Zdálky to vypadá čistě jako kapitální úlovek pro všechny sběratele byrokratických absurdit. Kvalitní přírůstek do sbírky klacků, které stát hází pod nohy naší svobodě. Ministerstvo zdravotnictví navrhuje, aby nejlevnějším nápojem v restauracích musel být vždycky ten ne-alkoholický. Tedy ne pivo.
V zemi alkoholu zaslíbené, kde se stát do jeho prodeje i konzumace plete relativně velmi málo, to skutečně vypadá jako hodně kuriózní nápad. Opatřit si libovolný alkoholický nápoj v jakoukoli hodinu poblíž jakéhokoli místa je tu očividně snazší než ve většině Evropské unie. O cenách nemluvě.
A teď, když nejsou „zregulované“ ani ty základní věci, se chcete vozit po tom, kolik stojí v hospodě pivo a kolik cola-fanta-sprite a minerálka? Nedivím se, že si na tradici zvyklí Češi ťukají na čelo. Nebo se ušklíbají, krčí rameny, připadá jim to zbytečné a absurdní, tak jako šéfovi Zdeňku Pohlreichovi. Lidé podle jeho názoru neřeší, jestli je levnější pivo nebo nealko.
To je myslím nedorozumění. Samozřejmě že to „řeší“, v restauracích vyšší cenové skupiny sice asi ne, ale v těch ostatních ano. Například: když vezmete děti na výletě na oběd, je běžné, že jejich limonáda vyjde dráž než vaše pivo. Za váš jeden půllitr platíte zhruba tolik jako za jednu jejich malou sklenici sladké vody, která v nich jen zasyčí.
Když limonáda stojí skoro stejně jako dvojnásobný objem piva, není to také absurdní?
Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil chce, aby stát přitvrdil proti alkoholu, protože rapidně stoupá konzumace mezi mládeží a alkohol je branou do tvrdých drog. Zákony a policie zároveň vyžadují nulovou toleranci na silnicích a řidiči jsou popotahováni za desetiny promile, nad kterými by se v zemích na západ od nás úředně mávlo rukou. A pivo je prý náš chleba, což asi bude pravda.
Nějak to celé nejde dohromady, ne? Nad návrhem na „povinně nejlevnější nealko“ se dá buď automaticky pohoršovat jako nad úřední zvůlí a pitomostí - nebo si položit otázku, jestli by se jím na schizofrenním vztahu mezi potíráním a dostupností alkoholu něco změnilo k lepšímu.
„Nealkoholickým nápojem“ se, předpokládám, nemyslí nealkoholické pivo (vždyť i v něm trochu alkoholu je, až 0,5 procenta). Kdyby ano, pak není moc co řešit, protože půllitr nealko piva už teď nebývá dražší než půllitr toho pravého. Ale tudy, předpokládám, zákon kráčet nehodlá.
Aby měl boj s alkoholem skrze ceny nějaký smysl, musely by buď výrazně zlevnit limonády, minerálky, džusy atd., nebo výrazně zdražit pivo (a nejlevnější vína a lihoviny). Buď dvě deci nealka za desetikorunu, nebo půllitr běžného piva za padesát. To by sice byly z pohledu zdravovědy rozumné relace, v české praxi ale těžko představitelné – tedy pokud by se radikálně nesáhlo do daní, což je nepravděpodobné. Stejně jako to, že by někdo donutil opravdu citelně zlevnit, respektive snížit dodavatelské ceny limonádníků a marže.
Zasahovat do podnikání, komplikovat ho ve jménu boje s alkoholem, je možné a správné, ale jen pokud to přináší nějaký odpovídající efekt. A zákon o povinně nejlevnějším ne-alku by za dnešní situace nic zásadního nezměnil. Restaurace – ty, které by musely nějak reagovat - by to vždycky dokázaly nějak zaonačit, třeba tím, že nabídnou půllitr nejobyčejnější balené vody o korunu levněji než pivo. (Kohoutková voda zdarma zůstane výsadou lepších podniků.)
Stát by měl začít jinde. Rapidně omezit dostupnost alkoholických nápojů, například ve večerkách a na benzinových pumpách. Zpřísnit tresty za porušování pravidel prodeje i za nalévání mladistvým. A zvýšit daně a tím zdražit pivo, víno i destiláty.
Zejména to poslední by jistě komplikovalo podnikání, byznys, a šlo by o velmi nepopulární opatření. Ale pokud chce stát snižovat spotřebu alkoholu (opravdu chce?), musí si čestně přiznat, že alkohol je často abnormálně levný, a tedy i dostupný. V tom je podstata problému. Začít ho řešit zprostředka, úřední revizí položek alko/nealko na nápojovém lístku v restauraci, by nemělo význam úměrný nákladům celé operace.
