V pátek 1. července uběhne čtvrt století od jedné z přelomových událostí nedávných dějin, návratu Hongkongu pod čínskou správu. Historický význam přechodu vzkvétající kosmopolitní metropole pod správu poslední komunistické velmoci spočíval v bezprecedentním pokusu o přímou koexistenci svobodné společnosti v Hongkongu s leninským systémem společenské kontroly v ČLR.
Experiment na lidech
Tento experiment probíhal pod hlavičkou formule "jedna země, dva systémy". Hongkong si podle ní měl ponechat po dobu padesáti let "vysoký stupeň autonomie", včetně občanských svobod a nezávislých soudů. Víra v možnost paralelní existence svobodné společnosti po boku leninského systému vlády jedné strany vyjadřovala tehdejší optimismus, že takový paradox není nepřekonatelný a oba "systémy" se budou během padesátiletého přechodného období navzájem sbližovat ("konvergovat"), samozřejmě v předpokládaném směru k větší společenské svobodě.
Zítra uběhne polovina padesátiletého období a my můžeme s jistotou prohlásit, že celý experiment selhal. O jeho post mortem se budou analytici přít celá léta, ale již dnes můžeme vyvodit některé očividné závěry. Na prvním místě: že je nebezpečné provádět podobné experimenty na lidech. Šest milionů obyvatel Hongkongu dnes platí vysokou cenu (abychom parafrázovali oblíbený termín čínského ministerstva zahraničí) za bláhovost někdejších politiků, dnes již většinou ve spokojené penzi.
Dočasný manévr
Vnitřně rozporný koncept "jedna země, dva systémy" mohl po necelé dvě desetiletí jakž takž fungovat jen při maximální flexibilitě čínského vedení, jakou v této věci skutečně prokazoval Teng Siao-pching a jeho bezprostřední nástupci. Tato flexibilita, kdy Peking do chodu Hongkongu zasahoval jen minimálně, byla daná dobovými okolnostmi a jako taková se nakonec projevila jako velmi dočasná. V době uzavření základních dohod o Hongkongu v polovině 80. let byl Peking ještě v relativně slabém postavení a měl eminentní zájem na dobrých vztazích se Západem. Ještě větší zájem měl na zachování hladkého chodu této kapitalistické enklávy, zprostředkující přísun zahraničního kapitálu a know-how.
Tengova vstřícnost byla však zřejmě od počátku jen dočasným manévrem na hladké převzetí Hongkongu a využití jeho ekonomického potenciálu. Jak ČLR posilovala hospodářsky a mocensky, ochabovala znatelně její ochota k ústupkům.
Hlava 23
Společné britsko-čínské prohlášení z roku 1984 a následná "mini-ústava" (Basic Law, 1990) pro Hongkong po předání Číně obsahovaly protichůdná ustanovení na ochranu hongkongských svobod i na prosazování pekingského modelu kontroly společnosti. Vedle záruk svobody projevu a shromažďování, jaké ostatně formálně garantuje i Ústava ČLR, zahrnoval "základní zákon" současně nechvalně proslulý článek 23. Ten předpokládal (v blíže neurčené budoucnosti) schválení zákonů na ochranu "státní bezpečnosti" hongkongskou verzí parlamentu, tzv. Legislativní radou (LegCo).
Státní bezpečnost funguje v ČLR obdobně jako někdejší StB v předlistopadovém Československu, jen o poznání brutálněji a efektivněji. Představuje hlavní nástroj pekingského režimu ke kontrole čínské společnosti prostřednictvím politické policie propojené se soudní mašinerií kontrolovanou komunistickou stranou. Podobně jako v ostatních leninských systémech zajištuje čínská státní bezpečnost "politickou stabilitu" vlády jedné strany a jako taková je neslučitelná s občanskými právy a svobodami, jaké Hongkongu zaručovala britská koloniální správa a po roce 1997 "základní zákon" Zvláštní administrativní oblasti Hongkong.
Politické a právní záležitosti
Peking zprvu přistupoval k uplatnění článku 23 velmi opatrně. První nesmělý pokus učinil až v roce 2003, což okamžitě přivedlo do ulic na milion demonstrantů a návrh zákona o vnitřní bezpečnosti byl rychle stažen.
Po nástupu Si Ťin-pchinga k moci v letech 2012-2013 začalo být jasné, že nový generální tajemník opouští Tengovu flexibilní politiku a osud formule "jedna země, dva systémy" - a s ní i celého Hongkongu - je zpečetěn. Nový vůdce není ochoten tolerovat ve svém dosahu jakoukoliv autonomii, tím méně "vysokého stupně". Nadále bylo již jen otázkou času, jak konkrétně Hongkong padne.
V roce 2014 se během tzv. deštníkové revoluce stal jablkem sváru způsob volby hongkongského "správce" (Chief Executive), ale nakonec to byla opět otázka státní bezpečnosti, která přivodila konec hongkongské autonomie i jeho svobod. Po zkušenostech z roku 2003 se hongkongské propekingské vedení nejprve pokusilo článek 23 obejít zavedením extradičního zákona, umožňujícího vydávání obviněných na čínskou pevninu, tedy do pravomoci soudů napojených na komunistickou státní bezpečnost v byrokratické linii "politických a právních záležitostí".
Státní bezpečnost opět zasahuje
Tento krok vedl k mohutným demonstracím v letech 2019-2021 a k reálné možnosti, že hongkongská opozice získá přes pečlivě manipulovaný volební systém většinu hlasů ve volbách do Legislativní rady, což by jí teoreticky umožnilo odvolat Pekingem dosazenou vládu.
Vítězství opozice ve volbách kdekoliv v jeho dosahu je pro Peking naprosto nepřijatelná možnost. ČLR proto obešla hongkongský parlament a ustavila zde systém státní bezpečnosti sama, a to prostřednictvím zákona, který se do západních jazyků stále překládá zavádějícím způsobem jako "zákon o národní bezpečnosti". Ve skutečnosti se jedná o bezpečnost státní a celý systém také podléhá čínskému ministerstvu státní bezpečnosti (国安部, MSS), což je obdoba někdejšího KGB v SSSR, Stasi ve Východním Německu nebo StB u nás.
Neblahý osud Hongkongu je současně mementem pro celý svět. "Pragmatické" kompromisy Pekingu směrem k mezinárodnímu společenství představují obvykle jen dočasné taktické ústupky, které přestanou platit v okamžiku, kdy se čínské vedení cítí dost silné, aby je napříště ignorovalo. Přechod Hongkongu pod čínskou správu provázela zpočátku optimistická, z dnešního pohledu naivní očekávání. Smutný konec celého příběhu by měl vést k opatrnosti v podobných případech do budoucna.
