Agentura Fitch tento týden v úterý snížila kreditní rating Spojených států, což americká ministryně financí Janet Yellenová odmítla jako "svévolné rozhodnutí založené na zastaralých datech". Ve svém úzce vymezeném pohledu ekonomky má Yellenová patrně pravdu, hospodářství USA šlape, nedávnou krizi s navýšením dluhového stropu se podařilo zažehnat.
Pokud si ale přečteme, jak agentura Fitch své rozhodnutí zdůvodnila, tak věci vypadají jinak. V odstavci nadepsaném Eroze vládnutí agentura píše, že "standardy vládnutí se v USA v posledních dvaceti letech stále zhoršují". K čemuž ředitel agentury Richard Francis pro Reuters ještě doplnil, že degradace vládnutí přímo souvisí s "politickou polarizací, jejímž projevem bylo i povstání z 6. ledna".
Tedy útok příznivců Donalda Trumpa na Kongres ze začátku roku 2021, kdy Trump neuznal porážku v předchozích listopadových prezidentských volbách a systematicky se snažil jejich výsledek zvrátit. A i když šlo nejspíše o náhodnou časovou shodu, tak právě v úterý zvláštní vyšetřovatel Jack Smith v této věci proti Trumpovi vznesl trestní obvinění. Republikánskému exprezidentovi, který zároveň kandiduje do voleb 2024, teoreticky hrozí až dvacet let vězení.
Podstatu kauzy jsme na tomto místě probrali relativně nedávno, a tak jen zopakujme, že ze všech dosavadních obvinění, která na Trumpa míří, je žaloba, že se snažil zmanipulovat výsledky voleb, zdaleka nejvážnější. Republikánský exprezident ohrozil americký ústavní systém a profitoval při tom z nesmírně nebezpečného fenoménu, který zároveň on sám vyostřuje a násobí a na který upozornil i výše citovaný ředitel agentury Fitch.
Jako nacisté, jako Stalin?
Amerika je na hraně politické funkčnosti, elementární společenské soudržnosti, přičemž Trumpova snaha zvrátit volby do těchto trhlin nasypala další dynamitové patrony. Neboli, jak stojí v žalobě, Trump věděl, že jeho tvrzení o zmanipulovaných volbách jsou lživá, "ale opakovaně a široce je šířil". A tato jeho snaha o "legitimizaci lží vytvořila v národě intenzivní atmosféru nedůvěry a zloby, nabourala víru veřejnosti v řádné pořádaní voleb".
Trump i tuto poslední žalobu stejně jako všechny předchozí (nebo i ty, co ještě přijdou) odmítá jako demokratický politický komplot, jako snahu vyřadit ho v příštím roce ze souboje o Bílý dům, v kterém se nejspíše opět střetne s Joem Bidenem. A pokud bylo na jeho poslední reakci něco překvapivé, tak snad jedině její razance. "Nezákonnost těchto perzekucí prezidenta Trumpa a jeho příznivců připomíná nacistické Německo ve třicátých letech, bývalý Sovětský svaz a další autoritářské, diktátorské režimy," stojí v prohlášení Trumpovy kampaně.
A nemylme se, Trumpovi věrní voliči, kteří mu mohou stačit k vítězství v primárkách a k republikánské nominaci na prezidenta, to neberou jako nadsázku, ale jako věrný popis nepřítele. Nikoliv už tedy obyčejného politického oponenta, ale nebezpečného škůdce, který ničí jejich Ameriku. Jak Trumpovo tvrdé jádro už dnes - právě pod jeho vlivem - demokratické voliče skutečně vidí.
Joe Biden do Bílého domu nastoupil s tím, že chtěl americkou společnost smířit. Být jakousi tichou silou. Přinejmenším to tedy avizoval ve svém inauguračním projevu. Jenže teď je to jeho mlčení k aktivitám jeho syna Huntera, čím on sám zadává další důvod k voličské nedůvěře, že politika je z principu ušmudlaná věc. Někdo je v bahně po krk, někdo po kotníky, ale špinaví jsou všichni.
Už jsme zde před časem psali, že případ Huntera Bidena je osobní, rodinnou tragédií, která se nešťastně protla s nejvyšší politikou. Jenže nyní už musíme konstatovat, že Joe Biden si za tuto nežádoucí synergii sám může a její neblahé dopady ho mohou ve výsledku rovněž diskvalifikovat pro výkon prezidentské funkce.
"Značka Biden" byla na prodej
A to není "whataboutismus", který by se snažil zlehčovat nebo snad vyvažovat škody, které na americké politice a společnosti napáchal Trump a kvůli kterým (jak na tomto místě už také padlo) by se už nikdy neměl přiblížit k Bílému domu. Ale jakkoli je Bidenova spoluvina na jeho vlastním selhání jiná, vedle Trumpova buranství subtilní, v jeho vrcholné politické pozici je i tak vážná.
Joe Biden musel vědět, že Hunter prodává rodinné jméno, "značku" Biden, když ve stejné době, kdy on byl viceprezidentem v Bílém domě Baracka Obamy, jeho syn podnikal v Číně a na Ukrajině. Přičemž výraz "podnikal" je velký eufemismus, protože jediné, za co byl placen, byl právě příslib, že s Hunterovou pomocí si firmy najdou cestičku k jeho otci.
Joe Biden se na aktivitách svého syna nejspíš nijak osobně neobohatil a republikáni v Kongresu přes všechno své křečovité úsilí zatím ani nepřinesli žádný důkaz, že by angažmá jeho syna v cizích firmách nějak ovlivnilo jeho rozhodování v roli viceprezidenta, tedy zahraniční politiku Bílého domu.
Ale už také víme, že není pravda, jak Biden tvrdil ve své prezidentské kampani 2020, že se svým synem o jeho podnikatelských aktivitách "nikdy nemluvil". A také není pravda, jak Biden rovněž dříve tvrdil, že nikdo z jeho rodiny nedostal peníze z Číny, když ve skutečnosti šlo pro Huntera a jeho obchodního partnera o miliony dolarů. Tyto příjmy se navíc následně staly i zdrojem dalších Hunterových problémů, když je nevykázal v daňových přiznáních, k čemuž se před nedávnem ve snaze uniknout vyššímu trestu sám přiznal.
Vztahu otce a syna, který byl na drogách, který měl sebevražedné sklony, který měl být dost možná spíše v odborné péči, než aby si nezákonně pořizoval střelnou zbraň, nelze plně rozumět. A spíše než abychom Bidenovu otcovskou shovívavost odsuzovali, je na místě snaha o pochopení, soucit.
Nebezpečná otcovská slepota
Jenže Biden byl také viceprezident, dnes zastává nejvyšší úřad země, a na místě je tak otázka, tvrdá, ale případná: "Není odpovědnost vůči voličům, vůči své exponované funkci, vůči své obrovské politické a výkonné moci vyšší, důležitější než starost otce?"
Joe Biden je osmdesátiletý muž, který v politickém a především osobním životě prošel mnohým, a dávat mu rady nebo ho dokonce peskovat se autorovi tohoto textu upřímně příčí. Ale neměl by si, pokud nedokáže svému synovi nastavit meze, protože se nejspíše upřímně bojí, že by jej tak mohl ztratit, vybrat? Když to evidentně dohromady nefunguje, ale naopak se to kříží, tak by se Biden měl rozhodnout. Pro politiku, pro Bílý dům, nebo pro rodinu, pro syna.
Ve srovnání s atomovým Trumpem, který je s to naprosto bezohledně rozmetat vše, Biden zachází jen se vzduchovou pistolí. Jenže svoji důvěryhodnost zraňuje už poměrně dlouho, opakovaně, kapku za kapkou, až je ta škodlivá prohlubeň také dost zřetelná. Trumpova lživá síla je pro Ameriku bezprostředním, naléhavým nebezpečím. Bidenova tichá slabost má v sobě ale také zhoubný potenciál. Nevidí pro ni, nedokáže nebo nechce, co má před očima a co naopak jasně vnímá celé okolí.
Jeho syn je pro něho politickou přítěží, neřízenou střelou, která může zasáhnout nejen jeho samotného. Pro Bidena, pro něho osobně, je to citlivé, zranitelné místo, na které cíleně míří nejen všichni možní šmíráci, ale také jeho odpůrci a nepřátelé. Pro americké voliče to je další důvod pro nedůvěru v politiku, v systém, v demokracii. A pokud Biden nedokáže tento problém vyřešit, neměl by se už ani on znovu ucházet o Bílý dům.
