reklama
 
 

Jiří Tichota: Zpívat v Čechách spirituály? To mně ze začátku přišlo jako kravina

23. 5. 2019 9:00
Rozhovor Jiřího Leschtiny s kapelníkem Spirituál kvintetu, legendární folkové skupiny, která se příští rok po 60 letech na scéně chystá skončit.

Hrají o dva roky déle než Rolling Stones. Před třiceti lety členové skupiny Spirituál kvintet jako ve snu sledovali, jak mladí lidé na Národní třídě tváří v tvář policejním ozbrojencům zpívají jejich píseň Jednou budem dál. Těsně před tím, než je zmasakrují obušky. Rok poté stejný song zpíval Spirituál kvintet na Václavském náměstí anglicky s prezidenty Václavem Havlem a Georgem Bushem.

Když se před časem zeptali zakladatele a uměleckého vedoucího souboru Jiřího Tichoty, na které období skupiny vzpomíná nejraději, prohlásil: "Nejraději vzpomínám na 56 let Spirituál kvintetu. A nejraději bych zapomněl na období, kdy Spirituál kvintet bude mít gramaticky minulý čas." Ten čas nastane v příštím roce na jaře, na kdy skupina naplánovala své poslední koncerty.

Jak jste směřoval k osudovému rozhodnutí?

Docela přirozeně. V příštím roce šedesátin Spirituál kvintetu mně bude třiaosmdesát let. Působení v kapele mne zmáhá a nerad bych dospěl do situace, kdy už se všichni budou bát, co zase provedu na představení. Správné je odejít včas, ne když už to jinak nejde.

Počítal jste s tím, že to bude i konec kapely?

My jsme tohle samozřejmě probírali už dřív, mám v kapele kolem sebe i mladší lidi, kteří mají ještě dlouhou cestu před sebou. Spoléhal jsem na ně, že si to nějak vymyslí, aby Spirituál kvintet běžel dál. Ale nakonec řekli, že to beze mne nechtějí dělat. Což neberu jako lichotku. Je to spíš taková malá výtka, že jsem soubor dost včas nepřipravil na to, aby byl připraven.

Konec jste oznámili s víc než ročním předstihem. Chcete publikum a snad i sebe na to postupně nachystat?

Ten úmysl tam samozřejmě byl. I s tím, že už teď naši příznivci vědí, co je čeká. Když jsme měli pětapadesátiny souboru, tak jsme se domluvili na jubilejních koncertech, a nakonec jsme vyprodali pět Luceren. Tak jsme se teď dohodli, že těch Luceren na konci existence souboru uděláme deset.

Takže konec bude definitivní? Některé kapely ohlašují rozlučkové turné, vyprodají sály a znovu a znovu se vrací…

A vždycky řeknou, že se jim stýskalo. Tohle určitě nebude náš případ. A není to jen tím, že končím já. Ve vzduchu to visí i nad Dušanem Vančurou, který je jen o půl roku mladší. Kolegovi Cerhovi už je taky pětasedmdesát. To taky není věk na dlouhé plánování Létajícího cirkusu.

Šedesát let jste prožil s hudbou a hraním, ve kterém vám tatínek dost úporně bránil. Proč vlastně?

To se pořád ptám i já. On byl vynikající znalec operní literatury, sbíral desky slavných operních zpěváků, které jsme museli za války vždy v neděli odpoledne poslouchat na klikovém gramofonu. Ale když jsem si sedl ke klavíru a cosi brnkal, prohlásil, že piano musí z domu, protože by mne odvádělo od učení. Když ho v padesátých letech komunisté zavřeli a dva roky drželi bez soudu ve vězení, tak mi maminka koupila kytaru, což on by nikdy nedovolil. Po Stalinově smrti ho pustili a já mohl studovat na "jedenáctiletce". Pak jsem měl před maturitou a on řekl, že buď půjde z domu kytara, nebo já. Tak jsem řekl, že půjdeme oba a celou přípravu na maturitu jsem strávil u známého ptáčníka. Otec strašně chtěl, abych šel na medicínu. Asi si řekl, že na to dohlídne. Ale tohle přání jsem mu nikdy nesplnil.

Smířil se nakonec, když jste byl slavný, s vaším muzicírováním?

Slavný beru jako nadsázku, každopádně toho se nedožil. Můj otec, doktor, inženýr a vysokoškolský učitel, po propuštění z kriminálu nevěděl jak dál. Nechali ho makat na ulicích s kopáčskou četou. Nakonec skončil sebevraždou. Až dlouho po jeho smrti jsme se dozvěděli, že ho při odchodu z vězení donutili podepsat spolupráci a on si nevěděl rady. Když už byl rozhodnutý, že si vezme život, poslouchal jednou, jak hraju na kytaru, a zeptal se: jak se tohle jmenuje? Byla to skladbička Franze Schuberta. A v dopisu na rozloučenou pak napsal, abychom mu toho Schuberta nechali zahrál na pohřbu - bral jsem to jako symbolické usmíření…

Za co vlastně tatínka komunisté zavřeli?

To jsme se nikdy přesně nedozvěděli. Tenkrát byl otec zaměstnán v podniku pro odchyt zvěře na export a tam vymřely na epidemii koroptve. Sabotáž? Víme jen, že připravovali proces Tichota a spol. Táta byl zarytý antikomunista. Voskovec a Werich pro něj byli levičáci. Kupoval si takové šedé marxistické brožurky. A v nich si podtrhával a připisoval různé doušky: Kdybyste nekecali! Pamatujete na toho a toho…? Nedával si pozor. Možná to bylo udání?

Co se potom dělo s vaší rodinou?

Jednou prostě nepřišel domů z práce a my jsme půl roku nevěděli, co s ním je. Maminka zůstala úplně bez peněz, a tak šla uklízet, aby uživila nás dvě děti. Pak potvrdili, že je zavřený, a mohli jsme ho ve vězení navštívit. V prostředku místnosti stála kovová klec a v ní táta. Tam se k mámě přitočil jeden dozorce, a že by mohl dostat tátu ven, ale něco by to stálo! Opravdu přišel k nám, sebral spoustu knih, obrazů a šperků, dal je do kufru, odjel a víckrát jsme o něm neslyšeli. Okradl nás, rodinu zavřeného. A to jsme jistě nebyli sami. Dost často na to myslím, když dnes poslouchám ty, co se chvástají tím, že by zase okradli okradené a pověsili ty pověšené.

Při vzpomínání na počátky Spirituál kvintetu jste řekl: Byl jsem zpočátku rozpačitý, že děláme spirituály. Proč?

Když s tím přišel můj kamarád Ivo Mach z Vysokoškolského uměleckého souboru, s nímž jsme tuhle kapelu zakládali, už jsem studoval muzikologii. A říkal jsem si, že je kravina napodobovat v Čechách černošské spirituály. Přišlo mi to, jako kdyby se černoši někde v Americe rozhodli, že si koupí dudy, obléknou se do žlutých kalhot a začnou zpívat české halekačky.

Kdy jste změnil názor?

Vlastně dost rychle. Ty naše jakobyspirituály lidi zajímaly - měli jsme s nimi doslova raketový start. Po dvou letech jsme zpívali na mezinárodním jazzovém festivalu v Karlových Varech a po čtyřech letech, v roce 1964, jsme dělali předkapelu nejslavnějšímu americkému folkovému zpěvákovi Peteru Seegerovi, který sem přijel.

Co způsobilo takový ohlas?

Přišli jsme s něčím novým, osvěžujícím v době úmorných častušek a "kantát o Stálině". A tehdy jsem pochopil, že se nám otevírá neuvěřitelná možnost zpívat a říkat věci dosud neslýchané. S tím, že jde přece oficiálně o písně černochů proti jejich perzekuci, kterou komunisté sami používali jako klacek na imperialistickou Ameriku. Tohle nemohli jen tak zakázat.

Vytáhnout na komunisty písně amerických černochů ale vlastně byla docela průhledná finta. Dřív nebo později to přece mohli prohlédnout.

Samozřejmě, ale bylo hodně lidí, kteří se nám snažili pomáhat, i na Pražském kulturním středisku, pod které jsme "patřili". Jasně, pokroková černošská píseň o americkém útlaku - tomu musíme dát razítko. Ale nemohlo nám to procházet do nekonečna. Zvlášť u textů na první pohled podezřelých jsme se museli někdy uchýlit ke lsti. To byl i případ spirituálu Až se k nám právo vrátí, kde chtěli, abychom dodali černošský originál. Což jsme nemohli, protože v originále to je Více důvěry v Krista. Tak jsme bez sebemenších výčitek přeložili náš český text do angličtiny, a tenhle "originál" předložili soudruhům.

Pochopil jsem, že se nám otevírá neuvěřitelná možnost zpívat a říkat věci dosud neslýchané.

Vy jste ale na své první a dodnes kultovní LP Písničky z roku raz dva nenahráli spirituály, ale renesanční písně. Jak to, že publikum uchvátily takové zapomenuté žánry, jako jsou renesanční nebo obrozenecké písně?

Všeobecně se podceňuje, že lidi zajímá spousta věcí, o nichž neslyšeli v reklamách, nečetli v novinách. Což je v rozporu s různými žebříčky a průzkumy, kde se prosadí polopatistický průměr. My jsme Písničky z roku raz dva vydali v Gramofonovém klubu, kde si desku předem objednalo osmnáct tisíc lidí. To bylo i tehdy hodně!

Čím se ale z takových hudebních vykopávek stávají hity?

Za prvé je to asi způsobeno samotnou lidovostí hudby, která byla v renesanci nejoblíbenější zábavou. A pak: jako nás i po staletích okouzlují krásné stavby, fresky, obrazy, příběhy, vnímáme po svém i krásu staré hudby. Ars longa, vita brevis! Můžete ji prezentovat i jinak než autenticky, ale musíte s ní jednat poctivě, nepředvádět místo ní sebe! V tomhle je muzika žlab, který nemůže vyschnout.

A z hlediska komunistické cenzury také byly prastaré písňové texty těžko napadnutelné, ne?

Ne vždycky. Hráli jsme například v ten večer, kdy krátce po Brežněvově nástupci Černěnkovi umřel i Andropov. Bezelstně jsme zařadili i Čelakovského píseň Je to chůze po tom světě. Ale když jsme zpívali "ještě nezažil jsi jeden, máš tu druhý smutek," publikum propuklo v smích. Nevím, nevím, jak by nás ochránilo stáří toho textu, kdyby tam seděl nějaký Bretschneider!

Kdy jste poprvé pocítili tlak pookupační normalizace?

V předvečer prvního výročí sebeupálení Jana Palacha. Měli jsme dva koncerty na bohoslovecké fakultě a ve studentském akademickém klubu s písničkářem Bohdanem Mikoláškem, který o Palachově sebeobětování napsal drtivou píseň Ticho. Posluchači byli požádáni, aby po ní netleskali a my do ticha zazpívali Jednou budem dál. A propuklo peklo. Tři studenty, kteří koncerty zorganizovali,
vyhodili z bohoslovecké fakulty. Ze školy vyrazili i Bohdanovu dívku, která s tím neměla nic společného. A Bohdan jako syn evangelického faráře už veřejně nevystoupil do konce normalizace - emigroval proto.

Jak jste dopadli vy?

Měli jsme celostátní zákaz půl roku. Ale mě navždycky poznamenalo něco jiného. Vědomí, že kvůli jedné nebo dvěma našim písničkám mělo několik nevinných lidí vážné existenční komplikace. Pod touhle tíhou se člověk začne kroutit. A to moc věděla - jistila si vás tím, že vedle vás si to odskáčou i jiní, nevinní.

Druhou část rozhovoru s Jiřím Tichotou si můžete přečíst zde.

autor: Jiří Leschtina | 23. 5. 2019 9:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama