Dne 9. srpna uplynulo čtyřicet let od vyvrcholení aféry Watergate a letos také uběhlo deset let od smrti Archibalda Coxe, emeritního profesora Harvardovy univerzity a prvního vyšetřovatele této aféry.
Takzvaná Spiegel aféra z roku 1962 a Watergate z roku 1972 jsou dvě události, které měly za následek rezignaci jednak německého kancléře Konrada Adenauera a tehdejšího německého ministra obrany Franze Josefa Strausse, jednak amerického prezidenta Richarda Nixona, a způsobily, že se hovoří o druhé půlce minulého století jako o mediální demokracii.
Obě události totiž legitimovaly média tak, jak to předjímala již liberální teorie tisku z XIX. století, jako čtvrtou mocnost vedle moci ústavodárné, výkonné a soudní. Soudy a média začaly hrát zásadní kontrolní roli. Otázka, na kterou budeme hledat odpověď, zní: Žijeme ještě v mediální demokracii a mohlo by se něco takového opakovat v dnešní době?
Nikdo nic nevěděl
Připomeňme si, o co šlo. Jméno Watergate dostala tato událost podle futuristického komplexu v centru Washingtonu na březích řeky Potomac. Šlo tehdy o luxusní bytový a hotelový komplex, který se za Nixonových časů stal symbolem vládnoucí třídy. Tenkrát tam bydlela spousta členů vládní administrativy a bývalých ministrů, včetně osobní tajemnice prezidenta Rose Mary Woodsové.
V této baště pravověrného republikánství měl tehdy sídlo i Celostátní výbor Demokratické strany. V sobotu 17. června 1972 o půl třetí ráno bylo v kancelářích výboru zatčeno pět lupičů. Měli na sobě tmavé obleky a na rukou gumové rukavice. Policie u nich zajistila krátkovlnné vysílačky, čtyřicet cívek neexponovaného filmu, dva fotoaparáty, paklíče, tužkové rozprašovače slzného plynu a odposlouchávací zařízení určené jak k odposlouchávání telefonů, tak i hovorů v místnostech. Pozoruhodná byla ještě jedna věc: měli u sebe na Spojené státy víc hotových peněz, než bývá zvykem: mezi dvěma sty až osmi sty dolarů a navíc pouze ve stodolarovkách, jejichž čísla tvořila souvislou řadu.
Jak se reportéři The Washington Post Carl Bernstein a Bob Woodward u předběžného slyšení u soudu hned ten den dozvěděli, všichni tito na první pohled počestní, leč tvrdí chlapíci byli Američané. Čtyři pocházeli z Miami a tři z nich byli kubánského původu. Na první stránku nedělního vydání se celý případ dostal hlavně proto, že hned u prvního výslechu jeden z obviněných řekl, že nyní pracuje jako bezpečnostní poradce a donedávna byl agentem CIA.
Reportéři tentýž den zjistili, že s touto službou nějakým způsobem spolupracovali i ostatní bývalí Kubánci. Navíc si je republikáni najímali jako demonstranty v době sjezdu Demokratické strany či jako provokatéry na protiválečná shromáždění.
Jak se dalo očekávat, bývalý ministr spravedlnosti a ředitel rozbíhající se prezidentské kampaně Richarda Nixona John Mitchell sice přiznal, že bývalého pracovníka CIA, který vlastnil bezpečnostní agenturu, si jeho strana najala pro instalaci vlastních bezpečnostních systémů, ale od vloupání do sídla Demokratické strany se rázně distancoval. Některé zdroje ale od počátku reportérům naznačovaly, že Mitchell nemluví pravdu.
Výhrůžky a odvolání
Kdyby The Washington Post a jeho vydavatelka Katharine Grahamová celou dobu za svými reportéry tvrdě nestála a neodolala tlakům a výhrůžkám Nixonovy administrativy (sám prezident se třeba osobně snažil, aby této mediální skupině byly odebrány licence na televizní vysílání), nikdy by celá aféra nebyla vyšetřena.
Prvním vyšetřovatelem byl právě profesor Archibald Cox a do funkce mimořádného žalobce ho jmenoval sám prezident. Měl asi za úkol spíš vyšetřit, odkud pocházejí informace, které otiskl The Washington Post.
Pan Cox jako čestný muž ale ve funkci nepobyl dlouho, neboť – když se seznámil se všemi indiciemi – ji vzal vážně a v půli října 1973 byl odvolán. Vydal totiž příkaz k předložení devíti prezidentových pásků s nahrávkami z jeho pracovny, kde byl umístěný stálý odposlech.
Mezi prezidentovými spolupracovníky se soudilo, že prezident Coxe odvolal ze strachu, aby nevznesl obvinění i proti němu, neboť se začalo ukazovat, že články se zakládají na pravdivých informacích a že prezident o vloupání nejspíš věděl, pokud vůbec nebylo provedeno z jeho popudu. Na protest proti odvolání Coxe odstoupil i ministr spravedlnosti Eliot Richardson a jeho náměstek William Ruckelshaus. Tento čin zvaný "masakr sobotního večera" povzbudil zbylé žalobce a dodal jim odvahu.
Jeden z informátorů z blízkosti prezidenta reportérům sdělil, že nahrávky, které slyšel, jsou dost nekvalitní a v rozhovorech se vyskytují evidentní "mezery". Reportéři napsali, "že to může vést k domněnce, že pásky někdo manipuloval." Prezidentovi advokáti později doznali, že na jednom pásku je osmnáct a půl minuty dlouhá mezera. Z výpovědí se rovněž ukázalo, že prezident pásky ukrýval řadu měsíců i před svými nejbližšími spolupracovníky a navíc jich odevzdal jenom sedm.
Nixonova rezignace, Fordova milost
V létě 1973 se Henry Kissinger (od září téhož roku ministr zahraničí USA) snažil prezidenta ještě přesvědčit, aby se svých bývalých spolupracovníků zapletených do aféry zřekl a přijal část odpovědnosti. Nixon kajícný přístup odmítal. Při čtení Zprávy o stavu Unie 30. ledna 1974 oznámil: "Nemám v úmyslu za žádných okolností odejít z funkce, do níž mě zvolil americký národ a v níž je mou povinností pečovat o blaho lidu Spojených států."
Koncem února 1974 se přiznali někteří prezidentovi blízcí, že v rozporu se zákonem přispěli do CRP (Výboru pro znovuzvolení prezidenta), odkud pocházely stodolarové bankovky s posloupnými čísly. V New Yorku současně probíhal proces s ředitelem kampaně Johnem Mitchellem a dalšími kvůli bránění spravedlnosti a křivé přísaze. Prvního března velká porota ve Washingtonu, jež obvinila zloděje-agenty v roce 1972 z vloupání do sídla Demokratické strany, vznesla závažná obvinění ve věci snah o ututlání aféry Watergate na spolupracovníky prezidenta. Ústavně-právní výbor před shromážděnou Sněmovnou reprezentantů, která je podle ústavy jako jediná oprávněná započít proces odvolání prezidenta (impeachment), zahájil po sto letech první takové šetření.
V pravé poledne v pátek 9. srpna 1974 pod tlakem okolností na svůj úřad Richard Nixon rezignoval. Hned poté složil prezidentskou přísahu dosavadní viceprezident Gerald Ford, který později Nixona omilostnil, aby uchránil prezidentský úřad před zneuctěním.
(Jak ale spočítali novináři, do vězení bylo odsouzeno na 40 prezidentových spolupracovníků.)
Hluboké hrdlo a ti druzí
Americká demokracie se prosadila, přiznané podvody a lež společnost očistily díky důsledné práci novinářů, žalobců, soudce Sirica, senátora Erwina ml., který předsedal výboru pro vyšetřování, a Archibalda Coxe. Pro úplnost je třeba připomenout, že k odhalení přispěl hlavně dlouho neidentifikovatelný anonymní zdroj, kterému novináři přezdívali Hluboké hrdlo, podle slavného amerického pornografického filmu.
Jak se později ukázalo, šlo o zástupce ředitele FBI Williama Marka Felta, který upozornil reportéry na "mezery" na páscích. Novináři jeho jméno nikdy neprozradili, ke spojení s redaktory se přiznal sám pod tlakem rodiny až v roce 2005. Felta ke zveřejnění informace v časopise Vanity Fair donutila rodina z finančních důvodů, neboť chtěla získat peníze na zaplacení dluhů za vzdělání Feltových vnuků. Felt sám řekl: „Nemyslím si, že být Hlubokým hrdlem je něco, na co může být člověk hrdý.“ Zároveň ale dodal, že tak učinil proto, aby politici nemohli používat kriminální metody. Felt zemřel o tři roky později v pětadevadesáti letech.
Informace o tom, jak to bylo ve skutečnosti, novináři Woodward a Bernstein pro případ, že by zemřeli dříve než jejich informátor, sepsali a uložili do sejfu University of Texas. Dne 6. července 2005 se v amerických knihkupectvích začala prodávat kniha Boba Woodwarda The Secret Man, věnovaná Feltovi. Vyšla v nákladu 750 tisíc výtisků.
Otázky, které si od zveřejnění identity "Deep Throat" veřejnost a analytici ve Spojených státech kladou, znějí: Byla by za Bushe či dnes aféra Watergate vůbec možná, když před soudem stojí každou chvíli novináři kvůli tomu, že odmítají zveřejnit své zdroje? Ani o mučení v Guantánamu by se přece veřejnost bez anonymních zdrojů nic nedozvěděla. Je možné, aby výročí kauzy využili novináři k obhajobě potřebnosti anonymních zdrojů a nutnosti jejich ochrany pro zachování demokracie?
Odpovědi na tyto základní otázky opět Spojené státy rozdělují: republikáni jsou proti ochraně zdrojů, demokraté pro. Za Feltův čin se postavil i bývalý prezident Bill Clinton, který řekl: „Jsem přesvědčen, že se zachoval správně.“
Dnes by stačilo mnohem méně
A jak je tomu v současné době v Evropě? Stačila by série článků v jedněch prestižních novinách, ke kterým se později přidala i další média, aby kvůli tomu padl nějaký prezident?
Odpověď zní: Dnes k tomu stačí mnohem méně, jak ukazuje ne tak stará kauza: dne 31. května 2010 rezignoval prezident Spolkové republiky Německo Horst Köhler kvůli skutečně nesrovnatelně menší záležitosti. Připomeňme si opět, o co šlo: Dva dny po prezidentově abdikaci publikovaly noviny Münchener Merkur článek s titulem: Student učinil z Köhlera případ. Umožnil to internet.
V textu stálo, že s největší pravděpodobností za odstoupením německého prezidenta stojí dvacetiletý student politologie z Tübingenu Jonas Schaible a jeho přátelé. Podle článku si tento mladík přečetl rozhovor s prezidentem Köhlerem o nasazení vojáků v Afghánistánu a rozzlobilo ho, že média se mu málo věnovala. Poslal maily do různých redakcí, zveřejnil svůj postoj na Twitteru a svém blogu a vznikla aféra Köhler, která skončila prezidentovým odstoupením. Titulky v médiích zněly: Bloger sesadil prezidenta, David porazil Goliáše. ZDF heute-journal, tedy zprávy veřejnoprávní německé televize, hovořily o nové kapitole historie, která ukázala moc sociálních sítí.
Skandál z miniaféry
Co vlastně dal tento student do pohybu, že uznávaný prezident rezignoval? Skutečnost byla přehlušena zjednodušeným podáním médií. Média totiž stále zvyšovala přidanou hodnotu iritace a pravda pod tím náporem padla za oběť. Filozof sociálních sítí Peter Glaser hovoří o přechodu na digitální agregát, který vše proměňuje v jakousi třaskavou chaotickou směsku, která je připravená kdykoliv explodovat.
Digitální média, hlavně sociální sítě, demontují starou a osvědčenou lineární posloupnost: příčina–účinek–důsledek. Rozbíjejí kauzalitu: brutálně se opomíjí původní příčina a reaguje se už jen na předešlá sdělení digitálních médií či sociálních sítí. Tato směska se přelije do deníků, týdeníků i televizí a rozhlasů, které zprávám na sociálních sítích dají váhu a relevanci. Tak i nevýznamná a postupně totálně zkreslená sdělení mohou mít explozivní reálné důsledky.
Anatomie obou skandálů, které skončily abdikací prezidentů, ukazuje na nebezpečný rozdíl: Zatímco v prvním případě šlo o politicky motivovaný kriminální čin, v druhém případě šlo jen o nedorozumění, které nakonec vedlo rovněž k abdikaci.
Začalo to v noci 21. května 2010, kdy se prezident Horst Köhler vracel z Afghánistánu a reportérovi německého rozhlasu Christopherovi Rickemu řekl: „Podle mého odhadu jsme již tak daleko, a to se týká naší společnosti v celé šíři, abychom pochopili, že země našich rozměrů s naší závislostí na zahraničním obchodu musí vědět, že v případě pochybností a v nouzovém případě je nutný vojenský zásah, aby byly ochráněny naše zájmy, jako například jsou-li ohroženy svobodné obchodní cesty či při zabránění regionální nestabilitě, která se může s jistotou negativně dotknout našeho obchodu a pracovních míst. O tom o všem by se mělo diskutovat a já věřím, že nejsme na špatné cestě.“
Rozhovor byl odvysílán na stanicích Deutschlandradio Kultur a Deutschlandfunk. Jenže internetové vydání rozhovoru tyto citované věty neobsahovalo a nepodařilo se přesně zjistit proč: jestli to byl úmysl, lajdáctví nebo pouhá snaha vměstnat příspěvek do předepsaného formátu. Tak o tom později hovořil mluvčí rádia, když na vynechání citovaného úryvku rozhovoru upozornil poprvé na svém blogu Stefan Graunke.
Vynechání oněch vět vyvolalo rozhořčení: veřejnost podezírala politické elity, rozhlasovou stanici a všechna mainstreamová média z cenzury, což vedlo k mobilizaci blogerů. Interpretace a titulky na sociálních sítích se rychle vzdalovaly původnímu sdělení.
Například: Vojenský zásah k zajištění národní životní úrovně!
V tomto okamžiku se do akce zapojil již zmíněný student Jonas Schaible. Obrátil se e-mailem na online redakce velkých a důležitých médií a agentur s řadou otázek. Ta hlavní zněla: Proč neinformujete o tomto případu? K e-mailu přiložil kopii zkráceného a původního rozhovoru jako důkaz. Následovaly další otázky: Proč jste se o tento případ nezajímali? Myslíte si, že citované materiály si nezaslouží diskusi? Proč jste celý rozhovor nezveřejnili ve svém onlinovém vydání? A mohu vaši odpověď citovat ve svém blogu?
Po e-mailu blogera Schaibleho se z miniaféry vyvrbil skandál. Podnět k tomu dal prestižní týdeník Die Zeit, který začal případ rozebírat ve svém online vydání, a vedoucí oddělení domácího zpravodajství levicového deníku Frankfurter Rundschau, jenž slíbil, že jeho noviny se kauze budou věnovat. A na webu prestižního časopisu Der Spiegel se objevil článek s titulkem Bundeswehr v Afghánistánu – Köhler podnítil novou válečnou debatu, do které se zapojily i kritické hlasy opozice. Hned nato vyrukoval Frankfurter Rundschau s titulkem: Zloba kolem vyjádření Köhlera – zlé slovo k obchodní válce.
Jsme svědky komercionalizace veřejné zvědavosti. Co zajímá většinu, je relevantní, i když většinou je tomu ve skutečnosti, která je pro komerční využití příliš složitá, opačně. Výsledek: o veřejném mínění rozhodují čím dál častěji nedůležité hlouposti, které se rychle šíří, jsou agresivní a pracují s emocemi.
Prezident Köhler učinil pokus skandál zastavit prohlášením, že jde o nedorozumění. Sdělil, že měl hlavně na mysli aktuální nasazení německých vojáků proti námořním pirátům u Afriky. Jenže jeho pokus situaci uklidnit byl ihned zpochybněn původním citátem a jasnými souvislostmi s Afghánistánem.
Na hlasitosti zároveň nabývaly výkřiky z řad opozice a Süddeutsche Zeitung, dnes asi nejprestižnější německé noviny, přinesly titulek: Švadrony v zámku Bellevue. Přeloženo do srozumitelnějšího jazyka: Vojenské jednotky v sídle prezidenta. Korunu všemu dalo následné vydání týdeníku Der Spiegel s fotografií Köhlera a s titulkem Horst Lübke!
Článek tím přirovnal prezidenta Köhlera k bývalému prezidentu Heinrichu Lübkemu z CDU, který se údajně v roce 1962 zesměšnil při návštěvě Libérie v západní Africe oslovením: Moje velice vážené dámy a pánové, milí negři... Po tomto útoku se prezident Köhler rozhodl abdikovat.
Konec mediální demokracie
Něco takového by bez internetu nebylo možné. Digitální věk umožnil bleskové a nepřetržité šíření informací s potenciálem vyprovokovat rozhořčení a mít i devastující dopad na dotyčnou osobu. Ač to zřejmě Horst Köhler jako uvážlivý ekonom tak původně nemyslel, jeho ne zcela konformní věta připustila – po vynechání poznámky, že by se o tom mělo diskutovat – interpretaci, že je ochoten v zájmu hospodářských zájmů použít vojenskou sílu. A to vyvolalo v Německu, jež má za sebou i v sobě trauma dvou světových válek, skandál.
Anatomie obou skandálů, které skončily abdikací prezidentů, ale ukazuje na nebezpečný rozdíl: zatímco v prvním případě šlo o politicky motivovaný kriminální čin (a v případě Spiegelaféry o zamlčení faktu, že při napadení Spolkové republiky Německo Varšavskou smlouvou by v prvních dnech zahynulo až 15 milionů občanů této země), v druhém případě šlo jen o nedorozumění, které nakonec vedlo rovněž k abdikaci (stejně jako v případě odstoupení dalšího prezidenta Christiana Wulffa v roce 2012, který abdikoval kvůli podezření z protekční výhodné půjčky, které nebylo podložené, jak později prokázal soud).
To je závažný problém, který začíná signalizovat konec mediální demokracie. Alespoň takové, jak jsme ji donedávna chápali, protože ohrožuje politickou stabilitu v demokratických zemích a předznamenává možný začátek mediokracie. A ta je způsobena komercionalizací veřejné zvědavosti způsobené jednoduchou rovnicí: co zajímá většinu, je relevantní, i když většinou je tomu ve skutečnosti, která je pro komerční využití příliš složitá, opačně. Výsledek: o veřejném mínění rozhodují čím dál častěji nedůležité hlouposti, které se rychle šíří, jsou agresivní a pracují s emocemi.
Lze řídit média stejnými obchodními a marketingovými modely jako třeba internetové obchody?
Prestižní média ve staré Evropě si to začínají pozvolna uvědomovat, ale ostatní média naopak přitvrdila (jak upozorňuje třeba mediální znalec Steffan Range, který pracoval pro Ebert Stiftung): Už nejde jen o to někoho donutit, aby odstoupil, ale o úplné zničení osobnosti.
Otázky, na které budeme muset v nejbližší době hledat odpovědi, abychom médiím vrátili důvěryhodnost a charakter, proto zní: Lze řídit média stejnými obchodními a marketingovými modely jako třeba internetové obchody? Má nadále platit pro prestižní a veřejnoprávní média samoregulační princip?
A jak regulovat internet, když si tam může psát každý cokoliv, a navíc anonymně nebo pod cizími slavnými jmény, jak připomíná kanadský novinář Peter Adler? Když se totiž postižený brání u soudu, začne se o případu referovat a všechna média i sociální sítě opakují i vymyšlená nařčení, která se stejně ve veřejném prostoru uhnízdí. Jak z této pasti ven, zatím nikdo neví.
