Francouzský deník Le Monde oznámil, že nebude zveřejňovat propagandistické dokumenty ani přiznání k atentátům, které vydává Islámský stát. Od tragédie v Nice nezveřejňuje fotografie teroristů, aby jim a jejich zločinům nedělal reklamu. Rozhodnutí se setkalo s převážně pozitivním ohlasem. Není se co divit. Dojem, že „už toho je moc“ a že média pomáhají naplnit cíle fanatiků, s kadencí útoků stoupá.
Objevily se i radikální úvahy, poznamenané pocitem absurdity světa, přetíženého informacemi, a informacemi o násilí obzvlášť. Někomu připadá, že teror a média žijí v pomyslném spojenectví, že se média na hrůzách a obavách pasou. Nebo že je zveličují už samotnou intenzitou svého zpravodajství, zdramatizovaného provozem online webů a sociálních sítí. Takže aby nepodporovala „PR strachu“, měla by média svá zpravodajství ztlumit. Protože když budou referovat tak moc, tak rychle a tak podrobně jako doteď, bude to jen a jen horší. Zastavte zprávy a tím seberete teroristům motiv. Přemýšliví lidé uznávají, že je to v krajnosti utopie – ale zároveň na tom přece něco je.
Jak se to tedy má s údajnou spoluvinou médií?
Často slyšíme, že koncepčním cílem teroru jsou hodnoty naší civilizace, jako je svoboda a sebevědomá tolerance. Pod tlakem násilí se máme vzdát toho, co nás v dobrém spoluutváří, a osvojit si nenávist.
Demokracii podmiňuje otevřená výměna kvalitních informací. Brzdit ve vyšším společenském zájmu zprávy o něčem, co je pro tvorbu názorů, vážná rozhodnutí a kontrolu moci zásadní, je de facto protimluv.
Významné, rapidní sebeomezení médií ve jménu boje proti teroru by tedy mělo svůj rub, který by se dokonce dal vykládat tak, že teroristé dosáhli svého: vzdáváme se části sebe sama. Dostali nás. (O efektu takového sebeomezení nemluvě: i kdyby ho přijala klasická média, bohatě je zastoupí ta neklasická, nová a hybridní.)
Samo zpravodajství o teroru má být obšírné, pohotové a profesionální (včetně příslušné etiky). To není sedání na lep Islámskému státu, ale známka sebejistoty demokracie. Zároveň to vůbec neznamená, že média mají a musí zveřejňovat všechny možné předměty doličné, tedy například obrazové „závěti“ vrahů, jejich fotografie, propagandistické videonahrávky, neřkuli snímky a záběry z aranžovaných „poprav“. To je sedání na lep Islámskému státu. Le Monde a další jednají správně.
Pokud někdo předhazuje vinu poslovi špatných zpráv, sluší se připomenout, že tradiční média při reflexi takzvaného Islámského státu urazila kus cesty. Když se na internetu objevila první videa a snímky nešťastníků v oranžových vestách, ještě je běžně publikovala, většinou duchapřítomně bez naturalistických pasáží a s rozostřenými obličeji. Dnes, myslím, by to solidní médium nezveřejnilo. Určitě ne na titulní straně. Po nabytých zkušenostech nejde o těžké rozhodnutí.
Obtížnější, subtilnější je pro tradiční média rozlišování mezi tím, co je zprostředkováním reality a co už její dramatizací. Neukvapit se, a zároveň nepodcenit informaci, událost. Je zpráva o tom, že policie uzavřela nádraží kvůli podezřelému kufru, hodná zveřejnění? Jak má být podrobná, jaký význam jí dát? Nebo jen přispívá k psychóze ohrožení? Tady univerzální pravidlo neexistuje; zásada „nešířit paniku“ je pro média v takových situacích spíš hraběcí radou.
Bylo by naivní si představovat, že terorismus potlačí taktika médií. Ta tradiční, jako je Le Monde, ale mohou svým čtenářům kromě informačního servisu nabízet i cosi jako útěchu. Vykoupení z mediální zběsilosti, která se odehrává na sociálních sítích a je do značné míry příčinou pocitu tísně. Ten už dávno z Facebooku a spol. vykypěl ven.
Informace vedou dvojí život a pátrání po mediální spoluvině vede právě k tomu druhému, do sociálních sítí. Touha sdílet a lidská zvědavost, adrenalin ze zpráv, publisheři a čtenáři v počtu nekonečno. To je pařeniště, ve kterém se informačnímu „teroru terorem“ daří mnohem lépe než na klasické mediální půdě.
Spoluvina se dá připisovat oběma stranám – jak těm, kdo nestřídmě šíří všechno možné, tak stejně naladěným konzumentům. Kořeny jsou přitom hlubší, nejde jen o chování při žhavých zpravodajských událostech, ale o sebeobžerství jako takové. To je hrozba.
Způsobům prezentace, které se v principu neliší od těch, jaké používají někteří zabijáci v souvislosti se svými činy, holdují miliony lidí. Selfíčka, videa co-právě-dělám, bohatá účast a interakce na sociálních sítích, úsilí zaujmout ostatní. Ne, probůh, není to pokaždé totéž – ale opravdu se uvnitř uživatelů neprobouzí stud, že se pohybují podobným způsobem ve stejném virtuálním prostředí jako ti vrazi a jejich publikum? Nepřijde jim to – tu a tam – obscénní? Neřeknou si, že by měli někde ubrat? Nehltat tolik, není to zdravé?
Pětadvacetiletý Larossi Abballa letos poblíž Paříže zavraždil nožem policistu v civilu, pak vnikl do bytu, kde připravil o život i jeho partnerku. Policie uvedla, že si útok si natáčel a rovnou zveřejňoval na Facebooku. Na svém facebookovém účtu také publikoval koláže, na kterých se objevovali ukřižovaní lidé, zednářské symboly a logo fotbalového Eura 2016. Dal tam i video, kde tvrdil, že "Euro bude hřbitovem".
Samozřejmě že se na to nekoukám. Ale jestli jsem sám při zprávách o teroru zažíval pocit spoluviny a ušpinění, pak právě proto, že se počítám k náruživým uživatelům sociálních sítí. Profesionální to úplně není – ale v takových chvílích jako po Bataclanu nebo Nice netoužím rychle sdílet novinky, ale před zprávami naopak utéct. Před virtuálním podílem na tom všem.
