Znásilnění a domácí násilí, hrozivá česká témata, o kterých se ale stále málo mluví. Šéf vládního odboru rovnosti žen a mužů Radan Šafařík oznámil, že letos přibylo ohlášených případů znásilnění a domácího násilí i vykázání. Čísla nahlášení pomaličku rostou. Ale oproti tomu průzkum Eurobarometru ukázal jednu naši velkou, temnou slabinu: lidé v Česku tolerují násilí víc než v jiných členských zemích EU. Navíc zde dávají vinu obětem.
Čísla nahlášených případů mají ve skutečnosti jen malou výpovědní hodnotu. Víme, že zdrcující většina případů nahlášena není. Vykázání z bytu na deset dnů nařídila policie letos do konce října ve 1245 případech, týrání ve společném obydlí evidovala do konce září 402, znásilnění bylo do konce letošního září nahlášeno 868 (loni za celý rok 917).
Odhady, kolik znásilnění je skutečně spácháno, se liší. Kupříkladu Amnesty International odhaduje, že jich je ročně spácháno zhruba 12 tisíc, ale nahlášeno řádově méně. Před pěti lety se odhady pohybovaly mezi 5 až 7 procenty nahlášených případů, což by tehdy znamenalo, že u nás bylo znásilněno 30 až více než 40 žen denně. Obludná čísla. Nyní se tedy počty nahlášených případů zvyšují, ale dá se odhadnout, že na policii jde stále méně než deset procent znásilněných žen, mužů a dětí.
Na začátku jsem napsal, že se o znásilnění a domácím násilí stále málo mluví, je to silně tabuizované téma. Zároveň se ale věci přece jen pomalu mění k lepšímu, můžeme sledovat jistý pokrok, progres. Sněmovna na jaře přijala změnu, o kterou u nás usilovalo mnoho žen, mužů i organizací dlouhou dobu.
Poslanci v trestním zákoníku změnili definici znásilnění. Až dosud platilo, že jde o silou, násilím vynucený pohlavní styk. Od ledna 2025 půjde o pohlavní styk bez souhlasu. Novela trestního zákoníku prošla i Senátem a v červnu ji podepsal prezident Petr Pavel. Nemohu však nedodat: trvalo to roky. Proč tak dlouho?
A fakt, že se od ledna změní trestní zákoník, ještě samozřejmě neznamená, že se nějak zásadně změní postoj většiny, masy lidí. Pokud by byla nahlášena všechna znásilnění a domácí násilí (těžko se to ovšem kdy uskuteční), pak by jejich počet zcela jistě rapidně klesl. Jenomže my žijeme v zajetí starých "domácích představ", rodin, jejichž život se odehrává za zavřenými dveřmi, v temných slujích. Žijeme v podivných představách o tom, že "tohle není moje věc" a "co se děje u sousedů, do toho mi nic není", i když odtamtud obden slyším pláč a křik.
A zase narazíme na jeden z počátků problémů, totiž školy. Už na základních školách by děti měly slyšet, co je domácí násilí, co je znásilnění, že je k sexu nezbytně potřeba souhlas obou, nejen jednoho, a že domácí týrání není normální a je to trestný čin. Kolik základních škol tohle učí? Kolik učitelek a učitelů se ptá vystresovaných dětí, jestli mají doma klid, nebo co se u nich děje? Zvlášť dnes, kdy rodiče čím dál víc ovlivňují výuku a dění ve škole?
Žijeme oslepeni mnoha předsudky
K tomu, aby žena či muž nahlásili znásilnění, je potřeba, aby bylo splněno hned několik podmínek. Musí nejen vědět, že se to nesmí, ale taky co se nesmí (sex bez souhlasu). Musí vědět, že se toho nesmí dopustit ani osoba blízká či nejbližší, že znásilnění může provést třeba i manžel. Musí vědět, že se má kam obrátit (policie, státní zastupitelství, sociálka, škola, blízcí lidé).
K tomu jen poznámka o policii. Jistě se v ní v těchto citlivých případech leccos změnilo, policistky a policisté jsou školeni, mají být školeni atd. Ale zároveň víme, že policisté, kteří nesedí v kanceláři, ale dělají běžnou policejní práci, jsou dnes mimořádně přetíženi. Tento faktor pochopitelně nevytváří dobré podmínky ani pro nahlášení znásilnění, ani pro ohlášení domácího násilí.
Žijeme oslepeni mnoha předsudky, těžce se vymaňujeme z představ o vůdčí roli muže (zvlášť když ženy podhodnocujeme finančně a máme jich jen málo ve vedení firem a v klíčových pozicích). Navíc jsme v poslední době čím dál víc masírováni zhoubně konzervativní představou o rodině (kde muž je hlava, která diktuje pohyby celému tělu) a o tom, jak se na rodinu útočí (manželství pro všechny). Pak to vypadá, že je třeba chránit nikoli oběť násilí či znásilnění, ale "rodinu" - čili často násilníka. Opačné představy, tedy rovnost mužů a žen, jsou nálepkovány jako "progresivismus", "woke", "levičáství" atd.
Je to mimořádně špatně, ale s příchodem "trumpismu" a s novým rozpukem jakési temné odnože konzervativismu, která nás nutí couvat dozadu, vracet se ke starým představám o rodině a o roli ženy i dítěte, bude těžší se tomu vzpírat.
Že máme problém, o tom svědčí i únorový průzkum Eurobarometru v zemích EU zaměřený na násilí vůči ženám. Skoro čtvrtina odpovídajících v Česku souhlasila s tím, že ženy si často znásilnění vymýšlejí nebo čin zveličují. Opačně to viděly dvě třetiny dotázaných. V dalších zemích EU jsou čísla méně děsivá. Dál vyšlo najevo toto: třetina českých respondentů byla přesvědčena o tom, že pokud žena pila alkohol, může si za sexuální napadení sama. Opět jde o víc lidí, než činí průměr EU. Podle expertů se tyto rigidní postoje pomaličku daří měnit (proto je asi i více nahlášených případů znásilnění), otázkou ovšem je, co s tím pozitivním posunem udělá úspěch Trumpa a jeho vyznavači, kterých je i v Česku velké množství.
Ještě jedno číslo z Eurobarometru. (Jen) 69 procent respondentů považuje za nepřijatelné, že muž má pod kontrolou činnost a vztahy své partnerky. Jde o pátý nejnižší podíl v zemích EU. Na Maltě, v Dánsku, Portugalsku či Švédsku je to neakceptovatelné pro devět z deseti lidí. Kontrola partnerových financí je nepřijatelná pro dvě pětiny Čechů a Češek. A jde o čtvrtý nejnižší podíl.
Nemalá část české společnosti žije v zastaralých, temně a podivně konzervativních představách, které se skutečným konzervativismem nijak nesouvisejí. Je na každém z nás, aby se té temnotě bránil v sobě i ve svém okolí a aby se slabých a zneužívaných maximálně zastával.
