Otázky Václava Moravce, které Česká televize vysílala tuto neděli, byly velice zajímavé. Téma bylo justiční a tak jsem se na chvíli s nechutí vcítila do osobitého stylu a praktik ministra spravedlnosti Pavla Němce, který je jaksi dlouhodobě alergický na jakákoliv kritická slova týkající se jeho osoby a dosavadní práce.
Který Václav patří na pražské Václavské náměstí? A který tam nepatří? A který by tam chtěl patřit? Sirka se to snaží vypátrat...
Se znepokojením sleduji stále užší spolupráci České strany sociálně demokratické a Komunistické strany Čech a Moravy.
Návštěvy u obvodního lékaře bych za svá léta strávená v Londýně spočítal na prstech jedné ruky, nicměně jedna z nich mi utkvěla dodnes v paměti.
Vloni jsem měl na festivalu v americkém městečku Telluride tak hezké apartmá v hotelu, že jsme s producentem Ondřejem Trojanem raději než do hospody, šli do místní samoobsluhy nakoupit pochoutky na večerní mejdan.
Zaujalo mě, jak Mirek Topolánek slibuje, že se osobně zasadí o účinný boj s korupcí. ODS chce zpřísnit zákon o střetu zájmů, ke kterému byla původně velice vlažná. Nechci panu předsedovi upírat upřímnost jeho záměrů, jenže ono se říká, že slibem neurazíš.
Je to tak trochu kafkovský příběh, který se stal a který připravil dvaatřicetiletého Čecha hledajícího v Británii práci o pět měsíců života na svobodě.
Ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi neznámý pachatel vyhrožuje, že mu vystřílí celou rodinu, pokud do čtyř dnů nezmění českou politiku vůči diktátorskému režimu na Kubě.
Novinář Sirka se vrací o desítky let zpátky. Do doby, kdy na západních hranicích komunistického Československa umírali lidé utíkající za svobodou.
Nedávná brutální vražda šestnáctileté dívky a tři vraždy v lesích na různých místech v Česku vyvolávají v mnohých lidech, se kterými jsem o tom mluvil, pocit nutnosti vracet se k tématu, které je již delší dobu tabuizované, a tím je téma trestu smrti.
Krátce po 7. červenci letošního roku se cestující v Londýně rozdělili na ty, kteří se vydávají do víru velkoměsta jaksi automaticky a vědomě s co nejmenším počtem zavazadel. A pak na ty, kteří poutají pozornost napěchovanými ruksaky pokaždé, když nastoupí do vagónu.
Zakázat v noci vycházet z domů v místech, kde hrozí pokračování násilností, pokládám za zcela správný krok francouzské vlády. I když vím, že už se zvedá vlna kritiky tohoto rozhodnutí.
Říká se důvěřuj, ale prověřuj. U nás by za stávající situace mělo platit toto přísloví dvojnásob.
"Krásnou Paříž ani nepřeji. To teď asi nejde. Hlavně ať to tam přežijete," napsal nám včera jeden známý. Jen jeho krátká "smska" a titulní strany francouzských i dalších evropských listů s dramatickými fotografiemi hořících, převrácených aut, dávaly tušit, že se v centru Francie něco zlého odehrává.
Po letech strávených v zahraničí jsem se odnaučil vymezovat se vůči okolnímu světu malostí či dokonce provinčností země, odkud pocházím. A plést si společenskou skromnost s jistým druhem intelektuálního sebemrskačství.
Napsat stručně, co si myslím o podnikání v Česku, je asi stejný úkol, jako když se vás partner(ka) zeptá: "A miluješ mne ještě vůbec?".
