reklama
 
 

Ex-KGB Putin se klaní u památníku Stalinových obětí. Ruský člověk vydrží vše

1. 11. 2017
Nová Zeď zármutku v Moskvě připomíná paradoxy ruského vyrovnávání se se sovětskou minulostí.

Pondělní odhalení moskevské Zdi zármutku za oběti stalinismu může vypadat jako překvapivý krok. Zvlášť v kontextu vnímání osoby Josifa Stalina v současném Rusku. Jako by tím Vladimir Putin postavil na hlavu restalinizaci země, popřel svůj stesk po Sovětském svazu a hrdost na svoji minulost v KGB.

Josif Vissarionovič Stalin letos vyhrál anketu o největšího Rusa. Před Putinem a básníkem Puškinem.

Jenže v současném Rusku k žádné restalinizaci nedochází, alespoň ne v tom smyslu, jaký bychom čekali pod takovým pojmem. Namísto toho jde o rozmývání pohledu na historii do jakési šedivé hmoty, ze které si každý bude moci vybrat to, co mu bude vyhovovat.

Stalin a jeho Sovětský svaz mají v historické politice současného Ruska a jeho prezidenta důležitou roli. Nejedná se ale o vzývání Stalina jako člověka, ale Stalina-symbolu. Může to znít nesrozumitelně, ale právě osobnost jako taková se vytratila a zůstala jen formovatelná představa o ní. Tím symbolem tak je autoritativní vládce, který vybudoval silnou zemi, jež se ubránila vnějším nepřátelům.

Sama historická politika je systémem zasahování státu do výkladu dějinných událostí, a to prostřednictvím různých forem včetně památníků, uměleckých děl či vzdělávací činnosti. Co se pod takovou krkolomnou definicí skrývá, si lze uvědomit například na proměnách husitského mýtu v českých zemích. Stát prostě do historie vkládá současné obsahy.

Není přitom nutné ani lhát o faktech, jako se to stalo v případě nového filmu o 28 Panfilovcích, vojenském oddílu, který v roce 1941 zastavil postup německých tanků na Moskvu. Historici, kteří uveřejnili důkazy o tom, že se jedná o čirý výplod sovětské propagandy, byli upozorněni, že nejsou od toho, aby formovali historickou politiku.

Ale daleko častěji se jen prostě některá fakta zdůrazní a jiná potlačí.     

Historická politika tak pracuje s dějinami jako souborem symbolů. Takovým symbolem může být třeba právě Stalin. Perestrojka a jelcinské období, zvláště jeho první část, přinesly jednoznačné odsouzení Stalina jako krvavého tyrana. Hnutí jako Memorial dokumentovala zločiny stalinismu, Boris Jelcin dokonce inicioval pokus o zákaz komunistické strany. Stalin tak fungoval jako symbol zločince, masového vraha. Politika státu jasně směřovala k odsouzení komunismu, byť již někdy kolem poloviny devadesátých let bylo zřejmé, že společnost takové striktní odsouzení příliš nevítá.

Vladimir Putin se svým nástupem využil určitého stesku po Sovětském svazu. Zavedení státní hymny jako staré sovětské hymny s novými slovy bylo součástí proměny historické politiky. Odsouzení Stalina nahradil "vyvážený" přístup k historii. Putin se tak snažil vyhovět sentimentu části ruské populace, která vzpomínala na Sovětský svaz jako na mocnou zemi. Nijak sám nevítal, když ho jeho býval šéf a poté člen jeho volebního štábu Anatolij Sobčak (otec současné prezidentské kandidátky Ksenije Sobčakové) nazval - v dobrém - "novým Stalinem". Pro Putina již taková adorace zašla příliš daleko. Sám odmítá nejen striktní odsuzování, ale také přehnaný obdiv.  

Na scéně se tak objevil jiný Stalin. Původní náplň symbolu, tedy krvavého tyrana, postupně nahrazoval budovatel silného státu, vítěz nad hitlerovským Německem…, který nicméně nechal zavraždit i několik milionů lidí. Právě to poslední je pro pochopení Zdi zármutku zásadní. Ani Putin nezamlčuje, že se v době stalinismu dopustil sovětský režim vážných zločinů a že tento režim zaplatily životem miliony lidí. Ovšem stále víc se výklad dějin posouvá k tomu, že lidé padli za oběť ideologii či jejímu zneužití, ale ne Stalinovi osobně. Podobně mluvil i Putinův velký spojenec patriarcha Kirill, který se podivoval nad tím, jak ideologie, která měla přinést dobro, mohla nakonec tolika lidem ublížit.  

Současná ruská historická politika směřuje k zarovnávání rozporů ve společnosti a snaze vyhovět všem. Proto je možné, aby byl zároveň uctíván car Mikuláš II. a zároveň se dostávalo minimálně pochopení i bolševikům, kteří jej s celou jeho rodinou zavraždili.

Spíše než aby byly bolestivé otázky minulosti otevírány a Rusko se s nimi snažilo vyrovnat, odsouvají se do pozadí. Nové učebnice historie, další ze součástí historické politiky (kolik z nás má zakořeněný právě onen mýtus sociálně spravedlivých husitů a zrady u Lipan…), již mluví o stalinském budování silného státu, který nicméně přinesl i jisté oběti. Na první pohled nejde o nijak zásadní změnu, ve skutečnosti jde o posun obrovský.

Příslušnou dávku kritiky pak určuje sám stát s ohledem na jakousi vyváženost, respektive na své momentální zájmy. I proto jsou osekávány právě instituce jako zmíněný Memorial. Ten byl označen za zahraničního agenta, čímž se mu prakticky znemožnil přístup k financování ze strany ruského státu.

Zároveň ale stát spontánní oslavy Stalina nijak nepodporuje. Pro samotného Putina je Stalin spíš než mysteriózním tyranem vládcem na úrovni Napoleona či Olivera Cromwella. Jak sám říká, jde o "složitou osobnost, kterou není třeba démonizovat", popřípadě o "produkt své doby".

Sám pomník, tedy ona Zeď zármutku, pak představuje odraz politiky zešedivění historie v podání současného ruského vedení. Šedivá je v tom smyslu, že se v ní rozmývají ostré hrany mezi odmítnutím Stalina na jedné straně a adorací na straně druhé. Zeď připomíná oběti represí, aniž by přímo mluvila o obětech stalinských. V důsledku toho se mění i postoj ruského obyvatelstva. Zatímco v roce 2007 nazvalo stalinské represe 72 procent Rusů zločinem, v roce 2017 to bylo již jen 49 procent. Vytrácí se hranice mezi obětí a viníkem - ve jménu podivné objektivity.

Cílem odhalení Zdi zármutku není říkat, že stalinismus byl špatně. Nepojmenovává pachatele zločinů, naopak, snaží se o oproštění historie od morálních hodnocení. Je prostě snahou uzavřít debatu a pokusy o toto pojmenování a nahradit je nekonfliktním "ono se stalo a stát se nemělo". Jako by teror neřídili konkrétní lidé, tedy Lenin, Stalin a další, ale prostě odkudsi přiletěl.

autor: Karel Svoboda

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama