Začíná červen, měsíc, kdy by se na pořad jednání sněmovny mělo dostat manželství pro všechny. A s tímto tématem je jaksi automaticky spojeno sousloví "kulturní válka". V době skutečné války na Ukrajině to zní poněkud směšně a nepatřičně. Najednou se klube na povrch, co taková kulturní válka vlastně znamená - je to usilovná snaha brzdit přirozený vývoj, evoluci, je to vypěstovaná nadřazenost. Kulturní války, jak známo, se vedou nejen o manželství pro všechny, ale i o inkluzi ve školách, zákaz spalovacích motorů, otevírání center měst pro pěší a cyklisty, o jízdu na kole ve městě, jež by byla rovnocenná autům, a o další "výbušná" témata.
Kulturní válka v sobě skrývá dva základní prvky. Prvním je neochota věci měnit, vydávaná za konzervativní přístup; co je však konzervativního na obraně spalovacích motorů? Na snaze nezařazovat děti s menším postižením do běžné školní třídy, mezi ostatní děti? O jízdě na kole po městské ulici snad ani nemluvě. Druhým prvkem je - alespoň podle mě - nuda. Moderní společnost má málo vznětů, bývá poměrně stabilní, pokud se zrovna Rusko neurve ze řetězu. A tak se z celkem obyčejných věcí stávají problémy a z problémů témata vhodná k politickému a odtud i společenskému boji.
U manželství pro všechny se do celé situace ještě míchá náboženství, tedy v zásadě představa o tom, co je svaté, a na co se tedy nesmí sahat, protože "tak to bylo, tak to je a tak to bude". Katolíci mají dokonce "svátost manželství", na serveru Církev.cz ji najdete takto definovanou: "Svátost manželství je svazkem muže a ženy, kteří mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější láskyplné společenství zaměřené na vzájemný prospěch manželů a plození a výchovu dětí."
Dodám hned pro pořádek, že protestanté, kupříkladu evangelíci, manželství jako svátost neuznávají, nezavedli, svátosti jsou pro ně "vnějším znamením vnitřní milosti" anebo symbolem toho, co se událo neviditelně. Za svátost považují pouze křest a Večeři Páně, která odpovídá katolické eucharistii. Takže jednotlivé denominace křesťanů se zjevně liší v pohledu na manželství. - Katolíci tuto svátost mají, ale všimněme si, platí i pro bezdětné páry, neplodné páry, páry, které si dítě osvojily, takže je jasné, že svátost není přímo vázána na "plození a výchovu dětí". Ale to je detail pro šťouraly.
Nechme teď stranou, kolik manželů skutečně žije ve svazku, v němž "mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější láskyplné společenství zaměřené na vzájemný prospěch", neumíme to spočítat, nemáme patřičné průzkumy, ale víme, že se mnoho manželství - i těch svátostných - rozpadá, protože v něm oba různopohlavní účastníci zjevně selhali.
Manželství má vytvářet "nejvnitřnější láskyplné společenství"
Ale obraťme to, úplně stejně, pokud jde o vztahy, na tom jsou stejnopohlavní páry, některé zcela jistě "vytvářejí nejvnitřnější láskyplné společenství zaměřené na vzájemný prospěch", některé to tak mají jenom chvíli, a pak se rozpadnou. V tom podstatném, tedy v tom, že si navzájem mohou poskytovat lásku, porozumění a podporu, se různopohlavní páry od stejnopohlavních neliší. A tady se snad ocitáme u kořene problému, manželství by mělo usnadňovat hlubší soužití, mělo by mu poskytovat jisté zázemí, posilu a výhled.
Pokud chceme žít ve spokojené společnosti, nebo dokonce ve společnosti, jež míří ke štěstí, pak je dobré pro to vytvářet podmínky, jež platí pro všechny. Můžeme si být jisti, že se doba zásadně změnila, dnes nebude lesba žít v heterogenním manželství, stejně jako to nemá zapotřebí homosexuální muž. Mohou vyjít - a mnozí také vyšli - z přítmí, ze skrývání. Navíc se situace mění i jinak, máme lesby, gaye, bisexuály, intersexuály, trans nebo queery, měníme se v pestrou, svobodnou společnost, jež se nestydí za svou identitu.
Přitom základem spokojenosti lidí je zcela jistě možnost pěstovat plnohodnotné vztahy, kde se jednotliví aktéři mají čas také věnovat sami sobě, pěstovat své vztahy. Když musí bojovat o jejich legalitu či o jejich kvalitu, o jejich rovnocennost, pak jim na sebe zbývá mnohem méně času, stejně tak jako mají méně času na další, třeba prospěšné činnosti.
Všichni, kteří se tématem manželství pro všechny zabýváme, víme, že registrované partnerství, jež bylo uzákoněno v roce 2006 a jež nijak neohrozilo manželské svazky či manželství coby instituci, není rovnocenné uzákoněnému vztahu muže a ženy. Vyjmenuji jen základní, do očí bijící rozdíly.
Registrovaní partneři nemají nárok na vdovský důchod, nevzniká jim nárok na žádné společné jmění, jako pár nemohou vlastnit auto, byt, dům, pozemek, nemohou si vzít společnou půjčku, což se v bytové krizi jeví jako krutá nevýhoda, nemohou spolu adoptovat dítě, jedině každý zvlášť, jenomže potom druhý z registrovaného páru nemá k dítěti žádná práva, a pokud by zemřel, ten druhý, který nemá dítě psané na sebe, ho nemůže dál vychovávat. Nedobré.
Smyslem je láska
Upřímně, jsou to absurdity. Ti dva, kteří nemají různá pohlaví, spolu chtějí budovat vztah, často i rodinu, mají možnost si osvojit opuštěné dítě, sirotka, mají stejnou šanci se o něj pak starat se stejnou péčí jako "heteráci". Když pomineme jisté náboženské představy - nikoli důvody -, pak vážně chybí rozumný argument pro to, aby LGBTQ+ komunita nemohla uzavírat manželství. Úmyslně jsem napsal "náboženské představy", nikoli náboženské důvody.
Protože základním smyslem křesťanské víry je láska. Nikoli plození dětí. Láska. Pokud tedy dva "neheteráci" touží žít v lásce, vydávat se jeden druhému, pečovat jeden o druhého, případně o svěřené či porozené děti, proč jim v tom bránit? Náboženský smysl vztahu, tedy láska a vzájemná péče, starost, se dá doplnit i ekonomicko-právní argumentací. LGBTQ+ komunita platí úplně stejné daně jako ne-LGBTQ+, má, vyjma manželství, stejná práva a povinnosti. Nedává smysl jim manželský vztah upírat, když o něj zjevně stojí. Navíc s tím dvě třetiny české společnosti nemají problém.
Úmyslně jsem na začátku vynechal třetí důvod, podle mě velmi hlubinný, nepřiznaný, proč menší, leč hlučnější, aktivnější část společnosti LGBTQ+ komunitě manželství nepřeje a nechce dovolit. Ten důvod je dost strašný, ale je nám, lidem, od nepaměti vlastní. Často a rádi pěstujeme pocit nadřazenosti, výlučnosti, pocit, že jsme něco víc, silnější, lepší, cennější nebo taky "normálnější". Ta nadřazenost souvisí často s příslušností k většině. Nadřazenost nad Romy, nad Vietnamci, nad Ukrajinci, nad leváky, nad albíny, nad lidmi s postižením (skrývaná), nad méně hezkými, nad méně chytrými, nad méně úspěšnými… Nás je víc, jich je míň. Jsme silnější, oni slabší. A tak to má zůstat, tak nám to po staletí dělá dobře.
Potřeba se vyvyšovat tu přece byla na homosexuály uplatňována tradičně, těch vtipů, těch nadřazených, posměšných pohledů, toho odmítání, co si užili. Mimochodem - dlužíme LGBTQ+ komunitě, mnoho jí dlužíme, měli bychom tu mnohaletou společenskou nadřazenost splatit, smazat. Protože heteráci nejsou ani o tisícinu milimetru lepší.
Dokonce si troufnu dodat, že pro křesťanského Boha, pro Ježíše nemají lesby, gayové, bisexuálové, intersexuálové, trans nebo queerové o nic menší cenu než heterosexuálové. Jestli ti posledně jmenovaní chtějí zakládat rodiny, manželství a rodit děti, tak přece mohou, nikdo jim v tom nebrání. Ať se starají o své potomky a vnoučata, místo aby bránili jiným v plnohodnotném, možná dokonce láskyplném životu.
