Měla by vzpomínka na pražské jaro 1968 zaujímat důležité místo v české a evropské paměti? Tato otázka se dnes obrací hlavně na současnou levici, která se nachází v dlouhodobém úpadku. Zásadní otřes přinesl pochopitelně rok 1989, a to nejen pro tragikomické režimy ve východní Evropě, nýbrž pro evropskou levici jako takovou. Šlo ale spíš o ránu z milosti, její krize nastala už dřív. Jaký přesně mělo na tento rozkladný proces vliv pražské jaro?
Domnívám se, že závažnější než samotná porážka pražského jara byla neschopnost evropského socialismu se s touto porážkou vyrovnat. Petr Pithart trefně poznamenal, že způsob, jakým se zachází s prohrami, je klíčový pro jakoukoliv budoucí politiku. Jaké má tedy dnešní levice možnosti vypořádat se se svými trpkými porážkami minulých desetiletí?
Ochromující melancholie
Začátkem 90. let hovořil americký historik a germanista Martin Jay, specialista na frankfurtskou školu sociologů a filozofů, o "neschopnosti levice truchlit za svými vlastními porážkami". Navázal tak na známé stanovisko Sigmunda Freuda, jenž rozlišoval mezi truchlením a melancholií. Upřímné truchlení znamená pozvolnou, bolestivou práci, při níž si truchlící uvědomuje plnou ztrátu milovaného objektu. Jen takové truchlení otevírá cestu k hledání nového cíle v budoucnosti.
Truchlení neznamená zapomnění: "Milovaný objekt zůstává v paměti", napsal Jay, "není vymazán, ale už se do něj nevkládají tak silné city jako dříve." Naopak melancholie brání tomu, aby se od vkládání citů v pozbytý objekt upustilo. To má za následek narcistní ztotožnění se se ztracenou minulostí, touhu po čistém opakování, nostalgii a nakonec zoufalství.
Podle Jaye byla krize levice bezprostředně po pádu komunismu způsobena právě tím, že socialisté nebyli schopni přejít od melancholie k opravdovému truchlení. Tento stav nazval "ochromující melancholií levice". Opravdové truchlení mělo naopak zahrnout přímou a trýznivou konfrontaci s prohrou, ne pohodlnou cestu popření a zapomnění.
Dá se Jayova diagnóza použít i pro paměť pražského jara? V zásadě můžeme rozlišit dvě verze českého vzpomínaní. Jednou je právě ochromující melancholie: od sedmdesátých let se jí oddávali někteří reformní komunisté, a pokračovali v ní i po roce 1989. Památné první televizní vystoupení Zdeňka Mlynáře v prosinci 1989 bylo ukázkovým příkladem narcistního lpění na milovaném objektu. Z postojů Dubčeka, Císaře, Pelikána a dalších osmašedesátníků čišela neschopnost či neochota odloučit se od ztracené minulosti. Jejich melancholie přehlušila truchlivou, kritickou rekonstrukci.
Konec iluzí, konec ideologií
Druhým přístupem k pražskému jaru bylo čiré popření jeho významu. Umožnilo jej to, co lze nazvat rétorikou iluze a deziluze. Oběma pojmy je poseta jak značná část memoárové literatury, tak i odborných historických studií. Reformní pokus se tu označuje jako iluze a jeho potlačení jako okamžik deziluze. Pochopitelně nejde o to určit, zda tyto představy byly pravdivé či nikoliv. Zamyslit bychom se ale měli nad tím, jak se pojmy iluze a deziluze šířily, jak neutralizovaly, ba paralyzovaly nové socialistické alternativy, jak napomáhaly nástupu ideologie konce ideologií, která se prosazovala od sedmdesátých let.
Samotný slovník iluze a deziluze byl samozřejmě staršího data. Od počátku hrál důležitou roli coby prostředek ex-post sebeobrany komunistických renegátů, počínaje moskevskými procesy z třicátých let. Nejvýznamnějším podnětem byla ale destalinizace roku 1956, tedy Chruščovovo "odhalení" stalinských zločinů.
Není pak divu, že pojem iluze byl přetřásán i během samotného pražského jara, v němž se stal se výrazným polemickým nástrojem. Příkladů by bylo možno uvést mnoho. Například filozof Karel Kosík byl přímo posedlý vymítáním "iluzí" z politické rozpravy. Jeho nejvlivnější text z roku 1968, Naše nynější krize, je kritikou všech možných iluzí doslova prošpikován. V posrpnovém eseji Iluze a realismus pak Kosík označil podléhání iluzím za dědičný hřích české politiky.
Potírání iluzí proniklo do všech oborů. Ekonom Zdislav Šulc publikoval v květnu 1968 pozoruhodnou brožurku s názvem Ideály, iluze a realita, v níž nastínil pesimistickou myšlenku, že vývoj socialismu je cyklickým procesem iluzí a deziluzí. Podobně bojovala proti iluzím i reformně socialistická psychologie, a to hned na dvou frontách, jak proti iluzím stalinským, tak buržoazně individualistickým, jak například tvrdí studie Iluze soukromí v moderní společnosti z roku 1969.
Nepřekvapí tudíž, že rétorika iluze zaujala prominentní místo i v memoárech aktérů pražského jara. Ota Šik ve svých vzpomínkách, příznačně nazvaných Iluze a skutečnost, vyzdvihl svou "proměnu přesvědčeného komunisty z budovatelského období v kritického a realistického vědce". Stejně "realisticky" popsal situaci po pražském jaru někdejší ministr zahraničí Jiří Hájek: "Za těchto okolností potřebuje společnost mimořádně střízlivé a věcné představy o tomto světě, oproštěné od iluzí a emocí."
A v podobném duchu se v rozhovoru pro New York Times z roku 1985 Milan Kundera přihlásil ke středoevropskému románu, ke Kafkovi, Musilovi a Gombrowiczovi. "Nedůvěřovali iluzím o pokroku, nedůvěřovali kýči naděje. Sdílím jejich zármutek nad soumrakem Západu. Ne zármutek sentimentální, nýbrž ironický." Jako kdyby truchlení mohlo být jen sentimentální, nebo ironické. Ale co prostě truchlivé truchlení?
Co tím chci říci: je pozoruhodné, jak účinně dokázal pojem iluze vytlačit utopickou obrazotvornost, jak dokázal prosadit zdánlivě esenciální rozlišení mezi iluzí a skutečností, mezi jednoznačně správným a jednoznačně špatným. A je také příznačné, jak málo pozornosti se věnovalo kreativnímu významu iluzí pro lidský život, jejž zdůrazňoval Freud. Iluze podle něj není pouhým omylem, ale čímsi, co je poháněno lidskými přáními a tužbami. V Budoucnosti iluze Freud píše: "Bylo Kolumbovou iluzí, že objevil novou námořní cestu do Indie. … Pro iluzi je charakteristické, že se odvozuje z lidských přání, blíží se v tomto ohledu psychiatrické diagnóze bludu, ale liší se od něho nejen komplikovanější strukturou. Jako podstatné zdůrazňujeme na bludu jeho rozpor se skutečností, kdežto iluze nemusí být nutně falešná, tj. neuskutečnitelná či v rozporu se skutečností. Měšťanská dívka si například může dělat iluzi, že si pro ni přijde princ. Je to možné, k několika případům toho druhu došlo."
Jak truchlit nad prohrami
Francouzský historik Enzo Traverzo v knize Levicová melancholie upozorňuje, že truchlení bylo součástí socialistické imaginace od samého vzniku levice v devatenáctém století. V minulosti tuto roli hrál mýtus Pařížské komuny nebo mučedníci jako Rosa Luxemburgová a Salvador Allende. Ale jak se to má s pražským jarem? Má smysl za ním truchlit?
Samotný československý reformní komunismus svébytnou smuteční kulturu nevytvořil. Tedy takovou, která by nahradila nabalzamované stalinské funusy autentickými city, tak jak tomu bylo třeba při pohřbu italského komunistického předáka Togliattiho roku 1964 nebo jugoslávského prezidenta Tita v roce 1980.
Pražské jaro trvalo příliš krátce. V jeho průběhu nedošlo k významným skonům, snad s výjimkou Jurije Gagarina (mimochodem, jaká to symbolická smrtelná rána pro poststalinskou komunistickou utopii!). Truchlení za Janem Palachem představovalo zřejmě nejautentičtější výraz kolektivního žalu v českých dějinách po roce 1948, přišlo ale pozdě. Nakolik vzešlo disidentské hnutí z práce truchlení, ponechme zatím bez odpovědi.
Nešlo ale jen o čas. Vždyť ani po roce 1989 nevznikla žádná autentická smuteční kultura, v níž by se náležitě propracovávaly katastrofy dvacátého století. Zdá se, jakoby česká společnost nebyla schopna opravdového truchlení. Své historické prohry si připomíná buď s přepjatým kýčovitým patosem, což je komické, nebo s cynismem, což je tragické.
Existují tedy konkrétní porážky, za nimiž je možné smysluplně truchlit? Neúspěšné představy a utopie, jež je možné historicky zživotnit, aniž bychom do nich vkládali nepatřičné emoce?
Melancholie brání tomu, aby se od vkládání citů v pozbytý objekt upustilo. To má za následek narcistní ztotožnění se se ztracenou minulostí, touhu po čistém opakování, nostalgii a nakonec zoufalství.
Jedním předmětem truchlivého vyrovnávání se s porážkami může být postkomunistická krize ženské emancipace. Tato krize má historické kořeny. Liberalizace šedesátých let paradoxně zvrátila progresivní politiku z "budovatelského období" a restaurovala některé prvky tradičního genderového řádu. Reformní ekonomové kritizovali politiku zrovnoprávnění žen, zejména jejich plné zaměstnávání, jež údajně vedlo k celkové "přezaměstnanosti" a vysokým nákladům na veřejnou dětskou péči. Kritika efektivnosti ženské práce a kolektivní péče o děti, jež se plně prosadila po roce 1989, tak navazovala na trend započatý během pražského jara. Současná antifeministická hegemonie v postsocialistických zemích je asi tou nejtrpčí historickou porážkou levice. Úkolem kritického truchlení je zodpovědět, proč a jak k ní došlo.
Jiným příkladem je zánik dělnictva coby organizované "třídy". Právě koncem šedesátých let přestávalo dělnictvo v globálním měřítku hrát svou historickou roli hybatele demokratizace, jímž bylo po celých předcházejících sto let. Svérázná dělnická subkultura, z níž vyrůstaly pocity solidarity a sounáležitosti, se rozpadla vlivem ústupu tradičního průmyslu. Ve východní Evropě byla tato proměna pomalejší, dělnictvo zůstalo význačným činitelem až do hořkého konce reálného socialismu. Měnila se ale jeho sociální a generační skladba, jeho myšlenkové obzory. Dělnická identita slábla v důsledku širších sociálních změn, hlavně privatizace životního stylu a individualizace spotřeby. "Třídní vědomí" dělnictva se stalo prázdnou frází komunistických papalášů. I tady je třeba prověřovat sociální příčiny a politické důsledky tohoto rozkladného procesu.
Stojíme tedy před úkolem, jak vzdorovat pesimistické námitce, že pražské jaro by už konečně mělo být hozeno na smetiště dějin, řečeno známou Trockého metaforou. Zaleží ovšem na tom, jakou historii máme na mysli. Jistě, lze ji chápat jako smetiště, na kterém se historikové přehrabují jako krysy. Ale také ji můžeme vnímat jako zdroj kritického rozmýšlení o přítomnosti. Truchlivý, a zároveň kritický pohled na pražské jaro coby laboratoř nejistých iluzí skýtá pro takové počínání dobrou příležitost. Koneckonců, jak rovněž pravil Trockij, historie je také zlou macechou - nikdy nevíme, co nám zase provede.
Text je upravenou verzí příspěvku předneseného v květnu 2018 na konferenci Jiné pražské jaro, kterou uspořádal Ústav politických věd v Paříži.
