Idea státních médií je z některých perspektiv svůdná. Proti veřejnoprávním médiím brojí především politici, kteří jsou v ohnisku jejich kritiky. Představují si, že média mají rozdělovat kritiku rovnoměrně. I v Německu je známá brutální anekdota mediálních vědců: V pořadu o vyhlazovacích táborech musí mít slovo pět minut Žid a pět minut nacista. To je ovšem velmi chorá představa - pokud novináři pracují důkladně, nemůže být takové vyvažování jejich motivem.
Veřejnoprávní média některé politiky zlobí právě kvůli své pozici, která v realitě nemusí mít symetrický protipól. Mediální kritika je pak podle dané reality nerovnoměrná a kritizovaný má pocit, že se ocitá "na pranýři". Za požadavkem státních médií stojí právě toto: pachatelé kritizovaných politických kroků či výroků, hlavně pokud jsou ve státních institucích na místech, kde mohou uplatňovat mocenské páky, budou pod rouškou vyváženosti krýt své kroky.
Kritika novinářské práce, principiální, ale často také adresná a dehonestující, třeba ze strany hlavy státu, je známá. Když novináři někoho neadorují, a kritizovaný je k tomu patřičně ješitný, kritizuje nikoliv svůj obraz, ale novináře. Viděno společensky, je to úpadek. V pohádce se zlá královna ptá: Zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější? A teď máme to veřejnoprávní zrcadlo dát pod státní dohled?
Pocit uraženosti veřejnoprávními médii vede ke zmíněnému požadavku vyváženosti, který je ovšem velmi povrchní. Kdo si přečetl něco z historie, může si úsudek vytvořit na základě "klasiky". V roce 1935 se připojilo Sársko k Německé říši a z německé aktivity vznikl rozhlasový vysílač v Saarbrückenu. Když zahajoval svou činnost, přijel ministr říšské propagandy Joseph Goebbels a ve více než půlhodinovém projevu vysvětlil, proč je rozhlas v Německu centralizovaný a proč je to dobře. Vyzdvihl výhody centralizace, pochválil Sársko, že se k té německé jednotě připojilo, ale současně ihned vyloučil z národního společenství Židy. To bylo ještě roky před válkou, před masovým vražděním, rok před propagandisticky zneužitou "krásnou" olympiádou. Takto postátněná a oportunisticky vychvalovaná média již neměla sílu zkritizovat takzvané norimberské zákony, které vznikaly ve stejnou dobu.
Čas běžel, vypukla válka, zanedlouho se rozjela vražedná mašinerie a na základě svobodně reflektovaných informací si mimo Německo každý mohl uvědomit fakt, že válka byla prohraná již koncem roku 1942 či počátkem roku 1943. Němci ovšem byli v této době v kleštích státního rozhlasu a za poslech zahraničních médií člověk mohl zaplatit i životem. Na vlnách státního rozhlasu se stále hovořilo o "konečném vítězství". A lidé dále umírali. Goebbels o tomto vítězství v rádiu hovořil ještě v dubnu 1945. Měl tehdy zpoždění za realitou zhruba tři roky, ač se o "konečném vítězství" mezitím už vyprávěly vtipy. Několik dní poté Goebbels zavraždil své děti, manželku i sebe. Do toho okamžiku ovšem měl v rukou moc odstranit kritika své státní ideologie či vypravěče anekdot, ihned. Státní média a realita, to je - nejen na základě tohoto příkladu - velmi rozporuplná kombinace.
Po roce 1945 to byli především Američané a Britové, kdo inicioval reformu německého rozhlasu. Modelem byla veřejnoprávní BBC. Mediální legislativa byla decentralizovaná - na úrovni spolkových zemí. Členství ve veřejnoprávních dozorčích orgánech nebylo (na rozdíl od těch dnešních českých) obživou jejich členů. Byla to grémia obsazovaná odborníky, politiky ve výslužbě (kteří v grémiu neměli většinu), zástupci společenských skupin (nezávislých na politice). Od té doby se nejen v Německu vyvíjí legislativa podporující svobodu médií. Je to úkolem i Rady Evropy ve Štrasburku (problémem se zabývá od roku 1949 souvisle). Tam existují monitorovací (malé a nebyrokratické) instituce, které jednou za rok uvedou nějaké námitky. Tyto námitky mají motivovat vývoj legislativy v členských zemích. Někdy ovšem do zprávy napíší i ostrou kritiku, jako například v případě Ruska. Tato kritika může vést i k suspendování hlasovacího práva té které země v Parlamentním shromáždění Rady Evropy.
Dojde i na Českou republiku, kde politici jako Tomio Okamura chtějí veřejnoprávní média zestátnit? Co by nám pokvetlo se státními médii? Konečně by prezident nemusel utíkat na TV Barrandov…? Pokud se hybatelům tohoto státu realita nebude líbit, budou žádat "vyváženou perspektivu". Přitom ale existuje riziko, že se jako Goebbels ocitneme pár let za realitou. To snad není v našem zájmu. Vyprávějme si tedy anekdoty o Tomiovi Okamurovi a těšme se z toho, že smíme. A dávejme pozor na veřejnoprávnost, ale i na majitele médií (i těch svěřených do svěřenského fondu).
