Komentář: Co je to „francouzská past“? Táhne nás do ní Babiš

Když hnutí ANO mluví o návratu věku odchodu do důchodu na 65 let a o „zastavení asociálních reforem“, nejde o technický spor. Jde o zásadní rozhodnutí, zda budeme reagovat na realitu, nebo zopakujeme chyby země, která si dlouho myslela, že ekonomickou realitu lze ignorovat. Tou zemí je Francie.

Česká republika má dnes přibližně 2,85 milionu starobních důchodců. Jen na starobní penze vydá stát ročně zhruba 700 miliard korun, tedy přibližně 8 procent HDP a téměř čtvrtinu všech výdajů státního rozpočtu. Pro srovnání: v roce 2019 šlo o částku zhruba o 200 miliard nižší. Poměr pracujících k důchodcům se rychle zhoršuje. Zatímco na začátku 90. let připadalo na jednoho důchodce více než pět ekonomicky aktivních, dnes jsou to necelí tři. Podle projekcí Českého statistického úřadu klesne tento poměr kolem roku 2050 k hodnotě 1,7 pracujícího na jednoho důchodce. Současně se průměrná doba pobírání důchodu prodloužila od 90. let o více než šest let. To znamená jediné: pokud se systém nepřizpůsobí, vzniknou trvalé deficity v řádu stovek miliard korun ročně. Ty lze řešit jen třemi způsoby: vyššími daněmi, nižšími důchody, nebo vyšším dluhem.

Fialova reforma nebyla krutá, ale nezbytná

Reforma prosazená vládou Petra Fialy se snažila reagovat dřív, než bude pozdě. Navázání věku odchodu do důchodu na délku dožití a úprava valorizací nejsou český experiment, ale standardní opatření v zemích, které chtějí systém udržet funkční. Zásadní je, že tyto změny nepostihují současné důchodce ani lidi těsně před penzí. Dopadají na generace, které dnes systém financují a budou ho financovat i v budoucnu. To je politicky nevděčné, ale ekonomicky poctivé. Návrat k pevnému stropu 65 let znamená pravý opak: tvářit se, že delší život nic nestojí, a rozdíl zaplatit dluhem. Ne dnes, ale zítra.

Francie jako varovný příklad

Francie je varováním v přímém přenosu. Země, která desítky let budovala model nárokové společnosti, kde stát garantuje vysoké důchody, rozsáhlé sociální služby a zároveň relativně nízký věk odchodu do penze. Ne proto, že by si to mohla dlouhodobě dovolit, ale proto, že to bylo politicky pohodlné. Francouzské veřejné výdaje dnes přesahují 57 procent HDP. To je úroveň, která je nejen nejvyšší mezi velkými evropskými ekonomikami, ale také srovnatelná a v některých mezinárodních srovnáních dokonce vyšší než podíl veřejných výdajů v závěrečných letech Sovětského svazu. Jinými slovy: moderní západní demokracie dnes přerozděluje větší část ekonomiky než stát, který byl založený na centrálním plánování. Současně se veřejný dluh Francie blíží 120 procentům HDP a dál roste. Přesto tento masivní stát nestačí financovat vlastní sliby. Výdaje na důchody samotné dosahují zhruba 14 procent HDP, zatímco Česká republika je přibližně na osmi procentech. Rozdíl nejde vysvětlit demografií, je to důsledek politických rozhodnutí.

Když se nevyplácí pracovat

Nejviditelnější důsledek tohoto modelu je rozpad motivací. V některých profesních skupinách se francouzské starobní důchody pohybují na úrovni čistých mezd, jinde je dokonce převyšují. Při jednom z nejvyšších zdanění práce v Evropě tak příjmy důchodců přerostly příjmy pracujících. Ekonomický signál je neúprosný: pracovat déle se často nevyplatí. Zhruba pětina francouzské pracovní síly je zaměstnána přímo ve veřejném sektoru a značná část zbytku je na stát navázaná nepřímo. Reálné financování systému tak leží na relativně úzké vrstvě soukromé ekonomiky. Právě podnikatelé a firmy nesou hlavní zátěž v podobě vysokých daní, odvodů a regulací, které brzdí investice, růst i tvorbu pracovních míst. Výsledkem je začarovaný kruh: vysoké daně dusí investice a růst, slabý růst neumožňuje financovat štědré sociální sliby, a stát proto sahá po ještě vyšších daních. Motivace pracovat, podnikat a riskovat mizí. Ekonomika stagnuje a sociální konflikt roste.

Reformy, které už nelze prosadit

Když se prezident Emmanuel Macron v roce 2023 pokusil zvýšit věk odchodu do důchodu, nešlo o revoluci. Šlo o minimální korekci systému, který se stává nefinancovatelným. Přesto následovaly masové protesty, stávky a politická paralýza země. Reforma byla prosazena silou a dnes je fakticky zmrazena. Další změny jsou odloženy minimálně do roku 2028. Francie se dostala do bodu, kdy ví, že reformy potřebuje, ale není je schopna politicky prosadit. To je skutečná cena let populismu.

Česká republika ještě není ve stejné pasti. Má nižší dluh, větší manévrovací prostor a důchodový systém, který se stále dá stabilizovat. Půjčuje si ale za vyšší peníze než předlužená Francie. Právě proto je nebezpečné vracet se k řešením, která se tváří sociálně, ale jsou ekonomicky nezodpovědná. Návrat k 65 letům není návratem spravedlnosti. Je návratem iluze, že problémy lze odsunout za horizont jednoho volebního období. Francie ukazuje, jak taková strategie končí. Otázka už dnes nestojí, zda se důchodovým reformám vyhneme. Jde jen o to, zda je uděláme včas, nebo až ve chvíli, kdy o nich budou rozhodovat ulice, dluh a krize.