Všechno zpět. Zpátky do starého světa hranic a bariér. Nikam nejezdit a být tak v bezpečí. Být doma. Nový koronavirus, který postupně zasáhl desítky zemí po celém světě, nic z toho nevytvořil, jen s větší silou a novou naléhavostí podporuje starší obranné reakce vůči dynamické globalizaci, které v posledních letech získávají na síle.
Donald Trump díky tomu vyhrál prezidentské volby, přímočaří nacionalisté od silného Salviniho po trochu směšného Okamuru se skrze rétoriku návratu a obrany starého dobrého doma dotýkají moci. Slovo zpět, "back", vyhrálo hlasování o brexitu. "Take back control", vzít kontrolu zpět do vlastních rukou. Ale jde to ještě? Není svět už příliš propojen na to, aby se zase začal rozpojovat? Do jaké míry se můžeme, vedeni obavami z nových hrozeb, vrátit zpět a do jaké jsme odsouzeni k tomu, žít propojeně, společně?
Anglický spisovatel Ian McEwan z velké osobní i společenské frustrace z brexitu napsal satiristickou knihu Šváb, v níž otáčí známý kafkovský motiv proměny. Místo člověka v hmyz se hmyz, šváb, mění v člověka a přebírá vládu nad Británií. Švábí premiér promění politické myšlení a systém budovaný po staletí. Novou pseudoteorií reversalismu obrátí na ruby celý svět. Lidské společenství, které si možná až doposud myslelo, že jeho dějinný vývoj je orientován jen šipkou času mířící neomylně z minulosti do budoucnosti, najednou zjišťuje, že všechno je relativní. I šipka času, která se, podobně jako v teoretické fyzice, může otočit opačným směrem. Mířit chvíli tam a odtamtud zas sem. Metafora času je už od Aristotelových úvah ve Fyzice vždy obrazem prostorovým. Chceme tedy zpátky, tam, kde nám už bylo dobře, protože tam, kam jsme mířili, je příliš nejisto.
Politika si dnes hraje se zvláštním psychologickým nastavením lidí, kteří se od určitého věku bojí budoucnosti, proto ji prakticky výhradně promítají do minulosti, v níž bylo tak dobře. Stárnutí člověka má zřejmě paralelu ve stárnutí společností či civilizací. Ta naše západní či, jak se zvyklo říkat, euroatlantická, je stárnutím přímo definovaná. Jsme civilizací, která zapadá, která temní, jak to ukazují například filmy Bély Tarra. Připozdívá se, neustále se připozdívá, a když se objeví nový koronavirus, přichází skoro tma, nejprve tma mysli.
Čína jako továrna světa
Ta se nejvíce projevuje představou bezpečné hranice. Iluze, která uchopuje mozky celých mas a našeptává jim, že když si kolem domečku vytvoříme pevný a vysoký plot, nic zlého k nám nepronikne, nic zlého se nám nestane. Jenže stavění plotu je nikdy nekončící proces, který se nakonec vždy ukazuje jako marný, protože nebezpečí není venku, nýbrž uvnitř. V našich zatemnělých hlavách. Podobáme se v tom podivnému tvoru v Kafkově povídce Doupě (Der Bau). Zabezpečuje své obydlí, ale je neustále vyrušován všemožnými zvuky, jež ničí jeho klid. Paranoia a strach z neznámého "tam venku" jsou spojité nádoby, vnější strach se zvnitřňuje v naší psychice a straší a děsí donekonečna.
Obranné tendence, které začínají působit na celém světě, si nový koronavirus nevymyslel, jen jim dal novou relevanci. Proč se tak snadno rozšířil z Číny? Tahle země je současný motor globalizace. Dokonce proces globalizace a jeho úspěšnost symbolizuje. Ještě před sedmnácti lety, kdy v Číně řádil SARS, ale nešířil se tak prudce po světě, vytvářela Čína jen dvacetinu světového bohatství, dnes už celou šestinu. To je pro mnoho lidí odpověď na otázku, jak je možné, že nový koronavirus tak snadno přeletěl kontinenty. Čína je největší továrna globálního světa, bylo by s podivem, kdyby nákaza zůstala jen v jejích výrobních halách.
Léky, auta, displeje, móda, baterie, náhradní díly, to všechno se dnes vyrábí v Číně. Důvod? Stala se hlavní továrnou světa, protože nabídla nejnižší cenu a tu západní svět spolu s jejím bratrem ziskem uznává jako míru všech věcí. Nízkou cenu zboží z čínských továren vyrovnávají vysoké ceny lidské a ekologické, ale na to západní svět, fascinován velikostí trhu a nepředstavitelnými možnostmi zisku, nehledí. Dnes se diví nejen tomu, jak zranitelným se v tak těsném propojení stal, ale objevuje i hloubku své závislosti na externalizaci výroby v Číně.
Reshoring
Koronavirus jistě posílí tendence reversalismu. Především výzvy k soběstačnosti výroby potravin a pak reshoring, vracení výrob z rozvojových zemí do nejvyspělejších. Virus sám a strach z něj by to asi nezvládly, kdyby se k tomu nepřidala magická dvojice, vládce všeho - cena a zisk. Čínská i jiná levná pracovní síla zdražuje, roboti zlevňují a v tomto cenovém napětí je stočena nejbližší budoucnost světa. Laciní dělníci v barvírnách si už nemusí ničit zdraví při opírání džínů v chemickém roztoku, protože to za ně v Německu rychle a snadněji udělá robot laserem. Cena se při započtení nákladů na dopravu už nyní skoro srovná. Návrat gigantů k domácí výrobě může proměnit celý svět a rozhodit jeho křehkou rovnováhu podobně, jako to na psychické a mediální úrovni dělá dnes koronavirus. Ostatně: co jiného je dnes ekonomický systém než mediálně šířená, psychická (ne)důvěra…
Švábí vůdci mají pré. Přichází chvíle, kdy se svět dá na čas snadno obrátit zpět. Politika strachu, která byla tak populární na začátku "války proti teroru" po 11. září 2001, získává nové dimenze. Strach z terorismu zůstává, přidal se strach z migrantů, z ekonomické krize, z dopadů klimatické změny, z nemocí, z lidí. Proces deglobalizace jako obranná reakce na příliš hluboké a rychlé propojení světa získává podobu vlády všudypřítomného strachu, kterého bychom se měli bát ze všeho nejvíce.
Strach znemožňuje rozumovou úvahu, zaplavuje tělo emocí a zcela ho paralyzuje, nebo naopak hysterizuje. A, což je nejhorší, strach se snadno a rychle šíří a propojuje nespojitelné, z jednotlivců vytváří emocionální dav, s nímž lze snadno manipulovat. Ve své krajní podobě vyvolává davovou psychózu (viz nakupování zásob kvůli koronaviru). V ní jsme vykročili k civilizační sebevraždě, jež se podobá sebezničení vyděšeného zvířete v Kafkově Doupěti.
Boj s koronavirem je právě teď prioritou číslo jedna. Nesmí se však - obrazně řečeno - proměnit ve svatou válku deglobalizace. Lidí je na světě už tolik, že se před sebou neschovají, a každý nový plot a uzávěra budou jen potvrzením strachu, který nás ovládá. Nic proti některým proudům deglobalizace, jako je reshoring. Tomu se stejně neubráníme, vlastně to není odpojování od sítě, jen její přeplétání, přesíťování uzlů moci, které síti vládnou. Vždyť i při reshoringu, jako při každé akci deglobalizace, by mělo paradoxně platit, že má smysl zase a jedině - spolu. Přeplést síť není tak těžké, odpojit se a přežít ale už dost dobře nejde.
