Po nástupu do funkce prezidenta republiky se Miloš Zeman výrazně profiloval především v zahraniční politice. Tu si sám definoval jako "politiku všech azimutů", byť v praxi sledovala azimut jediný: geopolitický východ.
Zeman se tak pokusil zvrátit směřování české zahraniční politiky po roce 1989. Na domácí scéně odpovídala tomuto kurzu historické zpátečky jeho snaha o rehabilitaci starých předlistopadových struktur, včetně udělování nejvyšších státních vyznamenání někdejším agentům Státní bezpečnosti.
Veřejností - a zákonodárnými sbory - zmítá v současné době především aféra Vrbětice, v níž prezident zase jednou dobře posloužil ruským zájmům. Zemanovým hlavním zahraničněpolitickým projektem nicméně byl a zůstává takzvaný "restart", tedy program bezpodmínečného, a ovšem bezkoncepčního (nebo přímo bezhlavého) sbližování s Pekingem. Stejně jako jeho východní ruský azimut, skončil i jeho dálněvýchodní čínský projekt nezdarem, byť v poněkud méně třaskavé podobě (alespoň pokud tento výraz chápeme doslovně).
Soudní řízení v zastoupení
Hlavní moment Zemanova čínského fiaska představoval kolaps společnosti CEFC v roce 2018. O krachu údajně pohádkově bohaté čínské společnosti se hojně psalo doma i v zahraničí, zejména v souvislosti se zmizením jejího předsedy, a současně poradce českého prezidenta, dnes již takřka legendárního Jie Ťien-minga. Toho si Zeman nadále držel jako poradce i v jeho dosti nápadné nepřítomnosti. Argumentoval přitom presumpcí neviny, s tím, že vyčká rozsudku čínského soudu. Velmi názorně tím prokázal, že on ani jeho okolí nechápou při všem svém obdivu k čínskému režimu, jak tento systém vlastně funguje.
Jie Ťien-ming by byl před čínským soudem uznán vinným automaticky - jenomže před žádným soudem hned tak nestane. Jeho hlavní "problém" totiž nespočívá v "ekonomické kriminalitě", jak se to snaží prezentovat někteří čeští představitelé. Peking si předsedu Jie rychle uklidil stranou především proto, že se jeho společnost CEFC nechala načapat při rozsáhlé politické korupci mezi nejvyššími představiteli v Africe a v OSN. Generální tajemník Si rozhodně nepotřebuje, aby tento trapný případ někdo dále rozmazával, nebo se předsedy Jie dokonce na něco ptal.
Namísto Jie Ťien-minga stanul před soudem tak říkajíc v zastoupení jeho bezprostřední podřízený, "generální tajemník" neziskového křídla společnosti CEFC, bývalý hongkongský politik Patrick Ho - ale před federálním soudem v USA, nikoliv v Číně. Z důkazů předložených při procesu je zřejmé, že Jie byl o uplácení afrických politiků zevrubně informován, a příležitostně se ho sám zúčastnil.
Poradce za milion
Jedním z hlavních bodů obžaloby bylo podplacení tehdejšího předsedy Valného shromáždění OSN, ugandského ministra zahraničí Sama Kutesy. Ten jmenoval v roce 2015 Jie Ťien-minga svým zvláštním poradcem, a obratem obdržel od CEFC prostřednictvím Patricka Ho půl milionu dolarů. Velmi zvláštní shodou okolností jmenoval téhož roku Jie Ťien-minga svým čestným poradcem také prezident Zeman. Podle čínských zdrojů došlo k tomuto jmenování na jaře 2015; oznámeno však bylo až po půl roce na podzim spolu s příchodem společnosti CEFC do České republiky.
Bizarní příběh společnosti CEFC a jejího předsedy Jie Ťien-minga, včetně jeho prezidentské konexe na Pražském hradě, obletěl v roce 2018 světová média. Česká republika utrpěla mezinárodní blamáž, ale tím bohužel výčet škod Zemanových azimutů nekončí. Podobně jako orientace na Rusko, vedl i jeho "restart" k podstatným bezpečnostním rizikům, především v podobě infiltrace pod záminkou nejrůznějších "výměn", ať už pod hlavičkou Pásu a stezky, iniciativy 16+1, nebo prostě "ekonomické diplomacie".
Zmocněnci posunovači
Své zahraničněpolitické priority potvrdil Zeman v loňském roce jmenováním dvou "zmocněnců", pro Rusko a Čínu. Zatímco Rudolf Jindrák byl ve funkci zmocněnce pro vztahy s Ruskem potvrzen vládou, Jan Hamáček zřejmě obdržel od prezidenta pouze verbální pověření k "posunutí" vztahů s Čínou. Jako Zemanův "zmocněnec" pro Peking se nicméně Hamáček prezentuje v tisku a v korespondenci s představiteli Komunistické strany Číny. Jak takové "posunování" vypadá v praxi, jsme viděli například během loňské "rouškové diplomacie".
Ustavení ad hoc pozic svérázných prezidentských "zmocněnců" pro silně problematické vztahy s Ruskem a Čínou představuje nesystémové, účelové opatření, jež ve svých důsledcích podkopává regulérní českou diplomacii. Názorně dokládá, jak je prezident schopen vydupat si na současné vládě bezprecedentní ústupky v oblasti zahraniční politiky, nota bene ve dvou bilaterálních relacích, kde jeho dosavadní přímé zapojení prokazatelně napáchalo značné škody. Slabost české vlády dělá spolu s prezidentovou svévolí z české zahraniční politiky frašku.
Prezident Zeman se hluboce a setrvale mýlí ve svém přístupu k zahraniční politice, ale stále dokáže najít dost spojenců a pák, aby si ho dokázal prosadit vůči bezradným českým vládám. Kauza Vrbětice možná přispěje k částečnému narovnání této systémové slabiny. Z dlouhodobého hlediska však bude třeba aktivovat stávající, a možná i formulovat nové ústavní pojistky, aby napříště nemohl český prezident bez politické zodpovědnosti svévolně destruovat české národní zájmy.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
