Krátce po pokusu na atentát Donald Trump sdělil, že přepsal svůj projev na sjezdu a že ve své řeči zdůrazní potřebu jednoty. „Můj projev bude hodně jiný, než jsem původně zamýšlel,“ oznámil. Necháme se proto překvapit, jak jeho projev nakonec vyzní.
"Pro Němce byla Praha provinčním městem stejně jako Brno pro Čechy. Oba, Kafka i Janáček, byli provinční postavy. Zatímco Kafka byl téměř neznám v zemi, jejíž obyvatelstvo nebylo jeho, Janáček byl bagatelizován svými." Napsal Milan Kundera v roce 1993 v Paříži v eseji Nechovejte se tu jako doma, příteli.
Gulliverovy cesty jsou pozoruhodným čtením, které přináší poučení i dospělým. Nemluvě o objevu dvou měsíců Marse je tam i zmínka o krutých válkách vedených o to, má-li se vejce rozbíjet na širším nebo užším konci.
Rekonstrukce obchodního domu Máj, který je na seznamu kulturních památek, změnila budovu high-tech ze 70. let v zábavní centrum, jaké můžeme vidět v Las Vegas. Návštěvník tam pluje na romantické bárce jako dětské oko při pohledu do kaleidoskopického dalekohledu. Proměna vzbudila protichůdné reakce – rozhořčenou kritiku u odborníků a nadšení u autorů přestavby.
Kategorie, jako je vlast či národ, polistopadoví liberálové vyhodili na smetiště dějin a přenechali je holým lebkám. Vystrčili dvě stě let tříbené emancipační vlastenectví obrozenského typu dveřmi, aby nám oknem vlezlo dovnitř ve zvlčilé podobě protisystémových hnutí a pravicových radikálů. Je na čase si tyto pojmy vzít zpátky a rozumně o ně pečovat.
Nejhorší a zřejmě i nejnebezpečnější ze všech lží je sebelež, která zabraňuje člověku či společenství zahlédnout své slabiny i přednosti, což vede k neschopnosti se orientovat ve světě a ke ztrátě svobody.
V akademickém světě přibývá článků o blbosti. Není divu, je to aktuální problém, který celosvětově hýbe dějinami. Kromě válek a ekonomických teorií se objevila nová dominanta společnosti – genderové šílenství. Jednou z jeho podob je problematika transgenderových osob, vesměs v dětství a dospívání, a jejich řešení.
To znáte, jak do Prahy přijel po letech Roubíčkův synovec, novinář, který byl, jak už to u lokálkářů bývá, věčně bez groše, protože seděl celé dny buď v redakci, nebo v hospodě?
Podvyživenost a rozdrobenost české veřejné správy ohrožuje čerpání fondů Evropské unie i plnění dalších záměrů českých i unijních politiků.
Je skvělé, že hudební oslavy letošního velkého smetanovského výročí jsou důstojné. Je výtečné, že využíváme této příležitosti, abychom se k tomuto skladatelovi vrátili a nově ho pro sebe zhodnotili. Má to však jeden háček, jednu trpkou příchuť.
Nebude knihy už psát jen umělá inteligence? Budou v budoucnu vůbec vycházet papírové knihy? Jaký význam mají knihy v 21.století? To jsou otázky, které občas dostávám na besedách v knihovnách.
Laickou veřejnost a paradoxně, i když příznačně, ani movité developery a sponzory vůbec nezajímá, co se nejen u nás děje v oblasti současného umění. Což se dá pojmenovat nestrukturovaným pozorováním.
Jméno nového slovenského prezidenta má latinský původ. Pelegrin je poutník a pelegrini je druhý pád plurálu. Jeho životopis to potvrzuje. Předvedl to, když původně vyzval společně se Zuzanou Čaputovou k usmíření a ke společné schůzce politiků, ale nakonec účast odmítl. A stejně jako předseda Slovenské národní strany (SNS), se přidal – ostatně jako vždy, k Ficově Smeru.
Kdo by tohle tvrzení chtěl zpochybnit, nechť si najde příslušnou knihu ve Starém zákoně. Na rozdíl od něj, nejsem chlapec. Jsem tady na Zemi dlouho, přečkal jsem přelom staletí, a viděl patrně víc, než autor knihy Kazatel. Proto chci říci, že s lítostí nevidím brzdu v lidské blbosti a naději v příštích desetiletích.
Před evropskými volbami se jednotlivé strany předháněly v okopávání Green Dealu. V lepším případě politici hovořili o jeho revizi, v horším neváhali slibovat jeho zrušení.
Sto let uplynulo 3. června 2024 od úmrtí spisovatele Franze Kafky, pražského rodáka, a čas z něj učinil zejména v Praze ikonu podobnou náboženským výjevům.
Postoj ke svědomitě vykonávané práci bezpečnostních služeb je užitečným lakmusovým papírkem, na kterém se jasně ukáže, zda je politik politikem v souladu s ústavou a dbá na státní zájmy, anebo jestli je antisystémovou figurou – bez ohledu na to, jestli u vlády, nebo v opozici.
Tak by mohla znít největší poklona, kterou může složit zasvěcený divák Janu Schmidovi, principálu divadla Ypsilonka, které vedl od roku 1963 jednašedesát let.
Praha se oproti jiným metropolím může pochlubit jedinečnou kuriozitou, zdejší konšelé vztyčili pomník strašidlu. Železný muž v Platnéřské ulici čeká jednou za sto let na čistou pannu, a pak se dočká vysvobození. Pomník však ani potom není třeba bourat – jak se například stalo pomníku J. V. Stalina, patrně za to, že si vysloužil přezdívku fronta na maso, což se osamělému železnému muži stát nemůže.
Postkolonialismus původně nebyla tak špatná myšlenka. Bohužel jako všechno, co ustrne v ústřední dogma nějaké ideologie, začal působit víc škody než užitku. Jeho nejnadšenější zastánci pod vlivem souvisejících myšlenek přešli od ustavičného obřadního pokání za prvotní hřích historického kolonialismu k nenávisti k Západu jako takovému. Ve svém protizápadním zanícení jsou pak schopni všeho.
