Ve Francii vyhrál devětatřicetiletý Emmanuel Macron. Porazil výrazně nacionalistku Marine Le Penovou. Macron 66 procent hlasů, Le Penová 34 procent. Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek to vidí takto: "Francouzi dnes zvolili nejen svého prezidenta, ale i evropskou budoucnost!" Nebo to řekněme jinak: Francie "netrumpuje".
Zastánci Evropské unie se báli, že vyhraje Le Penová; slibovala referendum o vystoupení Francie z EU, žádala odchod z eurozóny. Francouzi mají vůči Unii mnoho výhrad, ale odcházet z ní zjevně nechtějí. Odchod Paříže ze sedmadvacítky (dnes ještě osmadvacítky) se hned tak konat nebude a Evropa přestála další volby "o svoji budoucnosti".
Začalo to Brexitem, varováním: společenství se může rozpadnout. Následovaly rakouské prezidentské volby, v nichž prohrál pravicový populista Hofer. Dalším dílem se staly nizozemské volby. Evropa si oddechla, čekalo se, že výhra nacionalistické protiimigrační, antimuslimské Strany pro svobodu (PVV) by mohla strhnout lavinu v EU a že populismus nakazí i jiné státy. Wilders však prohrál.
Máme za sebou francouzské hlasování a Evropu na podzim čekají "klíčové" německé volby. Ani v Německu to však dnes nevypadá na výhru nacionalistů, spíš půjde o souboj Merkelové a Schulze, dvou silně proevropských politiků.
Po Brexitu tedy nehrozí Frexit. Tím ovšem nadšení končí. Na Francii vidíme, v jak komplikované situaci se Evropa ocitla. Ze 47 milionů registrovaných voličů se tam čtvrtina k urnám nedostavila. Rekordní neúčast. K tomu 11,5 procenta odevzdaných hlasů bylo buď prázdných nebo poškozených, lidé dávali najevo, že nemají koho volit.
Francouzské volby proběhly za výjimečného stavu a v prvním kole skoro polovina národa hlasovala pro nějakou formu radikálních postojů; žádná sláva a rozhodně ne jednoduchá situace. Ve Francii se (víc než v Česku) zakořenil odpor k tradičním stranám, mnoho voličů cítí frustraci a dává najevo nespokojenost. Rozdělená země, kterou by měl Macron aspoň částečně uspokojit a jednotit. Dokáže to? Jde to vůbec?
Macron a Česko? Máme se bát?
EU, tedy my, a Francie máme štěstí, že proti Bruselu stála jen Marine Le Penová, agresivní, arogantní, kousavá politička. Její ekonomický a sociální program je podle expertů katastrofa (a Macron jí to nedaroval). Nikoli pravicový, jak by se u nacionalistky čekalo, ale levicový. Paradox. Odchod do důchodu v šedesáti, program, se kterým byl kdysi zvolen prezident Mitterrand (v roce 1981). Odchod z EU, návrat k franku. Nesmysly.
(Kdyby však místo Le Penové vedla antievropskou frontu nějaká šikovnější dáma, příjemnější, lépe připravená, za níž by stála kloudnější, přijatelnější partaj, mohlo to možná dopadnout jinak, "frexitově".)
Miliony lidí volily Le Penovou výhradně kvůli jejím protimigrantským postojům, jinak nenabízela nic, čemu by se dalo věřit. Jenom v té jediné oblasti měla v debatách nad Macronem navrch, tady on neměl recept a utápěl se v obecných proklamacích.
Macron a Česko? Máme se bát? Bojíme se rádi, jsme tak naučení, pořád nás někdo straší, naši politici to milují, postrašit a pak jako "zachraňovat". To dělala Le Penová ve Francii taky. Tam však již dlouho panuje výjimečný stav a občané se cítí ohroženi terorismem. U nás se o něm jen žvaní.
Zaorálek nám sdělil, že Francouzi zvolili "evropskou budoucnost". Otázkou je, zda ji zvolili i pro nás. Macron je zastáncem rychlé a pomalé EU. Přesnější by bylo asi říci skutečné Unie a jako Unie, periferie EU. Eurozónu vidí jako tu rychlou. Představuje si, že státy platící eurem budou mít společného ministra financí. (Že bychom přijali euro a Babiš by se přihlásil?)
Česko míří na euro-periferii
U nás se máme k euru jako pes k pastvě, odkládáme jeho přijetí, bojíme se ho. Bojíme se vyšší integrace Unie, mávají nám před očima zahnutými banány a kvótami. Jak čeští eurováhavci, tak euroskeptici třímají v rukou argument migrace. Ta je představována nikoli jako šance (chybí nám pracovní síly), ale jako riziko. (Přijmout pět tisíc prověřených uprchlíků do desetimilionové země je prý risk.) Muslimský uprchlík je viděn jako chodící bomba. Když ne hned, tak v druhé či třetí generaci, protože my integraci přece nezvládneme…
Jenomže Macron, pokud se rychle neutopí v domácích problémech, znamená "více Evropy", to je jeho program. Pokud by v Německu vyhrál Martin Schulz, bylo by to jistojistě více Evropy, pokud Angela Merkelová, asi by to tolik nehrotila, ale rychlé jádro by zřejmě s Macronem budovala.
Výsledek francouzských prezidentských voleb pro nás? Pokud se neprobereme, skončíme na euro-periferii, což není legrace. Podívejme se, kam Zeman, ale i další politici-neschopové, politici-samožerové, zemi dovedli. Vláda (prý úspěšná) se rve. Ministr financí čelí obvinění, že se vyhýbal placení daní a zneužíval média.
Může tohle klubko hadů aspirovat na zásadnější roli v Unii? Co by asi Zeman nebo Sobotka dnes řekli Macronovi, co nabízíme? Lautr nic, jen pytel problémů. Spojeni jsme s V4, tedy se zeměmi, které se co do vládnoucích politiků víc blíží nacionalistce Le Penové než Macronovi; Polsko a Maďarsko určitě, na Slovensku vzal Fico do vlády nacionalisty (Slovenskou národní stranu, SNS).
Vítězství Macrona Česko vyzývá, ať se chová jako členská země Unie. To neznamená všecko odkývat. Nizozemci, Lucemburčané, Belgičané a další jsou taky malé země, ale mají svůj hlas, postoj, vliv. My jsme jen trapní. Euroskeptici budou křičet: Pozor na toho Macrona, chce nám vzít "národní" finance a cpát nám uprchlíky! Vlažní eurofilové budou naříkat: Jejda, euro teď ne, ještě ne, nejsme připraveni. - Trapné.
Macron nás může v jedné věci potěšit, v další povzbudit. Těší fakt, že Putin ve Francii prohrál. Moskva podporovala Le Penovou a neuspěla, evropský Trump se nekoná. Povzbuzení nabízí jiný fakt. Ještě loni se zdálo, že Macron nemá šanci. Nový, mladý, málo zkušený politik. Ale vyhrál. Stejně to může proběhnout v českých prezidentských volbách. Vždyť Zeman se podobá Le Penové, nikoli a v ničem Macronovi.
