reklama
 
 

Havel 2018: Velký lidský, mravní a duchovní náboj dřímá v české společnosti pod maskou apatie

1. 1. 2018
Nejsme horší společnost než na konci roku 1989. Tehdy jsme ale snili o svobodě, o západním ráji. Pak jsme zjistili, že i ráj je pěkná dřina...

Rok 2018 před námi, dvanáct měsíců, které mohou zemí pěkně otřást, nebo ji taky zklidnit. Je to na nás, ale jde o to, kdo jsme my, jak se česká společnost v posledních letech změnila, v čem je jiná než dejme tomu v prvním roce svobody 1990.

Tehdy Václav Havel pronesl novoroční projev; mluvil o tom, že "žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet." Dvacet osm let poté si myslíme: ten Havel byl ale moralista, takové věty dnes už politici neříkají. Jsme jinde, svobodná společnost, říkáme, co si myslíme, bezohledně, každému to natřeme, hlavně na internetu.

Havel taky tehdy upozornil, že jsme se naučili "v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Pojmy jako láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění ztratily svou hloubku a rozměr a pro mnohé z nás znamenají jen jakési psychologické zvláštnosti, anebo se jeví jako zatoulané pozdravy z dávných časů…"

V co tedy o skoro třicet let později věříme? Jsme zemí, kde kvete láska, přátelství, soucit? Začínáme chápat: ona asi žádná "společnost pravdy a lásky" neexistuje nikde na světě. Silně však záleží na tom, koho má země v čele, jaké tváře, nebo spíš duše, má před sebou, komu naslouchá.

Dál nejsme národ věřících, dál spíš "ničemu nevěříme", hlavně ne oficiálním zdrojům informací, klasickým médiím, dnes už není nic jako "Ottův slovník naučný", vytratila se všeobecně uznávaná pravda, kterou všichni přijímají, jsme zpochybněný národ, pochybující lid, skeptici.

Možná dokonce budeme hlasovat, jestli odejdeme ze západního světa někam jinam, do jiného světa. Havel by zíral, jak jsme se změnili, nejenže velká síla lidu ničemu nevěří, ani sobě, vše má za relativní, ale oni si na tom zakládají, mnoho lidí to bere jako výhodu.

Pyšná a nesnášenlivá ideologie

Ještě Havel 1990: "Dosavadní režim - vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou ideologií - ponížil člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj." Jsme dnes jinde? Pěstujeme jinou než "nesnášenlivou ideologii"?

Nesnášenlivost u nás zdomácněla, jsme viditelně, slyšitelně, čitelně rozdělená, roztržená, rozpadající se společnost. Naše vzory, špičkoví politici, na tom denně makají. Havel tehdy vysvětloval, že jsme si všichni "na totalitní systém zvykli a přijali ho za nezměnitelný fakt a tím ho vlastně udržovali". Dnes to rozdělení, vzájemnou nesnášenlivost považujeme taky za neměnný fakt a udržujeme ho, živíme.

Nedávno uběhlo šest let od Havlovy smrti. V hovorech, na Twitteru i Facebooku mnoho lidí konstatovalo, jak ten malý pán silného ducha chybí. Znělo to, jako by tu žádný podobný duch nežil. Omyl. Žije jich tu dost, přesně tolik, kolik potřebujeme, jen je nevyhledáváme, nezajímáme se o "Havly", máme dnes pana Zemana, Babiše, Okamuru, Trumpa, vzory nové doby, novou ideologii, která ale, bohužel, rozděluje.

Na konci novoročního projevu 1990 Havel nabídl naději: "Poslední doba - a zvláště posledních šest týdnů naší pokojné revoluce - ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultura dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie."

Takhle je to zřejmě ve většině společností, jsou jako housle, záleží na tom, kdo a jak na ně hraje. Onen "velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj" dál v české societě dřímá, dokonce se ozývá hlasitě, plno občanů dělá úžasné věci, pomáhají doma i v jiných zemích lidem na útěku, bez domova, lidem bez naděje, starají se. Jen na ty housle správně hrát, jen je nedávat do rukou lidí probouzejících nenávist.

Láska se musí trénovat

Nejsme horší společnost než na konci roku 1989. Tehdy jsme ale snili o jiné zemi, o svobodě, o západním ráji. Když jsme se do něj dostali, zjistili jsme, že i ráj je dřina, že se lidské vlastnosti nemění, utrpení neskončilo a ani v západním ráji nejde starat se jen o sebe.

Proti lednu 1990 nám nic nechybí, naše země vzkvétá, dosáhli jsme (kromě západních platů) mnohého. Ztratili jsme však výhled, naději, tlučou nám do hlavy, že se na nás žene pohroma, že nám "oni" (muslimové, teroristi, sluníčkáři, Brusel, Američani, nebo taky Rusové, Čína, Okamura, Babiš) chtějí všecko vzít, předělat nás.

Postrádáme sebevědomí zápaďáků, jistotu, že v klidu zvládneme pár tisíc lidí ze Sýrie, kterým rozbombardovali jejich domy, pokud u nás budou chtít zůstat. Chybí nám sebevědomí svobodných lidí, kteří se nenechají oblbnout nesmysly, lžemi, sliby, bláboly.

Tehdy jsme vzhlíželi k Havlovi v příliš krátkých kalhotách, dnes národ vzhlíží k Babišovi s 88 miliardami osobního majetku a k Zemanovi vrávorajícímu nad korunovačními klenoty, pánovi, na jehož mítinku je zakázána Modlitba pro Martu.

Kdybyste v roce 1990, v té euforii naděje, lidem řekli, že za 28 let bude premiérem muž, který byl léta evidován jako aktivní spolupracovník StB, vysmáli by se vám. Kdyby vám řekli, že prezident bude vzhlížet k ruskému monarchovi a čínskému komoušovi číslo jedna, ťukali by si na čelo. Stalo se.

Ale pořád platí i to, co Havel zdůraznil, že v české společnosti dřímá "velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj" a "velká občanská kultura", jen je musíme každé ráno znovu probouzet a cvičit stejně, jako sportovec trénuje svaly. Jak na měsíc vysadí (natožpak na čtyři roky), sotva pak leze.

autor: Martin Fendrych | 1. 1. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama