Komentář: Civilizační diagnóza? Budoucnost jako obtěžující téma

Dilema, o němž chci psát, jsem poprvé viděl řešit svého učitele před čtyřiceti lety. Stál nad pacientem a vážně s ním hovořil o tom, že pokud bude se stavem své slinivky dál pít alkohol, do roka zemře. Když bude abstinovat, může žít.

Později jsem v mnoha obměnách řešil totéž s tisícovkami pacientů s nemocným srdcem. I oni mají svá specifická rizika. Zjednodušeně jde o kouření, pohyb, stravu, alkohol a stres. Někdy měly tyto rozhovory formu pouhého poučení (dnes by se řeklo edukace), jindy to byl skutečný apel, protože dilema ve smyslu „buď – anebo“ mělo naprosto reálné konsekvence.

Víte, kolik pacientů se po počátečním zděšení a strachu ze smrti opravdu rozhodne změnit svůj život nebo lépe řečeno životosprávu? Na pár týdnů či měsíců možná nižší desítky procent. Dlouhodobě to však vydrží jen zlomek z nich – spíše jednotky procent. A radikální změnu dokáže udržet opravdu jen minimum. Typické také je, že na samém konci pacienti litují své nezodpovědnosti a na poslední chvíli by něco rádi změnili. České přísloví o tom říká, že pozdě bycha honit.

Podobné sondy do lidského chování se v učebnicích medicíny příliš neuvádějí a nedočteme se o nich ani v médiích. Přitom se dají docela dobře zobecnit, protože stejné reakce nás doprovázejí i ve zdánlivě jiných situacích. Lidský mozek prostě preferuje přítomnost před budoucností.

Josef Veselka

Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.

Nechtěl bych psát agitku na téma ochrany životního prostředí, ale každoročně se přesvědčujeme o tom, že se naše planeta otepluje. Vědecká komunita tvrdí, že klíčový podíl na tom má člověk a spalování fosilních paliv. Ti, kteří svůj život spojili s tímto výzkumem, trvale alarmují a kladou jednotlivé hranice, jež bychom neměli překročit, protože poté už nebude cesty zpět. Ta otázka tedy zní podobně jako při rozhovoru s těžce nemocným. Chcete zachovat život (tentokrát na naší planetě) při dodržování určitých striktních pravidel, anebo si hodláte užívat a odmítáte přemýšlet v delším horizontu? Jakou odpověď na tuto otázku dáme, je z předchozího textu již zřejmé.

A ještě jeden příklad. Politické reprezentace společně se spřízněnými ekonomy přišly přinejmenším v posledních dekádách se zajímavým konceptem, jak vyšroubovat současné blaho na úkor toho budoucího. Většina „rozvinutých“ zemí pumpuje peníze do ekonomik a zadlužuje se takovým způsobem, že je obtížně představitelné, že své dluhy někdy vrátí. Naopak, včetně ohromných úroků je předají dalším generacím. Část ekonomů nicméně optimisticky tvrdí, že se jednou začnou splácet tím, že vybudujeme efektivnější hospodářství. Nevím. Domnívám se spíš, že to tak nebude. Peníze, přinejmenším částečně, projíme a pak se podobně jako pacienti budeme dožadovat nějakého řešení.

Ve všech těchto situacích se opakuje tentýž vzorec: víme, co by bylo racionální, ale chováme se opačně. Máme to v sobě a jsme tak zřejmě dlouhodobě naprogramováni. Současnost preferujeme před budoucností.

Technooptimisté mohou věřit ve zlatý věk umělé inteligence a na ní založených robotů. Tak jako dnes považujeme auta za zcela normální součást života, budou mít příští generace své roboty. Je to obtížně představitelné, ale velmi pravděpodobně se to stane. Jak na to lidstvo zareaguje a zda to povede k naší degeneraci, anebo rozkvětu, je otázkou. Vsadil bych si na další rozdělení společnosti, v níž se jedna její část bude více zabývat rozvojem svého těla i ducha, a ta větší si bude užívat jídla, pití, sexu (i na něj budou jistě roboti) a nicnedělání. I zde bude platit totéž dilema: použijeme technologii jako nástroj k budoucímu rozvoji, nebo jako prostředek k pohodlnému úniku z odpovědnosti?

A proč vlastně tato úvaha vznikla? Protože neschopnost vzít osud do svých vlastních rukou je dnes asi největší slabost, s níž se současná společnost potýká. Nemluvíme o tom a namísto definování cílů jen tápeme a den po dni řešíme jakési operativní patálie. Svým osudem se tak necháváme bezcílně unášet a nejsme schopni žádné zásadní změny.

Lidstvo jen za posledních šedesát let dosáhlo neuvěřitelných úspěchů – byli jsme na Měsíci a lidskou rukou vyrobené sondy přistály na Marsu, máme internet a díky nejrůznějším aplikacím jsme online, ať už jsme kdekoliv. Umělá inteligence bude představovat další revoluční skok.

Reformy ke zvládnutí rozpočtů, důchodů nebo zdravotnictví však dohromady dát nedokážeme. Je to paradox doby. Nesmírně komplikované technické problémy zvládáme a zdánlivě jednoduchá opatření k omezení přítomnosti a ve prospěch budoucnosti zrealizovat nedokážeme.

A to je bída, která nakonec nedožene pouze jednotlivce, ale celou společnost.