Máme polovinu června, ale soutěž World Press Photo už možná pro rok 2018 našla jeden z vítězných snímků. Fotografii Donalda Trumpa, který se založenýma rukama sedí na summitu G7 sám proti všem dalším státníkům.
Je to aktualita, ale zároveň ikonický výjev, vystihující podstatu Trumpova pohledu na svět a mezinárodní politiku.
Amerika, Amerika, Amerika… a pak už nic. Přátelé, aliance? Tak na to zapomeňte! Jediné, na čem záleží, jsou zájmy USA. Kdosi to nazval "realpolitika na steroidech" v připomínce někdejšího amerického diplomata Henryho Kissingera. Právě on totiž propagoval heslo, že "Amerika nemá přátele, jen své zájmy".
Donald Trump to vidí ještě trochu jinak. Z dosavadních spojenců se klidně mohou stát konkurenti nebo i nepřátelé. A naopak. Kanadský premiér je slaboch, severokorejský vůdce talentovaný mladý muž. Německo je špatné, Evropská unie je horší než Čína. To jsou autentické výroky prezidenta Spojených států.
Kdyby to nebylo vážné, bylo by to až komicky absurdní. Ale vážné to opravdu je. Transatlantické spojenectví, budované od druhé světové války na sdílených západních hodnotách liberální demokracie, prochází těžkou zkouškou.
Je pravda, že vztah USA a Evropy toho už za sebou má za uplynulých 70 let hodně. Suezskou krizi v 50. letech, Vietnam na přelomu 60. a 70. let, pershingy v Německu v 80. letech, vojenský zásah v Kosovu v 90. letech, válku v Iráku v roce 2003, Snowdenovu aféru o deset let později.
Ve všech těchto a ještě dalších případech zněla varování, že transatlantické spojenectví je ohroženo, tak proč se teď plašit? Jenže s Donaldem Trumpem je to jiné. Z jeho pohledu je vše na prodej, vše se dá koupit. Společný hodnotový rámec, na jehož půdorysu se odehrávaly předešlé roztržky, v jeho případě schází.
Poválečné bezpečnostní uspořádaní západního světa, založené na spojenectví USA a Evropanů? "To je takový váš fetiš," odpověděl bývalý stratég Bílého domu Steve Bannon během nedávné debaty v Praze. Oficiálně sice už za Trumpa nemluví, ale v tomhle se jejich "mindset" překrývá.
V jednom nezpochybnitelném bodě si za to Evropané mohou sami. Pokud mají obavu o svoji bezpečnost, tak proč se o ni nestarají? Trump není zdaleka první americký prezident, který evropským spojencům vyčítá nízké výdaje na obranu. Je jen zdaleka nejtvrdší.
Jenže jak ukazuje uvalení cel na ocel a hliník, Trump to zároveň využívá jako záminku, aby se proti Evropě vymezil obecněji, i na jiných frontách. Místo společného americko-evropského obchodního postupu vůči Číně jde Trump sám proti všem. A proti Bruselu v tuto chvíli razantněji než vůči Pekingu.
Situace je vážná. Ale ne beznadějná. Spojené státy nejsou jen Trump, ale také Kongres, ministerstvo zahraničí a byznys. V zahraniční politice sice prezidenta aktuálně nepřetlačí, ale jsou zdrojem vazeb, které zde budou i po Trumpovi.
Druhá strana, Evropané a konkrétně Česko, pak ovšem právě v éře Trumpa musí těmto příležitostem sama vycházet vstříc.
Příští týden přijede do Prahy náměstek amerického ministerstva pro Evropu a Euroasii Wess Mitchell. Na českém ministerstvu zahraničí povede jednání v rámci takzvaného Strategického dialogu ČR-USA, který byl založen v roce 2007 za prezidenta George Bushe.
"Silná a svobodná Evropa je pro USA životně důležitá. Evropané jsou centrální pilíř našeho mezinárodního spojeneckého systému," popsal Mitchell před několika dny v projevu ve Washingtonu postoje diplomacie USA.
Zároveň uvedl, že USA a Evropané mají stále dobré důvody tento systém společně bránit. Z pohledu současné americké administrativy, jak uvedl Wess Mitchell (a jak je to také zakotveno v nové Národní bezpečnostní strategii USA), se Evropa - a především státy na jejím východním křídle - stala prostorem "vážného strategického soupeření".
Tedy mezi jejich západním ukotvením a z druhé strany už nejen Ruskem, které se snaží vrátit silově, ale také Čínou, která si tohle své nové "hřiště" snaží koupit penězi. Pro Evropu a pro USA z toho podle Mitchella vyplývají důležité body společné agendy: obrana proti ruské agresi a kontrola rozpínavého čínského vlivu.
Ke vztahu USA a Ruska, kde sám Donald Trump vyvolal pochyby, zda nové přátelství s Vladimirem Putinem nevymění právě za posílení ruského vlivu ve východní a střední Evropě, pak Mitchell říká jasně: "Chceme lepší vztahy s Ruskem, ale neprodáme za to naše priority a přátele."
Jde o jasné postoje, které ani trochu nelavírují mezi Západem a Východem, které jsou zakotveny v bezpečnostním uspořádání Evropy, jak se vyvinulo po konci studené války. A které zároveň samozřejmě počítají s tím, že ani Česko nepochybuje, kam patří.
Dostane se ale Wessi Mitchellovi příští týden v Praze takto jednoznačného ujištění? Co uslyší v Černínském paláci, kde ministr je už jednou nohou na odchodu a na jeho nástupce neukáže rozhodujícím prstem jen vláda, ale také Miloš Zeman?
Trump je rizikem, které nemáme pod kontrolou. Skutečným problémem je ale současné české prostředí, kde hejtmanka z vítězné volební strany vážně mluví o tom, že Česko by mělo být mostem mezi Východem a Západem.
Kde komunisté, jako nějaký žralok cítící krev, zavětřili ve vzduchu šanci a přes nejslabší volební výsledek od roku 1989 otevřeně zpochybňují, atakují české členství v NATO a z toho vyplývající spojenecké povinnosti a závazky.
A kde prezident je na Hradě smýkán partou politických podnikatelských šíbrů, kteří se žádných peněz neštítí. Ani těch ruských, ani čínských.
Ikonická fotka ze summitu G7 bude dříve či později historií. Připomínkou doby, kdy liberálně-demokratický Západ přežil těžké chvíle, když přestál Donalda Trumpa.
Ale co všechno se Wess Mitchell příští týden dozví v Praze? Právě to, že Česko nemusí mít jednoznačnou odpověď, je tím největším nebezpečím. A bylo by pokrytecké brát si Donalda Trumpa jako alibi.
Spojené státy nás k vodě ve výsledku nepustí. Pokud Česko samo nezabloudí.
