pokud by zaslechla boží hlas přikazující jim totéž - nevyrazila s vlastním potomkem a dřívím k zápalné oběti "do země Mórija". Vyrazili by - zcela správně - sami, a to nikoliv k obětišti, ale k nejbližšímu psychiatrovi.
Jak si tento rozpor vysvětlit?
Různě. Asi nejběžnější metoda - troufnu si tvrdit, že v průběhu staletí uplatňovaná 99 % věřících - je vcelku prostá: nechat to plavat. Je to jen příběh, pan farář říkal, že po nás Bůh nic takového chtít nebude, my máme svých zkoušek až nad hlavu, tak proč se tím trápit.
Intelektuálněji založení věřící samozřejmě produkují sofistikovanější vysvětlení - přečtěte si třeba pronikavé kázání Tomáše Halíka, ve kterém mluví nejen o vlastním vnímání tohoto starozákonního příběhu, ale zmiňuje také interpretace dvou vrcholných křesťanských myslitelů - Martina Luthera a Sørena Kierkegaarda (HALÍK, Tomáš. Oslovit Zachea. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. s. 173-181. ISBN 80-7106-547-1).
To vše je ale vedlejší. Z pohledu sekulární společnosti není až tak podstatné, jak prostými nebo naopak složitými kličkami dokážou věřící toho či onoho náboženství obejít napětí, které nutně musí vznikat mezi doslovnou interpretací stovky let starých textů a životem teď a tady. Důležité je, aby to dokázali.
Pokud to zvládají, je "argumentum ad Koránum" falešná karta.
