Únava přehlušila strach
Donald Trump je příštím americkým prezidentem, navzdory vší naději a expertním odhadům. Komentátoři se předbíhají v hledání toho jediného pravého důvodu, proč k tomu došlo, ale situace bude jako obvykle o něco složitější. Faktorů bylo hodně a o většině z nich se vědělo předem, jenom skoro nikdo nevěřil – nebo nechtěl věřit – že by dohromady mohly mít dostatečný efekt. Dlouhé měsíce hlučné kampaně voliče unavily natolik, že přestali vnímat, kdo má na hluku větší podíl, a někteří z nich se zapomněli dostatečně bát.
Výklady Trumpova úspěchu mají většinou aspoň něco málo do sebe. Někdy mnohem víc než málo. Ano, velká část Američanů je bohužel ochotná podpořit kandidáta, který otevřeně projevuje rasismus a misogynii. Ano, Rusku se s pomocí staré dobré špionáže a spasitelského komplexu WikiLeaks podařilo zesílit nechuť vůči Clintonové, přestože její průšvihy se těm Trumpovým ani vzdáleně nerovnaly. Přes pět milionů lidí, kteří v minulosti podpořili Baracka Obamu (a mnozí z nich zřejmě i Billa Clintona), odmítlo hlasovat pro ni. Média převážně s Trumpem zacházela jako s divácky vděčným klaunem, takže v zájmu sledovanosti odvysílala každé jeho upšouknutí a na analýzu důležitých témat nezbyl čas. Clintonová nakonec získala těsnou většinu hlasů, ale zastaralý a kritizovaný americký systém sboru volitelů stejně přinesl vítězství Trumpovi. A tak dále, ad nauseam.
Speciálním favoritem se mezi hypotézami stalo tvrzení, že Clintonové prohrála volby její neoblíbenost u bílých obyvatel venkova. I tady je základ pravdivý: Clintonová tuto skupinu nezískala a ani se o to zřejmě nepokoušela. Cílila především na tradičně demokratické voliče z menších měst a z metropolí, snažila se na ně apelovat zdůrazňováním Trumpovy bigotnosti, polovinu jeho fanoušků dokonce veřejně označila za spolek ubožáků (“basket of deplorables”), ačkoli se za to později omluvila.
O to víc je teorie o smrtelné ráně od zneuznaného venkova sexy. Skvěle se s ní dělá dojem na kolegy v redakci nebo v kanceláři vaší reklamky. Je to přesně ten druh informace, který vzbudí dojem, že do věci vidíte víc než ostatní: “Americký venkov tak dlouho zoufale čekal, až si někdo všimne jeho bídy, že se nakonec nechal svést kandidátem s fašistickou rétorikou.” Problém je v tom, že tenhle narativ je docela přezíravý a dělá z obyvatel venkova něco jako nesvéprávné děti.
Neoslovení?
Po českých sociálních médiích momentálně koluje tento článek, který vyšel zhruba měsíc před volbami na webu Cracked. Novinář známý pod pseudonymem David Wong v něm popisuje, jak bílý venkov, ze kterého sám pochází, trpí chudobou, stagnací a nezájmem ze strany elit. Wong vykresluje Donalda Trumpa jako prvního, kdo skutečně dokázal tuto cílovku oslovit. Poukazuje na to, že v televizi a filmu tahle skupina obyvatel vystupuje pouze jako srandovní vidláci, nebezpeční vidláci, případně srandovní nebezpeční vidláci. Srovnatelnou pozici vyjadřuje článek Todda VanDerWerffa, který vyšel tento týden na Voxu. Jeho tón už je o něco plašší, jednak nejspíš proto, že realita voleb udělala své, a jednak kvůli progresivnějším názorům autora. Hlavní sdělení je nicméně podobné, bílý americký venkov je potřeba chápat a mít vůči němu shovívavost. Na tom přece nemůže být nic špatného, nebo ano?
Argument o přehlíženém venkově není nic nového, opakuje se pravidelně. Jenom to tak nevypadá, protože si na něj (ach, ta ironie) vzpomeneme, když se nám to zrovna hodí. S Trumpovou kandidaturou se toto téma dočkalo ve Státech svojí velké renesance. Ale děje se to i v České republice – když z takové bílé venkovské pracující a věřící rodiny pocházíte, zvyknete si, že slouží jako rekvizita, kterou lidi občas vytáhnou v debatě coby nezpochybnitelný trumf. O samotné venkovany zas tolik nejde, o ty se systematicky zajímá jen málokdo. Wongův text má v internetové adrese lákavé klišé “problém, o kterém nikdo nemluví”, přičemž jeho vlastní články se obvykle točí kolem standardní trojkombinace technologie – pop psychologie – šoubyznys.
Ale především, příběh o bílém venkově jako oběti šikany, která to teď útočníkům vrací, ignoruje podstatné detaily. I když Wong v každém druhém odstavci zdůrazňuje, že on sám s bigotními názory rozhodně nesouhlasí, to, co vytvořil, je ve výsledku apologetika, která venkovanům nepřiznává dostatečnou schopnost rozeznat extrémní populismus a nenávist. Říká: “Kdybych se neodstěhoval, uvažoval bych dnes stejně jako moji příbuzní,” a VanDerWerff píše něco podobného o sobě. V jejich případě to může platit, jako obecný argument to však neobstojí – tento závěr totiž pomíjí lidi, kteří stále žijí ve stejném prostředí a bojují se stejnou mizérií, ale zvládli Trumpa nevolit.
Wongovy sporadické texty na toto téma jsou plné relativismu: Trump je zábavný politicky nekorektní milionář zrovna jako hrdina Iron Mana Tony Stark, tak proč se divíme, že je lidem sympatický? Trump si vybral za viceprezidenta homofobního odpůrce potratů, Obama zase posílá zabijácké drony do Afghánistánu, haj hou. Jenomže rozdíly tu jsou. Možná mi unikl ten díl Avengers, ve kterém Tony Stark označuje globální oteplování za čínskou propagandu, ale vím určitě, že Donald Trump během kampaně mluvil o cíleném vyvražďování rodin teroristů a “vybombardování” ISIS. Bůhvíproč se mi nezdá pravděpodobné, že by zrovna tohle byl prezident, který bude mít ohled na civilní oběti daleko za mořem. A homofobii nebo omezování ženských práv od něj Amerika dostane jako bonus.
Vítězství předsudků
Pro republikány hlasovali bílí Američané napříč ekonomickými vrstvami, což přináší další otázky. Například bílí vysokoškoláci si v porovnání s jinými skupinami sotva mohou stěžovat na chudobu nebo špatnou reprezentaci v médiích, a přesto u nich zvítězil Donald Trump. Neznamená to náhodou, že sympatie k jeho názorům sehrály důležitější roli než životní úroveň voličů?
Oprávněný pocit přehlíženosti by možná vysvětloval volbu politikou nedotčeného magnáta z televizní reality show. To by se ještě dalo svést na touhu po něčem novém a chuť zatřást se systémem, ať z něj něco vypadne. Pocit přehlíženosti ale neospravedlní volbu člověka, který spílá imigrantům a zároveň žije z jejich levné práce. Neospravedlní volbu muže, pro kterého jsou ženy zhruba o třídu nad dobytkem. Někdo, kdo tohle všechno věděl, a přesto Trumpovi hodil volební lístek, není jednoduše spravedlivě naštvaný člověk v těžké životní situaci. Trump musel být schopen nejen vzbudit dojem něčeho nového, co jde proti establishmentu, ale taky oslovit v lidech něco starého, něco blízkého. Proto šel do voleb se sloganem “Make America Great Again”, jako kdyby zlaté časy už byly a vzestup lidskoprávní politiky nás o ně připravil.
Horníci v Západní Virginii teď doufají, že jim vrátí práci, přestože celý život jim podobné o práci připravoval. Není velká šance, že by se dočkali, jejich průmysl to má historicky za sebou, znovu otvírat uhelné doly by bylo jako vracet se k parním vlakům. Trump ale neměl zábrany slíbit jim nesplnitelné. Existuje důvod, proč část bílé pracující třídy uvěřila zrovna tomuhle milionáři, který si postavil byznys na vykořisťování lidí. Donald nemluví jako politik, nepoužívá obvyklý slovník politiků, hřímá proti elitám a vypadá přesně jako stereotyp úspěšného bílého byznysmena. Funguje to tak dobře, že si může dovolit mít na krku bankroty, žaloby, sexuální obtěžování, několik rozvodů… a stejně za ním lidé jdou.
Bezejmenní z měst
A je tu ještě další aspekt, kterému zmiňované články nepřikládají dostatečnou váhu. V Americe je spousta chudých, věřících, pracujících lidí, kteří nejsou bílí a na venkově nežijí hlavně proto, že se tam po právu necítí bezpečně. Bydlí ve městech, kde mají zázemí větší komunity. I oni musí brát sebehorší práci a ekonomicky jsou na tom leckdy hůř. V televizi se taky objevují jako bezejmenné stereotypy: mexická uklízečka, indický taxikář, černý gangster. Bílý venkov jim opravdu nemá co závidět, ale navzdory tomu v nich (stejně jako zbytek bílé populace) často vidí hrozbu, případně je k jejich problémům netečný.
Lidé jako David Wong mají dobrý pocit z toho, že jsou pořád schopni přátelsky poklábosit s dědou, který by pro muslimy nejradši postavil koncentrační tábory. Lidé jako David Wong si to mohou dovolit. S jejich životem tady nikdo kuželky nehraje.
Není pochyb, že v pohrdání bílých liberálních elit bílým konzervativním venkovem je něco silně pokryteckého. Všichni máme flek na košili. Není pochyb ani o tom, že Hillary Clintonová tím pokrytectvím trpí a že jí ve volbách nepomohlo. Ale když bílí Američané obětují svoje spoluobčany stárnoucímu Caligulovi, není ten správný čas naznačovat, že za to vlastně tak úplně nemohli.
