"Je pravda, že na politickou podporu médií nebyla u nás připravená veřejnost, a proto u některých lidí měla bumerangový efekt: najust volili toho druhého," píše pro Aktuálně.cz v komentáři o roli médií při volbě hlavy státu spisovatel a publicista Karel Hvížďala.
Slova v titulku jsou slovy některých politiků po vítězství bývalého politika a důchodce z Vysočiny (politiku opustil před deseti lety) Miloše Zemana v prezidentské volbě nad ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Podle nich totiž "mediální fronta", která se snad jen kromě Práva, Deníku a nakonec i Blesku (který se připojil hanlivým inzerátem proti ministru zahraničí ve čtvrtek a v pátek 24. a 25. ledna 2013) postavila za ministra zahraničí, byla zmanipulovaná. Miloš Zeman média dokonce kvůli podpoře jednoho kandidáta obvinil z porušení novinářské etiky, protože mají být objektivní a vyvážená.
Bohužel i v tomto případě nemluví budoucí prezident pravdu: Severoamerická média, stejně jako kanadská a britská se sice ve svém zpravodajství snaží vypadat objektivně (někdy se jim to daří více, častěji se jim to daří méně a některá již léta podporují jasně jen jednu stranu, jako třeba FoxTV konzervativce), ale v případě voleb neváhají dát jasně najevo, komu fandí.
Peter Adler, zakladatel serveru canada.com, mi k tomu napsal: "Říká se tomu endorsement (pan Voskovec by patrně použil staršího výrazu rekomandace). V převážné většině případů se takové prohlášení zveřejňuje jako první úvodník (top editorial), který se snaží vysvětlit důvody, proč redakce listu nebo webových stránek dává přednost jednomu z kandidátů. Zajímavé je, že v televizi či rozhlase sice taky dávají přednost jednomu před druhým, ale k tzv. oficiálnímu doporučení (official endorsement) tam zpravidla nedochází."
Je nutno říci, že doporučení bývají publikována většinou pouze ke konci volebních kampaní, jako tomu bylo u nás. I v tom jsme se ničím od anglosaských standardů nelišili. Redakce prestižních listů v anglicky mluvících zemích mají zřejmě za to, že když budou doporučovat nějakého kandidáta poté, co čtenáři viděli, že se ve zpravodajství chovaly k oběma stranám dlouho co nejslušněji, budou čtenáři brát jejich názor mnohem vážněji.
Taková doporučení se objevují nejen v severoamerických celostátních novinách, ale i v místních sdělovacích prostředcích, když jde o volbu smírčího soudce, šerifa či starosty. Samozřejmě se redakce také v Americe vyjadřují, jak zdůraznil redaktor Adler, k volbám senátorů, členů Kongresu, guvernérů států (v USA), předsedů provinčních vlád (v Kanadě), prezidenta (v USA), předsedy federální vlády (v Kanadě).
Pakliže si redakce přeje, aby její doporučení mělo nějakou váhu, dá si záležet na tom, aby text úvodníku nebyl bombastický, ale naopak, aby vyzněl co nejseriózněji: tedy nejpřesvědčivěji. Většinou se po takovém textu chce, aby se zmínil pozitivně i o kvalitách protikandidáta, a aby vysvětlil, proč ani takové kvality nestačí a oč je převyšuje kandidát, jehož podporuje redakce. Mediální instituce se v době kampaně chovají podobně jako lidé. I v tom jsme se nijak nelišili od zavedených standardů v naší civilizaci.
Vzhledem k tomu, že v Česku většina mladých redaktorů ovládá spíše angličtinu než němčinu a francouzštinu, jsou poznamenáni studiem a pobytem v anglicky mluvících zemí a s touto zkušeností se vracejí do Česka, není se tedy čemu divit, že sem přenesli zvyky z těchto zemí.
Podpora médií ale nikdy, ani v Evropě, neznamená předem jasné vítězství. Murdochovi se to sice povedlo - když konzervativec Major odmítl změnit podle jeho přání politiku, začal v The Sun podporovat labouristu Blaira a ten pak vyhrál. Ale panu Dichandovi a jeho Kronen Zeitung, který měl v té době náklad v sedmimilionovém Rakousku kolem osmi set tisíc prodaných výtisků denně, se to s pravicovým populistou Haiderem nepovedlo.
Pravda ale je, že na politickou podporu médií nebyla u nás připravená veřejnost, a proto u některých lidí měla bumerangový efekt: najust volili toho druhého. Podporu médií "knížeti z Orlíku" lze ale vysvětlit snadno: novináři měli za ta léta o způsobu práce dvojice Zeman-Šlouf tolik negativních informací, že nemohli volit jinak. Občané na všechny nechutné kauzy už ze zdravotních důvodů raději zapomněli, nebo někteří média vůbec nesledují.
Matoucí je však i používání slovníku z etických kodexů žurnalistiky, kterým šermoval Miloš Zeman v České televizi. Objektivita v médiích znamená jen jediné: nic nezatajovat a nic nezkreslovat. A o vyváženosti platí, jak už jsem jednou napsal, tzv. Okrentův zákon (Daniel Okrent byl v letech 2002 až 2005 tiskový ombudsman The New York Times): "Snaha dosáhnout (v komentáři) rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost."
Zemanův protikandidát Karel Schwarzenberg po dobu kampaně nebyl přistižen při lži, zatímco hledat pravdivá slova mezi tím, co vypouštěl z úst Miloš Zeman, bylo velmi obtížné. Schwarzenbergovi bylo jen někdy obtížné rozumět.
