Osmičkový rok se netýká jen Čechů, kteří slaví vznik Československa a připomínají si Mnichov 1938. Zatímco se na západní hranici před sedmdesáti lety spouštěla železná opona, na její druhé straně vznikal nový stát: Spolková republika Německo.
Její existenci předcházela řada politických rozhodnutí, která v poražené zemi a ve štěpící se Evropě vytvořily patřičné předpoklady. Začínalo to ustavením zemských ústav a vlád. (První bylo Hesensko, a to 1. prosince 1946.) Okupační mocnosti podpořily federální uspořádání Německa, které na pozadí centrálního ovládnutí země nacisty správně viděly jako cestu k vytvoření nové, pestřejší demokracie.
Současně se během poválečné rekonstrukce Německa rozklížilo spojenectví se Stalinovým Sovětským svazem a většina Němců se smířila s faktem, že sovětská okupační zóna se k Západu hned tak nepřipojí. Západ vznikal nejdříve jako spojení americké a britské okupační zóny, takzvané bizónie, ke které se pak připojila francouzská okupační zóna a od dubna 1949 se hovořilo o "trizónii". Podstatným krokem bylo zahrnutí západního Německa do Marshallova plánu, což byla vlastně reakce poučená Versailleskou smlouvou. Ta totiž po první světové válce poražené Německo pranýřovala, přispěla k ochuzení země reparacemi a následně vedla k úspěchu nacistického hnutí. Londýnská konference z prosince 1947 a Bruselský pakt jako spojenectví západoevropských zemí, podmíněné obavami před Stalinovým Sovětským svazem, již do úvah o budoucnosti západní Evropy zahrnovaly západní Německo.
Aktivní západ Německa
V roce 1948, když vznikalo ústavní uspořádání nového státu, měly iniciativu poválečné německé elity a západní okupační mocnosti již jen radily a výsledky jednání schvalovaly. Západním Němcům bylo brzy jasné, že je nutné proces urychlit, aniž by vznik státu vylučoval budoucí německé sjednocení. Proto se zakládající dokument nejmenoval "Verfassung" (tedy Ústava), ale "Grundgesetz" (Základní zákon) - ústava měla přijít později a měla se týkat celého Německa.
Do května 1949 pak probíhaly jednotlivé kroky ustavení Spolkové republiky. Konrad Adenauer (CDU) se stal Spolkovým kancléřem, Theodor Heuss pak spolkovým prezidentem. Oba žili před rokem 1945 v ústraní: Adenauera nacisté odstranili z pozice primátora v Kolíně nad Rýnem, Heuss sice měl na počátku i některé antisemitské názory, ale nacisté mu nevěřili a dostal tak čas své pozice korigovat.
Celá řada tehdejších úvah o budoucnosti Německa zůstala jen úvahami a později nevedla k politickým výsledkům. Například fikce vedení hranice podle historie předválečného Německa ztratila svůj politický význam, i když ve školních atlasech byly tečkované linie a formulace "pod dočasnou správou" Polska či Sovětského svazu. Především Stalin prosadil hranici podél Odry a lužické Nisy, a ta je dnes mezinárodně uznávanou hranicí, kvůli které například motoráček mezi Zhořelcem a Žitavou po staré trati po mostech nad Lužickou Nisou asi šestkrát přejíždí do Polska a zpět do Německa. Dnes je to vlastně zábavná turistika, která jen stimuluje uvažování o historii.
Nové představy
Willy Brandt, sociální demokrat, za války v exilu, který se stal spolkovým kancléřem v roce 1969, vedl západoněmeckou politiku k uznání reality tehdejšího rozděleného světa a právě uznáním nové hranice vytvořil předpoklady pro německo-polskou smlouvu. Konzervativní polovina německé politické scény ho za to moc nepochválila, ale jeho kroky, i směrem k německo-československé smlouvě, snižováním napětí začaly Stalinovo dědictví nahlodávat. Radikální krok pak udělal Richard von Weizsäcker, který jako spolkový prezident ve svém projevu ke čtyřicátému výročí konce 2. světové války přehodnotil ústřední německé stanovisko, pokračoval v otevírání Německa vůči mezinárodně uznávaným hodnocením historie a litoval toho, co nacisté způsobili.
Česká perspektiva si musí rozšířit historický záběr, protože na české politické scéně se stále znovu německá politika popisuje jako něco, co navazuje na dějiny z doby před rokem 1945.
Pokud například Jaroslav Foldyna kritizuje Daniela Hermana za to, že navštívil svatodušní sjezd sudetských Němců a oslovil je "milí krajané", vypadá to, že pan Foldyna v dějepise chyběl. Slavíme sto let od vzniku Československa, ale zapomínáme na to, že tento stát byl po roce 1918 i vlastí více než tří miliónů německy mluvících občanů a prvním útočištěm německých uprchlíků před nacismem. Dnes sedmdesátileté poválečné Německo integrovalo Němce vyhnané ze střední a východní Evropy (bylo jich přes 14 milionů), vytvořilo odškodňovací fondy pro oběti nacismu, podporuje Izrael, a stalo se například i útočištěm Židů, kteří utíkali před komunistickým pronásledováním v Polsku či tehdejším Sovětském svazu. A samozřejmě tato Spolková republika od roku 1949 pomáhala i československým uprchlíkům.
Mají Němci jen špatné svědomí?
Pokud by pan Foldyna chtěl požadovat od Němců nějakou další reflexi, měl by si tuto historii před průpovídkami v komplexu politických projevů nejdříve sám nastudovat, možná právě v Německu. Je s podivem, jak málo o německé sedmdesátileté historii a německém ústavním vývoji víme. Slýcháme, že Němci svou vstřícnost vůči uprchlíkům přehánějí, protože mají kvůli zločinům nacismu špatné svědomí. Je však přímo tragické, když v české politice mohou hrát roli nepoučené výkřiky a nenajde se většina, která by tento primitivismus a strašení sousedem odmítla a začala uvažovat o tom, co by měly udělat naše školy. V učebnicích by mělo stát například i to, že Německo až do devadesátých let minulého století bez protestu splácelo reparace za 1. světovou válku dohodnuté ve Versailles. Tak vypadá historická paměť.
A podobný kurz měl absolvovat i polský prezident Andrzej Duda. Jeho výpočty reparací za válečné škody v Polsku se v podstatě vracejí k principu z Versailles 1919, který Evropu rozbil. Hovoří se o miliardách válečných reparací, ale nikdo se nesnaží rozlišit mezi škodami způsobenými Hitlerem a těmi, které způsobil Stalin. Nemluví se ani o tom, co způsobily geografické posuny země, ani o odečtu toho, co poválečné Německo již Polsku poskytlo, aniž by se to nazývalo "reparacemi"…
