reklama
 
 

Jana Kratochvílová: Jsme nesmrtelní spiriti. Zapomeňte na strach, řiďte se svým kosmickým srdcem

30. 12. 2015
„Lineární věk neexistuje, to je naprostá chiméra. Přepněte už konečně a myslete spirituálně!“ Rozhovor s legendární zpěvačkou Uriel vedl Jiří Leschtina.

„Nejsme tady ke zkáze, otroctví, servilitě a ke všemu tomu, kam se dostal tenhle svět,“ zahřímala na mě zamaskovaná zpěvačka Jana Uriel Kratochvílová hned na úvod našeho rozhovoru. To nebude jednoduchý povídání, řekl jsem si v duchu.

Nakonec jsem ale pochopil, že tahle nezařaditelná umělkyně, která za komunistů svým „reggae z Vyšehradu“ fascinovala jak učně nebo vojáky základní služby, tak hudební kritiky, a v emigraci se svými souputníky Jiřím Hrubešem a Pavlem Trnavským uváděla do varu metalové kluby londýnského undergroundu, nabízí dobrodružný svět plný hypnotické hudby. Svět fantazie, zázraků, buřičských úletů, ale i pozitivní energie a harmonie. A záleží jen na vás, jestli ho přijmete.

Říkáte, že jste zpěvačkou, napájející se vibracemi. Jak na vás působí vibrace vánoční a silvestrovské?

Právě koncem roku jsou ty vibrace nejsilnější a nejrychlejší. Prýští přímo ze Slunce, které je, i když se to nezdá, nejblíž naší planetě. A proto uzdravují naší mysl, probouzejí lásku, štěstí a čistou harmonii. A to v nečekané síle. Jednou jsme byli na Vánoce ve Westminsterské katedrále, stála jsem metr od arcibiskupa. A on mě nevyhodil, i když jsem byla oblečená ve stylu rockovýho hardcoru a děsila jsem lidi v ulicích.

Předpokládám ale, že do kostela až tak často nechodíte?

Já jsem v kostele brečela už jako malá. Když jsem viděla tu ztuhlost lidí, jak klečí na zemi, s hlavou dole a tváří se, jako by umírala celá planeta. Jedna moje babička byla katolička a druhá protestantka. Takže my to měli doma ve stylu Monteků a Kapuletů. Rodiče nás naštěstí nenutili, abychom se přiklonili na jednu, nebo druhou víru. A já jsem jim za to hrozně vděčná. Oni nás vůbec vychovávali v obrovské svobodě. Máma s tátou byli do večera v práci a my jsme se potloukali po ulici…

Dítě ulice s klíčem na krku?

Pro mě to bylo i velké sportoviště. Můj starší brácha dělal atletiku a já od něj odkoukala všechny možný cviky. Lítala jsem venku a cvičila kozelce nebo výmyky na každém zábradlí nebo klepadle. Cestou domů jsem pak metala hvězdy až do baráku.

Odtud pochází vaše fyzička na pódiu? Když jsem vás v osmdesátých letech vídal zpívat a tančit v rytmu rock reggae, vůbec jsem nechápal, jak při těch gymnastických výkonech můžete ještě zpívat. Se všemi těmi propastnými hloubkami a pisklavými výškami.

Nejen z toho. Na gymplu jsem chodila k Franku Towenovi na jazz balet. A taky na step. To byla moje vášeň. Určitě jsem do toho šla tvrději než Helenka, Vašek a další preti.

Preti?

Tak říkám zpěvákům, co nikdy nevytvoří vlastní hudbu ani vlastní text. Nikdy si nenavrhnou svůj kostým. Světem muziky se pohybujou bez vlastního názoru. Celá hudební scéna je zaflákaná pretama, které vodí vydavatelští loutkáři na nitkách.

A kdy vy jste napsala svoji první písničku?

V jedenácti (zpívá): Nemiluji, nejde mi to za boha, nemiluji/ Pomoci si nemoha, nemiluji a to se mi nelíbí, jé, jé, jé….

Jak jste se ale ocitla ve skupině Kroky Františka Janečka, což byla přímo líheň „pretů“, včetně Michala Davida?

Předtím jsem zpívala v Jazz Q Martina Kratochvíla, kam mě dostal bubeník Pavel Trnavský. Jenže Martin odjel studovat na hudební školu do Berkeley a my jsme s Pavlem zůstali bez rekvalifikačních zkoušek. Franta Janeček se kolem nás ochomejtal a slíbil, že když půjdeme k němu, zařídí nám rekvalifikaci. Tak jsme si řekli, že to vezmeme na půl roku a pak mu dáme vale. Jenže to nebylo tak jednoduchý. A vale se konalo až za dva roky.

Pak přišla vaše éra „v stínu kapradiny“?

To už jsem měla skupinu Motor. Vlastně jsem byla první holka v Československu, která si založila vlastní kapelu. Pavel skládal muziku a já psala texty, které mi neprocházely u schvalovaček. Ale spíš jsem vadila já, než moje texty. To je případ i písničky V stínu kapradiny, ke které jsem napsala slova v několika verzích. Nakonec ji otextoval Pavel Vrba. Něco okopčil z těch mých variant, přidal do toho ty zbojníky - v háji po zbojnících spal, když lámal se den (zpívá). Dodneška jsem nepochopila, co to znamená.

Vrchol ale přišel se skupinou Heval, kdy jste vystupovali před plnými sály s nekompromisním rockovým reggae. Jak jste se dostala k tomuhle stylu?

Docela se mi líbil Bob Marley, ale nemělo to drajv. Pak jsme ale byli na chalupě v jižních Čechách, kde jsme v německý televizi viděli skupinu Police. A úplně jsme lízali obrazovku a říkali: Ježíš, to je přesně vono, co chceme dělat. Pavla to nakoplo k úžasným melodiím, aranžérským nápadům. A já přitom hodně vyváděla.

Do televize a rozhlasu jste ale s Hevalem nepronikli.

Oni nám říkali: Heval, to vypadá jako přesmyčka jména Havel. A slovo reggae, který jsem měla skoro v každém songu, připomíná Reagana. Marně jsem vysvětlovala, že Heval je náš pes a kočka – Hester a Valérie.

Na YouTube jsou vaše televizní klipy z té doby, ale na žádném nemáte copánky, se kterými jste tehdy vystupovala…

Kvůli tomu jsme se nedostali do silvestrovského programu, kde jsem měla zpívat právě písničku Copánky. Tak jsem si je vpletla do hlavy. Režisér ale prohlásil, že házím necudně vlasama. Když jsem se ho ptala, jak se hází vlasama cudně, řekl mi, ať si udělám drdol. Tak jsme odpochodovali ze studia. Ředitel mi pak říkal: Víte, my potřebujeme, aby to bylo veselý a barevný jako ty naše Helenky a Haničky – a ty tam na rozdíl ode mě helenkujou a haničkujou dodnes.

Jednou jste prý způsobila v televizi rozruch, když jste přišla v síťované halence přes podprsenku.

Ale to byla moje image! Já jsem měla i síťovaný sukně.

Takové modely ale socialistické oděvní závody neprodukovaly.

Štrikovala mi je maminka. A dlouho mi vyčítala obal mého prvního a posledního alba z bolševických časů. Protože na něm mám síťovanou blůzu, na které je vidět, jak mamince ujelo voko.

Jak to, že album vůbec vyšlo?

Na něm byly věci z mojí popovější éry. Včetně písně No a co, podle které jsme chtěli desku pojmenovat. To ale nejde, vysvětlovali mi v Supraphonu. Protože No a co – to zní hodně přidrzle. Co když půjdou nějací potentáti kolem výlohy, uvidí vás na obalu v síti a k tomu ještě to vaše vyzývavé no a co… Kamarád mi pak řekl: Hele, u tebe nejsou průšvih copánky nebo sítě. Ale že je na tobě hned vidět, co si myslíš.

Tehdy jste ale také byla na mezinárodním hudebním festivalu v Japonsku.

S písní Publikum tvé jsem já. Pragokoncert se jim nabídl, že by si ji tam vystřihla Helenka. Ale Japonci trvali na tom, že chtějí interpreta, který to zpívá v originále. Tak aspoň zakázali vyjet Pavlovi Trnavskému, který to složil. Místo něj se mnou poslali chlápka, který měl oči všude. Říkala jsem mu děžurnyj. Vyhrála jsem cenu publika. A taky roční stáž, kterou Nippon Columbia poskytovala zpěvačkám, ve kterých viděla budoucí hvězdy. Jenže Pragokoncert mi to zatajil. Asi na mě ten děžurnyj nenapsal dobrý posudek.

Vzpomínám, jak jsme na vás šli v roce 1983 do dopravních podniků, a na dveřích viselo oznámení, že koncert je zrušený. A za pár dní napsalo Rudé právo, že jste s Pavlem Trnavským emigrovali do Anglie.

Jenže tak to nebylo. Oni nás vykopli ze země. Povolili nám vycestovat na festival do Irska. Získali jsme tam tři ceny – třetí cenu za skladbu, cenu za nejlepší show a cenu publika. Když jsem to volala mámě, řekla mi, že tady bylo oficiálně oznámeno, že jsme emigrovali. Kdybychom se vrátili, tak by nás šoupli do vězení.

Jak jste to nesli?

Životní bouračka! Byli jsme v šoku. Pavel měl před svatbou, z nevěsty mu zbyl jen snubní prsten na ruce. Já už tehdy chodila s Jirkou Hrubešem, který hrál v Pražském výběru. Po roce se mu podařilo s nějakým důchodcovským zájezdem vyjet a přidal se k nám. A v týhle sestavě děláme muziku dodnes.

Projevila se ta vaše životní bouračka v muzice?

O ní je celý naše první album Bohemian, vyšlo v deseti evropských zemích a v Japonsku. Zpívala jsem, že se cítím jako tryskáč padající z oblohy. Šéf Polydoru u týhle desky brečel. A hned nám nabídl milionový kontrakt. Jenže pak přišlo nový vedení, korsická mafie, jak říká Jirka. A ti ze mě chtěli udělat sexsymbol. Ale já jsem nebyla vyhozená z republiky, abych dělala v Anglii porno.

Co po vás chtěli?

Nevadilo mi pózovat a tancovat v plavečkách. Akorát jsem se musela naučit tančit, padat a vstávat v kozačkách s velkým podpatkem. Jenže oni chtěli, abych při tom vypadala, jako když jsem zrovna vypadla z bordelu. Řekla jsem jim: Já jsem umělkyně a nebudu lítat po pódiích s nahým zadkem a roztahovat nohy. Já budu roztahovat hlas do všech rejstříků, co jich jsem schopná. Tělo je chrám boží, jak říkala moje babička, musí být čistý a já svý tělo nebudu pornografovat.

Co oni na to?

Začali o mě šířit, že jsem neřízená střela. Number one, ale nezvládnutelná. Ne-po-vol-ná! Chtěli nás rozdělit s Jirkou, kterého tahali do různých skupin. Zajímali se o něj i Rolling Stones jako o koncertního hudebníka. Jenže my jsme drželi jako parta. Tři vyhnanci. Přežijou, jen když budou držet při sobě.

Měli jste tehdy vůbec nějakou představu, co dál?

My už byli rozjetý v tvrdým soundu. Směřovali jsme do undergroundu. Ještě se o nás zajímal management Petera Gabriela. Když si nás ale poslechli, tak řekli: Too much energy! To bysme neuhráli.

Jak se vám v londýnském undergroundu žilo?

Problém byl, že kapely v klubech, plných tetovaných, prošpendlíkovaných metalových budulínků, nemůžou mít za frontmana ženskou. Tak jsem vystupovala v přestrojení a imitovala drsný mužský hlas. Říkala jsem si Alien nebo Heretika. Tehdy vlastně začalo moje vystupování s maskama.

V Londýně jste studovala hypnoterapii, proč?

Chodila jsem do elitní školy na neurolingvistické programování, což je metoda, kterou politici používají na vymývání mozků. Jde o to, ovlivnit mysl, hypnotizovat a zakrýt to do normální řeči, umět využívat intonaci, klíčová slova.

To je nebezpečná hračka.

Mě to zajímalo jako holistická, pozitivní hypnoterapie. Ale taky mě vyděsilo, když jsem zjistila, co to dělá. Pořád jsem jim do toho šťourala. Zpochybňovala jsem Freuda, že to byl normální hašišák. Ale nakonec mi profesor, se kterým jsem se furt přela, nabídl, abych s ním šla dělat do NASA.

Vydali jste desku Imunita Systemica, kde, jak říkáte, mluvíte s buňkami. Co tím sledujete?

Léčivé účinky. V roce 1987 za mnou poprvé pustili maminku. Jen proto, že měla nádor, který nebylo už možné operovat. Jedna léčitelka jí ale nádor zlikvidovala tím, že na ni z pár centimetrů vysílala energii. Maminka si nemusela sundat čepici ani zimník. Když se vrátila do Prahy, řekli jí v nemocnici: Co tady děláte, paní Kratochvílová, vy máte být dávno mrtvá. Máma umřela před dvěma lety.

Jak mám tuhle desku poslouchat, aby mě zasáhly její léčivé účinky?

Nemusíte dělat vůbec nic. Hudbou působíme na váš imunitní systém. Buňky IS voláme vás (zpívá). Když tohle opakujeme aspoň třikrát, buňky začnou komunikovat. Ale je potřeba si dávat pozor. Někdo třeba vykládá: já jsem starej a blbej. Vůbec to tak nemyslí. Ale začne stárnout a blbnout, protože buňky to vezmou doslova.

K písničce V stínu kapradiny jsem napsala slova v několika verzích. Nakonec ji otextoval Pavel Vrba. Něco okopčil z těch mých variant, přidal do toho ty zbojníky: "...v háji po zbojnících spal, když lámal se den". Dodneška jsem nepochopila, co to znamená.

V polovině devadesátých let jste se objevili na českých pódiích jako Illuminati. Jaký to byl návrat?

Šokující! Posluchači ode mě čekali „kapradinu“ a vůbec nepřijali, že jsem se někam vyvinula. Bulvár psal, že jsme satanisti a kazíme mládež. Ať táhneme zpátky. Tak jsme odtáhli. Na českých pódiích jsme se začali prosazovat, až když nám můj milovaný bratříček Mireček, který tragicky zahynul, začal dělat manažera. Velké gramofonové firmy nás ale bojkotují pořád. Prý se jim nehodíme, protože nezapadáme do žádného šuplíku. Všude na světě je umělecká odlišnost výhrou. Jen tady je to zločin.

U zdejší pobočky EMI jste ale nahráli desku s názvem Uriel.

Ale odmítli mi ji vydat pod mým uměleckým jménem Uriel. Hana Zaňáková se jmenuje Lucie Bílá, jak jí to vymyslel Petr Hannig. Nebo Vladimír Štancl se jmenuje Michal David, jak mu to vymyslel František Janeček. Ale Kratochvílová se nesměla na desce jmenovat Uriel, jak si to vymyslela sama.

Nicméně dnes zase plníte sály, chodí na vás taky spousta teenagerů. Jak si to vysvětlujete?

Trochu jsme ubrali a začali jsme dělat melodičtější věci. Ale furt je to rock s metalovými prvky. Propojuje se na nás nejen mládež, ale i umělci, ochránci přírody a vůbec moderně uvažující lidi, kteří cítí, že i tvrdý rock může dodávat naději a víru, oslovit vyšší smysly, otevřít vaše třetí oko. Že svojí hudbou chceme a můžeme pozvednout nás všechny, celou planetu do vyšších vibrací.

Nemyslíte někdy na to, že byste mohla být i babičkou těch, které váš hypnotický hard rock přitahuje?

Jaká babička, proboha! Já lineární věk neuznávám. Lineární věk neexistuje, to je naprostá chiméra. Tak jako v kvantové fyzice neexistuje čas. Přepněte už konečně a myslete spirituálně!

Dobře, přepínám… Píseň Copánky jste přetextovala na Korálky nadějí, kde zpíváte: „Neztrácej svou víru, když se hroutí celý svět.“ Je to reakce na dobu, kdy se nám lecjaké jistoty ztrácejí před očima?

Chceme povzbuzovat lidi, aby změnili svoje myšlení. Aby pochopili, že jsme nesmrtelní spiriti a že se formujeme sami tím, jak myslíme, čemu věříme, co chceme. A ne vládou psychopatů a pseudoelit, které nám chtějí ukradnout tenhle svět. Čili, chtějme opravdu změnit naši manifestaci na Zemi. Protože je na to doba. Jinak tahle civilizace bude furt ledová, zpátečnická. My bysme už dávno měli lítat vesmírem a navštěvovat nové galaxie a furt tady dřepíme na zadku.

Jenže hodně lidí teď víc než jindy pociťuje strach z budoucnosti.

To je vůbec to nejhorší. Protože strach vám bere víru, vitalitu, možnosti strategie. Strach vás dostává do mentálního kómatu. Zapomeňte na strach. Nevěřte na žádný náboženství, na žádný kulty. Řiďte se láskou a svým ryzím, kosmickým srdcem.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama