Jako většina politiků byla i Angela Merkelová střídavě milovaná a nenáviděná. Když 22. listopadu 2005 jako šéfka první velké koalice se sociální demokracií (SPD) přebírala vládu po Gerhardu Schröderovi, mluvilo se o zradě konzervativní politiky.
Merkelová ale vynuceným spojenectvím s levicí přivedla svou Křesťansko- demokratickou unii (CDU) do pozice široce rozkročené středové strany. Byl to záměr, dlouhodobá politická strategie, u níž kancléřka zůstala dodnes. "Děláme si jediný nárok: chceme zůstat lidovou stranou, a to i ve 21. století… Chceme být největší lidovou stranou středu," prohlásila během zářijové volební noci roku 2009, v níž obhájila pozici kancléřky a později sestavila novou vládu s liberály (FDP).
Radikální střed
K rozhodnutí zabrat co největší prostor uprostřed politického bitevního pole měla Angela Merkelová hlubší důvod, než jen snahu posbírat v jedněch volbách co nejvíce hlasů. Německá společnost, podobně jako většina západních demokracií, začala naplno pociťovat drolení tradiční socio-ekonomické struktury, jejímž pilířem vždy byla silná střední třída. Ta se ale pod vlivem globálních změn začala zužovat i v Německu a kancléřka pochopila, že toto pojivo nutně musí něčím nahradit.
Vznikl tak koncept silného politického středu, který spojoval dosud nespojitelné: neoliberální hospodářskou strategii a silný sociální ohled. Tato politika měla zvláštní efekt: SPD přišla o svou roli ochránce sociálního státu, a byla postupně nahrazována radikálnější levicí i zelenými; CDU obrušovala své konzervativní hrany a stávala se stále častěji konsensuální stranou, která trvá snad na jednom jediném - aby ekonomika šlapala podle staré neoliberální partitury, jež přinesla Německu i Evropě dlouhodobou hospodářskou prosperitu.
Byznys na prvním místě, ale doprovázený slušnou sociální politikou, na níž nakonec podnikání vydělá.
Právě toto vyvažování vyneslo Angele Dorothee Merkelové posměch, když německou slovní zásobu obohatilo o ironické sloveso "merkeln", které vyjadřuje váhavé tvrzení/netvrzení, konaní/nekonání, nic a něco zároveň. Kancléřka sama je ale dodnes přesvědčena, že právě tento přístup zemi zajistil nejvyšší možnou prosperitu.
Za svůj největší politický úspěch ovšem považuje vládu s liberály z FDP (2009-2013), v níž se sociálními ohledy zase tolik zaobírat nemusela. Je ovšem hrdá na to, jak právě tento kabinet dokázal zvládnout největší krizi v poválečných dějinách (uvidíme, zda ji covidová krize nakonec nepředběhne). Dobu, v níž se dluh německého státního rozpočtu vyšplhal na 100 miliard eur a společné měně euro jako politickému pojítku Evropské unie hrozil krach. Ekonomický, ale pod tlakem morálního hazardu v Řecku a předlužených zemích jako Itálie především politický. "Padne-li euro, padne i Evropa," prohlásila tehdy dramaticky Merkelová a nepřímo přiznala, že i pro politickou Evropu jsou ekonomika a peníze vždy až na prvním místě.
Její země
V době finanční krize se popularita Angely Merkelové dostala na dno. Skoro šest z deseti voličů si tehdy myslelo, že nedělá svou práci dobře. Po roce 2010, kdy německá vláda zatáhla za dluhovou brzdu a radikálním způsobem začala vyrovnávat rozpočty a podporovat investice, se ale přízeň lidu začala vracet. A dnes, kdy se Německo stejně jako ostatní evropské země potýká s koronavirovou pandemií, je s jejím vedením spokojeno 82 % obyvatel. Přízeň lidu je zkrátka vrtkavá.
Zároveň platí, že posledních deset let bylo Německo ekonomicky a sociálně asi nejstabilnější od znovusjednocení země v roce 1990. A to, že vládu v této době vedla žena, která se narodila a žila na socialistickém východě, má svou nespornou symbolickou hodnotu. Teze o stabilitě společnosti platí i navzdory migrační krizi v roce 2015. Němci ji nakonec opravdu zvládli, jak kancléřka prorokovala. Třebaže milion nově příchozích lidí rozhodně nepředstavuje monolitní bezproblémovou skupinu a kulturní konflikty se množí a jistě jen tak neutichnou.
Angela Merekelová jako recept na potíže před pěti lety zvolila otevřenost, a to z mnoha důvodů. Tím prvním je liberální založení německé ekonomiky, která stojí a padá s volným obchodem. Těžko si tedy představit, že by exportně a světoobčansky naladěná země, která navíc potřebuje novou pracovní sílu, byla zároveň sociálně-kulturním monolitem. Jakkoliv i Merkelová vždy zdůrazňovala, že německá kultura, vycházející z křesťanských tradic i z dědictví osvícenství, musí zůstat kulturou vůdčí (Leitkultur).
Druhým zásadním důvodem je křesťanský charakter, který u dcery evangelického faráře přirozeně sehrál svou roli: "Musím zcela upřímně říci, že kdybychom se nyní museli začít omlouvat za to, že jsme v nouzové situaci ukázali přátelskou tvář, nebyla by to už moje země," prohlásila.
Revoluční dítě ve vaně civilizace
Až příští rok Angela Merkelová odejde z politické scény, dojde nepochybně na její rozsáhlé srovnávání s předchůdcem Helmutem Kohlem. Mediální a politická reflexe se pak jistě nevyhne ani komparaci s působením prvního poválečného kancléře Konráda Adenauera. Ať už dopadne jakkoliv, v jednom vždy zůstane mezi Angelou Merkelovou a jejími předchůdci zásadní rozdíl.
Adenauer i Kohl budovali společenský systém v časech, během nichž celý Západ sdílel pohled na společnost i politicko-ekonomické schéma. Merkelová vládne v době, kdy se toto paradigma rozpadá a euroamerická civilizace bouřlivě hledá nové. Kancléřka není revolucionářka a chvíli jí trvalo, než radikální podstatu této změny přijala a mimo jiné nasměrovala Německo k zelenému obratu v energetické politice.
V nejistých vodách planetární civilizace se jí zatím daří propojovat staré tradiční recepty s novými směry a způsoby myšlení. Dnes to vypadá jako velmi pozitivní konstruktivní vlastnost, za deset let se ale klidně tento opatrně otevřený kompromisní konzervatismus už může jevit jako brzda důležitých změn.
Troufněme si dnes tvrdit, že Angela Merkelová se do historie zapíše jako "kancléřka civilizačního přerodu". Politička, která si jako první jasně přiznala, že změna už přišla a nelze se jí vyhnout. Teď jen jak ji unést a přitom nevylít vanu civilizace i s tím novým, revoluce lačným dítětem.
