reklama
 
 

Babišovy změny ústavy vedou do Číny. Vláda to nesmí mít lehké, lehké to mají mít občané

6. 3. 2017
Pro stát klíčový zákonodárný proces by se de facto zrušil, velkou roli hraje show. Proč? Andrej Babiš na tom postavil celou svoji strategii.

Sedm měsíců před sněmovními volbami napsal Andrej Babiš (ANO) pro Právo článek, v němž obhajuje svoje představy, jak od podlahy změnit český ústavní systém. Na sněmu ANO navrhl tři zásadní změny: snížit počet poslanců ze 200 na 101, volit poslance do sněmovny na maximálně osm let a zrušit místo senátora, pokud se k volbám nedostaví aspoň 30 procent lidí.

Babišovu tvořivost komentoval ústavní právník Jan Kysela, který Právu řekl: "Těm návrhům je společné to, čemu se říká ústavní populismus. Eliminujete nejrůznější pojistky a bariéry, a kdyby byl nějaký problém, tak se pomocí referenda odvoláte k lidu, nejlépe zpracovávanému vašimi médii, a tak dále. To se výrazně vymyká středoevropské tradici a sune nás směrem k Latinské Americe."

Babiš ve svém článku nazvaném "Chci už konečně akceschopnou vládu" na Kyselu reaguje. Prý uvažuje na "čistě teoretické úrovni" a naprosto pomíjí "setrvalou neakceschopnost politického systému a nestabilitu vlád". Míněno v Česku. Babiš spočítal, že jsme do roku 1993 měli třináct vlád. "Průměrná délka jedné vlády v ČR je asi dva roky! Je to asi tak na úrovni Itálie," píše.

Pokračuje: "Pokud je někde začátek toho, proč v ČR věci nejdou, proč se rozhoduje chaoticky, proč se neplánuje systematicky, což je třeba příklad dálnic nebo celé infrastruktury, pak počátek je právě tady. Než se vláda rozkouká, tak končí." Do toho zapletl korupci a přeběhlíky, tedy poslance, kteří během svého mandátu opustili svoji stranu. (Mimochodem jich za těch 27 let bylo jen málo.)

Babiš si stěžuje, že u nás kvůli ústavnímu systému nemáme silné a akční vlády, ale kočkopsy. Ke dvěma stům poslancům říká: "Ano, máme v parlamentu zástupce mnoha směrů, ale k čemu to je, když konečná politika je kompromis, který nevyhovuje nikomu? To opravdu není tak, že bychom tady chtěli zavést Latinskou Ameriku nebo že Babiš chce být diktátor." A dodává, že dvě stě poslanců voliči ani neznají.

Cupuje Senát: "Senátoři rozhodují o zákonech, i když někteří se do Senátu dostali díky pouhým pěti procentům hlasů oprávněných voličů, kteří jim v jejich okrsku dali hlas. Pokud se má senátor zpovídat tak malému počtu voličů, pro demokracii je spíš nebezpečný, než aby byl pojistkou."

Konec žvanírny

Babiš nabízí tvrdou kritiku parlamentu a nový, jednodušší systém, který by po čase (do roku 2035) zřejmě vedl ke zrušení Senátu. Připomeňme, že sněmovnu nazývá "žvanírnou", debatu v ní vidí jako ztrátu času, nudu, otravu, která by se měla omezit.

To vše píše v době, kdy se Česku daří velmi dobře, Sobotkova vláda prosazuje jeden svůj nápad za druhým (ať už EET, či kontrolní hlášení DPH, nebo třeba lex Babiš, který má bránit extrémním střetům zájmů).

Není pochyb, pro řadu jeho voličů budou návrhy znít jak rajská hudba; splňují totiž maximálně populistické představy o zákonodárném sboru coby bandě lenochů a lehkoživků, kteří "tyjí" z našich daní. Oligarcha Babiš vychází z komunistických představ o hladkém řízení státu.

Za komunistů vládla jedna strana (KSČ), která splývala s vládou, prosadila, co chtěla, poslanci byli poslušní a ani je nenapadlo vzdorovat, všecko šlo jako po másle, a přece se socialistickému státu nedařilo, nefungoval.

Babiš chce stát zároveň řídit jako firmu (v době, kdy šéfoval Agrofertu a nedělal politiku, to ovšem neříkal). A samo sebou, ve firmě vládne majitel a jím vybraní, jemu odpovědní šéfové. Takže jim do toho nikdo nemluví a všecko jde jak po drátkách. Zhusta i ke krachu.

Babišovi jde o "konečně akceschopnou vládu", která pošle své nápady (návrhy na změny ústavy) do sněmovny, tam se o nich nežvaní, jsou přijaty, Senát je zrušen, všecko to frčí ve velikém konsensu. U poslanců už nejde o to, jestli mají RŮZNÉ názory a o ty se v parlamentu přou, poskytují tedy vládě oponenturu, ale o to, aby je "lidi znali". Pro stát klíčový zákonodárný proces se de facto ruší, velkou roli hraje show a obliba.

Proč? Protože na tom má Andrej ANO Babiš postavenou celou svoji strategii. Já to vím všecko nejlíp, mě všichni znají, takže já jsem ta demokracie.

Sněmovna kejvačka

Vychází ze základní představy: vláda to má mít snadné. Co si její premiér či ministři vymyslí, to musí projet parlamentem. Poslanci kejvači. Navíc kabinet má mít jisté čtyři roky vládnutí, aby prosadil všecko, co si usmyslí. Opozice ve sněmovně má být zanedbatelná, co nejméně poslanců, aby neotravovali a nezdržovali.

Představa "vláda to má mít snadné" je nejen obří, antidemokratický omyl, ale taky obří riziko pro občany. Jednou vyhraje ČSSD, podruhé Babiš, potřetí třeba KSČM. Za jedné vlády budeme velebit Brusel a dáme policii možnost odposlouchávat kohokoli (aby se zabránilo korupci, které se stejně nezabrání). Za další vlády vystoupíme z EU a odposlechy zakážeme. Za té třetí vystoupíme z NATO. Každé čtyři roky zažijeme hrc frc změny. Každá nová vláda zruší všecko, co ta předchozí zařídila, a nikdo tomu nezabrání.

Vláda to nesmí mít snadné. Každá vláda, i ta úplně geniální a nejlepší, nutně potřebuje oponenturu. Proč? Všichni lidé si nemyslí to samé, jsme velmi různí. Nesmíme dopustit, aby část občanů vězela čtyři roky, osm, dvanáct let v beznaději, v zoufalství, jen proto, že to vláda "měla snadné" a že "věci jely". To by byl konec demokracie.

Stát není jedna firma, slouží mnoha občanům a mnoha firmám. Demokratický stát znamená rezervoár různosti, jež požívá maximální svobody, taková země dobře funguje. A mimochodem, naše země v současné době vzkvétá: nízká nezaměstnanost, neonacisté nemají velké šance, ekonomika šlape, lidé podle průzkumu mají rádi policajty (!), nehrozí nám válka.

Žijeme v zemi, jejíž sněmovna dokáže přijmout zákon, který omezuje střet zájmů nejúspěšnějšího českého populisty. Kde další megapopulista nedokáže prosadit zákon, který likviduje zbytky české divočiny, protože to vyhovuje podnikatelským záměrům jeho přítele extankisty.

Opakujme si každý den před spaním: vláda to nesmí mít lehké, nutně potřebuje opozici a opozice potřebuje ústavní podporu. A Senát byl zřízen také proto, aby nová vláda nemohla obsadit a zrušit všecko, co stará udělala a vedla.

Ještě jeden axióm, který české veřejné debatě uniká: demokracie nemá být snadná, levná, nemá jet hladce, představuje trvalý, těžký zápas o svobodu a její garance. Udělat to vládě lehké znamená couvat k autoritářským systémům, které obdivuje náš prezident, k Číně a Rusku. Ne, ne, ne.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama