Jak předpokládaly průzkumy, do druhého kola prezidentských voleb, které proběhne 7. května, se dostal proreformní liberál Emmanuel Macron, který zvítězil o dvě procenta nad nacionalistickou Marine Le Penovou. Překvapením může být skoro 79procentní účast voličů. Překvapilo vás ještě něco jiného?
Volby byly velice napjaté a v prezidentské volbě jde o mnoho, proto možná ta účast byla tak vysoká. Když se objevila možnost, že se pravicový François Fillon pomalu vrací, a když levicový kandidát Jean-Luc Mélenchon přebíral hlasy socialistického kandidáta a také nabíral druhý dech, už to najednou nebyla soutěž dvou, ale čtyř kandidátů, jejichž preference nebyly od sebe moc vzdálené. To otevíralo možnost různých scénářů pro druhé kolo.
Nakonec se ale ukázalo, že ke změně nedošlo…
Ke změně došlo, ale ne v nebezpečné verzi: Le Penová není první. To je symbolicky důležité. A druhá věc je, že proti ní stojí kandidát, o kterém můžeme říci, že v druhém kole má velkou šanci stát se jasným vítězem, protože i socialistická strana i republikáni hned po prvním kole doporučili svým voličům, aby hlasovali pro Macrona.
Čili předpokládáte, že se bude opakovat scénář voleb z roku 2002, kdy ve druhém kole prohrál její otec Jean-Marie Le Pen.
Ale samozřejmě tentokrát má Le Penová něco přes 21 procent, zatímco její otec měl v prvním kole necelých 17 procent a v druhém 18 procent; a je tu protikandidát, který není tak známý, který nemá stranické zázemí, takže nedostane přes 80 procent hlasů jako tehdy Jacques Chirac. Tentokrát by mohl Macron získat tak dvě třetiny. V tuto chvíli to tedy vypadá na jeho jasné vítězství, a to je důležité pro Francii i pro Evropu.
V čem?
Ta důležitá zpráva je: kandidáti dvou hlavních stran, které poslední půlstoletí dominovaly ve francouzské politice, nejsou ve druhém kole. Veškerá pozornost zahraničních médií byla po brexitu a Trumpovi soustředěna na možné vítězství Le Penové. Ale alternativou slábnoucích zkostnatělých politických stran nemusí byt jen xenofobní populismus.
Zjednodušeně tedy můžeme říci, že v druhém kole bude soupeřit otevřenost vůči světu a EU s izolacionismem a nacionalismem?
Máme proti sobě nacionalistickou populistku a středově liberálního proevropského kandidáta. Nemůže existovat větší opak. Už nejde o pravici a levici, ale o otevřenou společnost a zavřenou společnost. Kandidátka chce vystoupit z eurozóny, referendum o vystoupení z Evropské unie neboli frexit; kdežto druhý kandidát by chtěl prohloubit EU a chce dát nový elán evropskému snažení. Jde tedy o jasnou volbu, ale nikoli tradičního typu.
To je ale základní vzkaz pro zbytek Evropy: Francie se, zdá se, připojila těmito volbami k Rakousku, Nizozemsku, Německu, kde se AfD marginalizovala. Francie odmítla následovat Velkou Británii…
Kdyby vyhrála Le Penová, Evropa, jak jsme ji znali, by skončila, "game over", nebo by se dostala do patové situace. Což je pouze jiná forma rozkladu. Když volby dopadnou špatně řekněme ve Slovinskou nebo na Slovensku, je to špatné pro tyto země; kdyby dopadly špatně ve Francii, je to problém pro celou Evropskou unii. Je třeba dodat, že i kdyby po prvním kole na místě Macrona byl Fillon nebo Mélenchon, dopadlo by to nakonec podobně; ale zejména Mélanchon je protievropský, i když z jiného pohledu, řekněme protikapitalistického: je to prostě radikální levičák. Z evropského pohledu je proto volba Macrona to nejlepší, co mohla Francie udělat.
Kdyby vyhrála Le Penová, Evropa, jak jsme ji znali, by skončila, "game over", nebo by se dostala do patové situace. Což je pouze jiná forma rozkladu.
Emmanuel Macron je vzdělaný ekonom, nejspíš proto byl nejvíc proevropský…
Ekonomicky argument není ten hlavní. Pochopil, že ti, co zredukovali EU na ekonomický projekt, ji vlastně v krizovém kontextu po roce 2008 ohrozili a nahráli populistům. Macron byl od samého počátku ze všech kandidátů jediný, který se držel evropské myšlenky, na které stojí mír na našem kontinentu, a stále říká: to je naše šance, to je naše naděje řešit společně problémy, na které žádná z členských zemí sama nestačí (euro, bezpečnost, migrace). To vyžadovalo velkou odvahu, protože ostatní kandidáti buď útočili na Evropu, anebo ji obcházeli, protože si mysleli, že to není populární téma. Volby ukázaly, že být otevřeně, spontánně a pozitivně proevropský se může vyplatit, když to není jen heslo, ale je to spjato s programem jasných reforem a s výhledem na mezinárodní roli v dnešním světě.
A k tomu ještě přispěla nechuť vůči klasické politické třídě, která je velice opotřebovaná, jak dokazuje prezident Hollande tím, že podruhé nekandiduje, a premiér, který během kampaně kolabuje kvůli zneužívání veřejných fondů. Jde tedy o diskreditaci etablované politické třídy. A najednou se do čela dostane mladý devětatřicetiletý člověk, který před rokem založil hnutí, a pronikne na špičku s jistým talentem a štěstím. Ten talent je nesporný. Je to brilantní člověk.
Jeho postavení ale ještě mohou zkomplikovat červnové celostátní volby, nebo toho se nebojíte?
Je pravda, že po této volbě bude ve Francii nezvyklá a úplně nová situace. Ve Francii sice má prezident velké pravomoci v zahraniční politice, ale zároveň je to podvojný systém. Prezident jmenuje premiéra, ale musí ho schválit parlament. To nebude samozřejmost. Macron počítá s tím, že jeho hnutí bude mít takovou pozitivní dynamiku, že jeho kandidáti v červnu uspějí a on bude mít pro svůj směr zázemí. Bude asi muset hledat podporu poslanců na pravém i levém středu a nebude to snadné. Zajímavé je, že navrhuje úplnou obnovu politické třídy: lidi, které jeho strana Vpřed! (En Marche!) vybírá na kandidátky, jsou převážně z občanské společnosti.
To je úplně něco nového…
Tam nenajdete žádného člena starých politických stran. To bude nová politická reprezentace. To je možná neméně důležité než volba Macrona. Je to obrovská změna…
… která ale dokazuje velkou životaschopnost Francie.
Určitě, panuje tu teď jistá hrdost na Francii, která neodpovídá karikatuře, která hodně koluje v zahraničních médiích: migrace, terorismus, Le Penová… V posledních dnech před volbami se mě novináři z celého světa ptali na totéž: jestli po brexitu a Trumpovi přijde Le Penová. Macron sice provedl něco podobného, on je mimo systém, ale zároveň ho obnovuje: pokračuje ve stejném směru. Je reformátorem, ale zůstává uvnitř systému, který jako bankéř od Rothschilda, poradce prezidenta a bývalý ministr zná. Ale zároveň z něj vybočil a nekandidoval za žádnou starou stranu. Měl ale také velké štěstí, protože levicový kandidát Mélenchon svou stranu posunul hodně doleva a pravicový Fillon hodně doprava, a tím se uvolnil střed. Macron mohl vstoupit do uvolněného prostoru. A říkat: já překonávám dělítko levice - pravice.
Jaké reformy Macron prosazuje? Co od něj můžeme čekat?
On je bližší jakémusi skandinávskému modelu, rozhodně nechce něco, co dělala paní Thatcherová. Je pro pružný pracovní trh a sociální záruky, je liberální ve společenských otázkách, to znamená i ve vztahu k migrantům, a ukazuje, že z budoucnosti nemusíme mít strach. Terorismus považuje za vážný problém a mezi svými lidmi má šéfa protiteroristické jednotky.
Macron vzal na sebe jistá rizika, což nebyl samozřejmý recept na vítězství, ale přesto uspěl. Sice lze říci, že tu jsou dvě Francie, ale nakonec se ve volbách ukázalo, že Francie není malou přikrčenou zemí, která se chce uzavřít do sebe. Macron chápe, že důvěryhodnost v Evropě získá reformami doma. A tím se zároveň znovu stane rovnocenným partnerem Německa. Po německých volbách si dovedu představit, že se francouzsko-německý tandem obnoví; společně s těmi, kteří budou chtít vymanit Evropskou unii z dnešního rozkladu.
