reklama
 
 

Iva Pekárková: Bojíte se islámu? Povalte je na slámu

24. 11. 2015
Infantilní rasismus Východoevropanů Angličany odpuzuje, protože už si ho odbyli před desítkami let, říká spisovatelka a taxikářka žijící v Londýně.

Se spisovatelkou Ivou Pekárkovou, která se během taxikaření v New Yorku a Londýně skamarádila s řadou šoférů pocházejících z muslimských zemí a teď žije v Londýně s přítelem z Nigérie, se scházíme dva dny po teroristickém útoku v Paříži. Nějak se mi nechce ptát, co se jí honí hlavou, ale ona o tom začne sama:

„Bojím se, abychom neudělali přesně to, co si Islámský stát přeje. Že v hrůze, kterou v nás džihádisté vyvolají, nebudeme schopni rozlišovat mezi muslimem, který zabíjí, a muslimy, kteří před tím vražděním utíkají. Že se poděláme strachy a těm lidem, co uprchli z dosahu Islámského státu, provedeme něco hroznýho.“

Může teroristům sázka na strach a nenávist vyjít?

V západní Evropě s její kulturní a politickou tradicí si to nedovedu představit. Tam se vždycky najdou politici, kteří v pravý čas rozumně promluví a zapůsobí na veřejnost. U nás bych si tím nebyla tak jistá. Ještě tady žádné uprchlíky nemáme a už si proti nim chceme pořizovat bouchačky, děsíme se navzájem v té naší horami obehnané kotlince, kde jsme doteď přece žili v takovém bezpečí.

Ale i prezident republiky varuje před utečenci, že nebudou dodržovat naše zákony. Nevěrné ženy budou kamenovány a zlodějům se budou utínat ruce… Jak to na vás působí?

Co můžu dělat? Strčím hlavu do hnoje a myslím si svoje. Blbé je, že zatímco řada mých anglických přátel netuší, že existoval nějaký prezident Klaus, tak Zemana si začínají všímat a ptají se mě, co to je. A já jim odpovídám: Je mi líto, ale to je prezident naší země.

Bavíte se o situaci kolem uprchlíků s českými přáteli?

Řada mých přátel, které jsem považovala za rozumné, není schopná přestat pohlížet na uprchlíky jako na masu, nebezpečnou hordu a začít vnímat jednotlivce s jejich příběhy. Ale i tady přece platí, že každá humanitární krize se skládá z jednotlivých lidských bytostí, jejich osudů.

Ne každý ale žije jako vy s nigerijským přítelem v kosmopolitním Londýně a je na soužití s jinými rasami a kulturami připravený.

Ano, můj miláček Kenny je černej a já mu říkám vopičáku. A když se takhle pošťuchujeme před českými kamarády, tak mnozí z nich říkají: Ježíšmarjá, jak se k němu chováš. A zamumlají třeba něco o tom, že to není zrovna politicky korektní. A já jim říkám: to je mi úplně ukradený, jestli je to politicky korektní. On ví, jak to myslím, a není v tom žádný problém. A to je úplně ideální stav, který může mezi rasami nastat. A v Londýně to skutečně tak na devadesát procent funguje. Cítím se tou směsí různých národů a barev strašně obohacená. Jinak bych se příšerně nudila.

Váš přítel je muslim?

On je těžký islamofob. A když se vydávám jako novinářka mezi muslimy, lamentuje, že mi tam uříznou hlavu. Kenny pracuje jako uklízeč pro vlakovou společnost, kde má spoustu muslimských kamarádů, ale to nejsou žádní pravověrní islamisté. Ten zlý islám je pro něj něco vzdáleného, neuchopitelného a o to víc nebezpečného.

Potom ale může být pro vás pochopitelné, že i lidé u nás ztotožňují uprchlíky s vývozci radikálního islámu.

Ale to je přece to samé, jako kdyby Západ vnímal uprchlíky před komunistickou totalitou jako vývozce komunismu. Dobře si pamatuji, jak mě štvalo, když mě někdo v New Yorku po mém útěku z Československa nazval zatracenou komunistkou. Do prkvančic, říkala jsem si, tak já jsem utekla před komoušema, aby mně někdo nadával do komunistů. Dokonce jsem jednoho klienta, který mě srovnával s komunisty, vyhodila z taxíku.

Co říkáte názorům, že syrští uprchlíci měli zůstat doma, vzít pušku a bojovat proti Assadově režimu?

Hm, a kolik jsme toho my vybojovali proti blbejm komoušům?

Máme rozlišovat mezi ekonomickými a válečnými emigranty?

Určitě. Většina lidí z Afriky kromě Eritreje, Somálska a snad Mali jsou tady jen proto, že si chtějí polepšit. Včetně Nigerijců. Ty bych šupem posílala domů. Můj miláček je v tomhle ještě drsnější.

Vy jste dokonce řekla, že z Nigérie se dostávají do Evropy nejprolhanější a největší hnusáci, ochotní udělat cokoliv, aby přeplavali Středozemní moře. Tím jste asi nemyslela svého přítele.

Ne, Kenny se dostal do Evropy před dvaceti lety, kdy všechno bylo chválabohu jinak. Dnes Nigerijec mířící do Evropy musí podvádět a lhát. Musí být ochotný někoho podrazit, podplatit, získat pas, který bude pravděpodobně na jiné jméno. Ale taky je fakt, že hodně z nich usiluje o azyl, aby mohli podporovat svou početnou rodinu v Nigérii.

Do Evropy se neúspěšně pokoušel dostat i bratr vašeho přítele. Proč neprošel?

Protože je z neplovoucího kmene. Prošel přes Saharu do Libye, kde mimochodem působí složka policie, specializovaná na chytání Nigerijců. Trvalo mu to šest týdnů, hodně běženců přitom umřelo, rvali se o vodu. V Libyi se od převaděčů přes moře dozvěděl, že ho z člunu vysadí kilometr od břehů Malty a zbytek bude muset doplavat. A tak se obrátil a vrátil se sám přes Saharu, po cestě lemované mrtvými Nigerijci. Přitom sbíral jejich pasy s tím, že aspoň vydělá na jejich distribuci příbuzným. Jenže naprostá většina z nich byla falešná.

Mohou se různé kultury v jedné zemi nejen respektovat, ale i obohatit?

V Londýně stoprocentně. Angličané teď v souvislosti s globálním oteplováním žertují: Pravda, o kolonie jsme přišli, ale udělali jsme si malé impérium na našem ostrově. Jednotlivé národnosti už tady máme a teďka ještě bude na severu ležet sníh a na jihu porostou palmy.

V sérii textů na svém blogu se vracíte k svému vlastnímu uprchlictví. Píšete: „Je to komplex věcí, které mám v sobě třicet let a které snad teď pomalu rozplétám.“ Proč až teď?

Je to přímá reakce na uprchlickou vlnu. Vzpomínám, jak mě na několik dní zavřeli v Rakousku bez víza. Starý bachař se tam o mě staral, skoro mě adoptoval. Protože jsem byla jedna. V uprchlickém lágru nás pak bylo v jeden den na příjmu šedesát a najednou jsme byli čísla. Snažím se vžít do toho, jak to musí být teď pro uprchlíky drsný, když jich tisícovky putují a v uprchlických zařízeních čekají, co s nimi bude dál. Být součást takového davu, to je nesmírně ubíjející.

Váš první manžel v New Yorku byl muslim. Ovlivnilo to nějak váš vztah k islámu?

Pochopila jsem, že žádná náboženská doktrína není pro mě. Islám, podobně jako většinu náboženství, chápu jako nutné zlo. Můj manžel Raza pocházel z Pákistánu a v New Yorku dělal taxikáře jako já. Byl to milý, pracovitý chlap, hluboce věřící, ale žádný fanatik. Akorát měl lehce vymytý mozek od své rodiny. V New Yorku vliv rodiny nepůsobil, tam si užíval svobodného života. Ale stačil jeden telefonický rozhovor s maminkou a hned nevěděl, čí je.

Jak se to u něj projevovalo?

Neustálou rozpolceností. Západní svět ho lákal natolik, že byl ochoten porušit pravidla víry. Zároveň ho děsilo, že ho odepíše rodina. Třeba se mě ptal, jestli jsem měla před ním víc než čtyři kluky. No, to jsem se uchechtla. Ale on velmi zesmutněl. Protože když má ženská podle jeho pákistánské víry pátého chlapa, tak i když s ní je řádně ženat, tak to z ní dělá běhnu.

- Co říkáte názorům, že syrští uprchlíci měli zůstat doma, vzít pušku a bojovat proti Assadově režimu? - Hm, a kolik jsme toho my vybojovali proti blbejm komoušům?

Jak nakonec vaše pákistánská láska dopadla?

Tak, že se Raza se mnou rozvedl v mešitě, kde třikrát vyslovil tu větičku „zapuzuji tě“. A odjel do Pákistánu oženit se s černookou pannou, kterou mu našla rodina. Já nebyla ani černooká, ani panna. Za to Raza byl podle všeho ve svých devětadvaceti panic, když jsme se poznali. Což byla pro mě zajímavá zkušenost.

Olga Sommerová nedávno varovala: Pokud se Evropa začne zalidňovat muži, kteří mají k ženám vztah jako u nás za středověku, tak bůh s námi. Co vy na to?

Který bůh? Alláh? Paní Sommerová má dobrý bonmoty. Třeba že ženská je jako vlaštovka: žere a sere v letu. To se mi líbilo. I když já to tak nemám. Nežeru a neseru v letu. I hodně našich mužů má k ženám vztah jako ve středověku. Znám spoustu Češek, které se rozvedly se svým bílým manželem, protože je mlátil. To moc nesouvisí s vírou.

Když jste začala žít s přítelem Kennym v Londýně, jedna vaše čtenářka napsala: „Já bych byla v její situaci nešťastná. V jejích letech nemít vlastní bydlení, sdílet kuchyni s dalšími a mít za přítele uklízeče ve vlaku je dost smutné.“

No, vidíte a já jsem šťastná, že ve svých dvaapadesáti zvládnu žít ve „sdíleném“ baráku s lidmi různých ras a osudů. Kde bych brala příběhy, kdybych nežila vedle nich? Mrzí mě trochu, že ten můj vopičák nemá větší ambice dělat něco jiného, než uklízet ve vlaku. Ale on si vzal do hlavy, že mu tohle vyhovuje, a já nebudu megera, která by do něj šťouchala, aby to změnil.

Jak vlastně britští muslimové reagují na šílenost, která si říká Islámský stát?

Loni Muslimská rada Británie rozdávala na nejrušnějších londýnských křižovatkách příručky, prohlašující, že Islámský stát není muslimský. Tahle nejvýznamnější muslimská organizace, sdružující muslimské spolky, mešity a školy, stále upozorňuje, že džihádisté nejsou zločinci jen podle světských zákonů, ale taky podle zákonů Alláhových. A dokazují to i pomocí veršů z koránu.

Odpůrci islámu zase s oblibou citují z koránu násilnické verše, nejčastěji pasáž vyzývající: „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití.“

Ano, súra Kráva 2:191. Takhle vytržené z kontextu to vypadá příšerně. Ovšem nezapomeňte, že hned 2:192 praví: „Jestliže však přestanou,... tedy Bůh věru je odpouštějící, slitovný.“ Takové citáty jsou jistě problematické, ale jde přece o to, jaké hodnoty skutečně vyznáváte v dnešním světě. Zrovna tak bychom mohli najít militantní pasáže v bibli. Třeba pasáž ve Starém zákoně, týkající se sedmi pronárodů, kde se přímo říká: „Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi.“ Ale těžko dnes bude někdo na základě podobných textů obviňovat katolickou církev z hlásání genocidy.

Když jste taxikařila v Londýně, měla jste hodně muslimských kolegů. Jak jste se mezi nimi cítila?

Byla jsem okouzlena, zejména afghánskými kolegy. Při ramadánu jsme je někdy provokovali tím, že jsme si objednali jídlo hodinu před západem slunce, kdy už byli totálně vyhladovělí. Nehnuli ani brvou. Mě si oblíbili a nikdy se do mě nenaváželi kvůli tomu, že se jako ženská nechovám podle jejich představ. S výjimkou jednoho Pákistánce. Ale na něj prasklo, že ožralej zákaznicím sahal pod sukně. Jinak to byli vyrovnaní, životem otřískaní chlapi, kteří si uvědomovali, že zakotvili v cizině, kde je všechno jinak než u nich doma.

Měli smysl pro humor?

Když se rozkoukali, tak s nima byla sranda. I když někdy mají humor dost specifický. Muslimové, pokud za ramadánu uvidí srpek měsíce, tak musí padnout na kolena a modlit se. A když přijde nějaký holohlavý chlap, kterému se odráží světlo na pleši, tak se všichni vrhají na zem a mumlají modlitby. Což mně nepřišlo zrovna k popukání.

Londýn je považován za jedno z měst, v němž islámští radikálově s úspěchem loví mladé muže, z nichž pak vychovají sebevražedné teroristy. Je to skutečně tak?

Určitě část zanedbaných mladých hochů s totálně vymytými mozky je pro fanatiky skvělým materiálem na indoktrinaci v duchu nenávisti ke všem bezvěrcům a odpadlíkům. Ale nemyslím si, že jich budou zástupy. Tihle hoši jsou často tak vymaštění, že v sobě neudrží jakoukoliv indoktrinaci. Spousta z nich se radši bude válet na podpoře na útraty státu a mastit videohry, než aby se vydávali do svaté války.

Ale spousta mladých zločinců z divočejších londýnských čtvrtí se hlásí k islámu.

Přestože jen malá část pochází z muslimských rodin. Hodně těch mladých debilů je prostě zlákaných vidinou islámu jako násilnického náboženství. Je to něco jako mít u pasu kolt. Je to děsně cool. Manžel jedné mé muslimské kolegyně pracuje v organizaci, která se snaží tyhle mladíky podchytit. Vysvětluje jim, že tohle žádný islám není, a taky, co islám obnáší. No, moc s tím úspěšný není.

Tvrdíte, že Britové pohlížejí na Čechy a Poláky jako na nenapravitelné rasisty. Nepřeháníte poněkud?

Bohužel ne. Jsou to hlavně Východoevropané, kteří vnášejí do Británie primitivistický rasismus.

V čem je primitivistický?

V tom, že necítí potřebu se omlouvat. Rasismus u mnoha Čechů nepochází z nějakých tristních zážitků s černochy, protože s nimi nežili, často s žádným ani nikdy nemluvili. Má základy v totalitním myšlení, nesnášenlivé atmosféře v naší společnosti. Angličany tenhle infantilní rasismus odpuzuje, protože si ho odbyli už před desítkami let. A priori nefunguje ani spřízněnost na základě bílé barvy kůže. Češi s údivem zjišťují, že víc než oni jsou Britům často bližší barevní Pákistánci, Afghánci, Tamilové a další menšiny.

Část zanedbaných mladých hochů s vymytými mozky je skvělým materiálem na indoktrinaci v duchu nenávisti k bezvěrcům a odpadlíkům. Ale nemyslím si, že jich budou zástupy. Tihle hoši jsou často tak vymaštění, že v sobě neudrží jakoukoliv indoktrinaci. Spousta z nich se radši bude válet na podpoře na útraty státu a mastit videohry, než aby se vydávali do svaté války.

Vy sama musíte být pro nigerijskou rodinu a příbuzné vašeho přítele pozoruhodným úkazem. Jak vás přijali?

Nigerijci pohlížejí na bělochy s až překvapivým respektem. Jsou prakticky bez předsudků. Kennyho rodiče jsou silně věřící křesťané. Překvapilo mě, jak jeho rodina, děsně soudržná, dokázala vstřebat takový rušivý element, jako jsem já. Jsem pro ně takový domácí bůžek. Když se vydávají na delší cestu, tak Kennymu volají, abych řekla, jestli je to bezpečný.

Čím jste si zasloužila pověst vědmy?

Tím, že jsem jednou odmítla nastoupit do mikrobusu, který mi připadal moc plný. Ale jen proto, že nebylo místo vedle řidiče, odkud jsem chtěla vidět do krajiny. O kus dál ten mikrobus rozstříleli na padrť ozbrojení lupiči.

Nevadí jim, že jste ateistka?

Oni to nevědí. Když zjistili, že nejsem muslimka, tak automaticky usoudili, že jsem křesťanka. Já jim to nevymlouvám. Byla jsem s nimi i v kostele. Pastor si mě vytáhnul na stupínek a vybídl mě, ať volám: „Esu 'fone, esu 'fone“. Tak jsem mu vyhověla, a když jsme přijeli domů, tak příbuzní říkali všem, že jsem nejen strašně zbožná, ale umím výborně beninsky. Dozvěděla jsem se, že jsem plynnou beninštinou vyřvávala: S ďáblem je konec!

Václav Cílek tvrdí: „Orientálci jsou většinou hrozně milí, mají děti s krásnýma očima, ale vnímáte, že titíž lidé klidně půjdou zapálit křesťanský kostel. Ke znalosti Orientu není nad to být párkrát přepadený, ošizený, podvedený, být zadržen policií, která si říká o úplatek.“ Vnímáte to také tak?

Tak přepadená jsem byla, ošizená a podvedená taky, s policií, která si říká o úplatek, mám zkušenost. Křesťanský kostel mi zatím nezapálili. Ale byla jsem taky znásilněná dvěma ozbrojenejma policajtama před pětadvaceti lety v Malajsii, a taky jsem se nezbláznila. Ale jak za to mohli obyčejní Malajci? Asi tak jako já můžu za to, že řada Čechů jsou rasisti. A jako nechci být s nimi strkaná do jednoho pytle, tak nestrkám do jednoho pytle orientálce v jakékoliv zemi. Ale pan Cílek, přední český alarmista, to asi vidí jinak.

V knize Postřehy z Londonistánu nabízíte trochu jiný recept, jak se zbavit předsudků vůči islámu: „Když se chcete přestat bát muslimské hrozby, když se s nimi nechcete kamarádit, osouložte je.“

Jasně, bojíte se islámu, povalte je na slámu. To byla taková drzá odpověď na blog mého kamaráda a velkého cestovatele Tomáše Bárty. Ale něco na tom určitě je. Sex je přece záležitost velmi individuální a osobní, tím se k sobě přiblížíte nejvíc, jak to jde. Tak proč by hormony nemohly zvyšovat vnímavost a otevřenost k jiným kulturám? Mám hodně kamarádů, kteří se zbavili předsudků, když si něco začali s dívkou jiné rasy.

Doporučila byste tuto hormonální terapii Martinu Konvičkovi?

To tedy ne. Já totiž hlavně žádné muslimce nepřeju pana Konvičku.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama