Komentář: A co kdyby Američané nepřišli? Po českých eskapádách by se nebylo čemu divit

Tu představu máme rádi a ve svých dějinách se k ní opakovaně upínáme. Až nám bude zle, objeví se někdo, kdo s nepřítelem zatočí, a my si zase budeme klidně žít. Máme k tomu i pověst, tedy starý příběh, v němž z hory Blaník vyjede vojsko v čele se svatým Václavem, nepřátele požene až k Praze a potečou při tom potoky jejich krve.

Ta pověst má jistě mnoho interpretací. Může to být příběh o naději, víře či patronovi národa, ale v dnešním kontextu také o černém pasažérovi, jenž nevěří svým vlastním silám. A právě k té se přikláním.

Jedeme v autobusu jménem NATO, kde jízdenka stojí minimálně dvě procenta hrubého domácího produktu, a my ji dlouhá léta neplatíme. Jsme trochu nesví, rozhlížíme se, zda si toho ostatní všimli. A…? Ano, všimli. No tak dobře, v takovém případě musíme rychle najít důvod, proč podvádíme.

Co třeba chudoba? Nebo aktuální politická situace?

To jsou opravdu slabé argumenty. Nejsme chudí a nečelili jsme žádné osudové krizi.

Tak jiná alokace nákladů, než mají jiné menší země NATO? Máme přece více vojáků a ti jsou naší prioritou.

Ani to neobstojí.

V tom případě už nezbývá, než si přiznat reálný stav věcí. Jsme černými pasažéry a chceme přežít na úkor někoho jiného. Samozřejmě, že to veřejně neřekneme. V kuloárech budeme krčit čelo a přemýšlet, jak z toho ven. Jestli by nešlo zabít dvě nebo tři mouchy jednou ranou. Postavit špitál a tvrdit, že je vlastně vojenský. Nebo železnici či silnici.

Proč všechny tyhle kejkle? Důvodů je víc, ale ten hlavní je prostý: nevěříme sami sobě. Nevěříme, že bychom se bránili. Pravděpodobnější je, že bychom se poddali a pak – jako obvykle – někde stranou nadávali. Třeba na ty, kteří měli přijít a nepřišli. Na blanické rytíře. Jak to, že se neobjevili?

Tenhle příběh má v historii své místo. Ale ani v Bibli to nefunguje tak, že by člověk mohl jen čekat na zázrak. Když se učedníci ocitli na rozbouřeném moři, museli jednat a teprve pak přišla pomoc. Odpovědnost zůstala na nich.

Jsem si vědom, že priority může mít každý jiné. Někdo si řekne, že nasekáme dluhy a naše děti je jednou zaplatí. A že armáda je stejně zbytečná, protože se nakonec bránit nebudeme. Stačí se podívat do dějin posledních staletí. Buď podlehneme Východu, nebo Západu.

Josef Veselka

Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.

Tahle mentalita je v ostrém kontrastu s tím, co poslední čtyři roky ukazují Ukrajinci a co v dějinách ukázali mnozí další. Malé národy nepodléhají jen nepříteli, ale také samy sobě. Nedostatku sebevědomí a neschopnosti udělat v pravou chvíli správné strategické rozhodnutí.

Pokud podobné scénáře nechceme, měli bychom přestat vést trapné diskuse o tom, zda budeme plnit své závazky. Ty v NATO jsou dnes prioritní. Protože našimi novodobými blanickými rytíři jsou Američané a ti by se mohli rozhodnout, že nám na pomoc prostě nepřijdou. Po všech těch eskapádách by se nebylo čemu divit.