Smršť po kauze Dozimetr či kauze Hlubuček-Redl máme snad za sebou, případ nadělal mnoho škody, pošpinil obraz pětikoalice, přinesl velké zklamání nejen ze Starostů a nezávislých. Najednou jsme totiž dostali možnost nahlédnout do interiéru, do vnitřností jedné ze tří nejúspěšnějších stran sněmovních voleb 2021. Role částečně nesvéprávného mafiána napojeného v minulosti na český symbol zločinu a mafiánství Radovana Krejčíře je nejen zarážející, ale pro normálního smrtelníka žijícího mimo politiku i neuvěřitelná.
Zároveň však i běžný, politiku denně nesledující volič nějak tuší, že to u nás zas tak nenormální není. Naopak. Vlastně se asi ani moc nediví, jako by si říkal "takhle to tu přece máme už roky". Mnoho údivu a křiku se ozvalo kvůli ministru školství Petru Gazdíkovi - jak se mohl stýkat s Redlem ze Zlína? Mohl to nevědět? Nemohl, exdetektivem Karlem Tichým byl upozorněn, co je Michal Redl zač. Marně. Tichý házel hrách na stěnu, jako ho tam hází část českých médií už roky.
Vidíme jakousi až fascinaci tímto druhem našich spoluobčanů. Čím to je? Nesvéprávností těžko, zato penězi a jistým, zjevně nemalým druhem moci a vlivu, tedy prostředky, za něž si mimo jiné nesvéprávnost u nás koupíte, ano. To funguje. To fascinuje, přitahuje, pravda jen určitý druh lidí, ale je jich dost. Mimochodem, všimněme si, kolik politiků v ODS prošlo "kmotrovskou érou" a pokračují dál. A všimněme si, kolik lidí stále dál volí stranu Andreje Babiše. Fascinace.
Pak vidíme další proces, jak postupně pětadvacet let klesá úroveň politiky, politických stran a hnutí. Samozřejmě v nich dál najdeme velmi kvalitní a slušné muže a ženy - v tomto pořadí, žen je stále málo a s celkovým naladěním politiky to souvisí, méně žen je u nás ochotno do toho světa vstoupit. Ale tento druh politiků je stále jen výjimečný.
Uběhlo 32 let od pádu bolševismu. Po revoluci nakrátko nastoupila zásadně odlišná garnitura politiků, nastal zlom. Na špici jsme měli ve světě mimořádně uznávaného a obdivovaného Václava Havla. Ale netrvalo dlouho, několik let a noví lidé začali být vytěsňováni, politické strany postupně získávaly moc, uzavřely se, průkopníky klasického stranictví se stali Václav Klaus a Miloš Zeman - a u toho by se skoro dalo skončit. Na těch dvou ostře vidíme ten sešup, strmý pád. Jejich osobní skluz až do podoby takřka nesnesitelné, ale i pády a vzestupy jejich původních stran. A dodejme, ti dva sloužili jako vzory a zklamali, děsivě zklamali.
Zmíním jen namátkou několik skandálů a afér, které otřásaly důvěrou občanů v politiku a politiky. Odstartovalo to v roce 1997 financování ODS mrtvými dárci Lajosem Bácsem a Radjivem M. Sinhou a netransparentními účty v zahraničí. Nemá dnes smysl tuto ránu české politice rozepisovat dopodrobna, vyústila až do výzvy tehdejšího ministra vnitra Jana Rumla a místopředsedy ODS Ivana Pilipa adresované Klausovi, aby odstoupil. Neodstoupil. Tento krok Rumla a Pilipa byl nazván "sarajevským atentátem". Logická snaha očistit ODS se stala atentátem. Pro mnoho lidí varovný signál nedobrých změn.
Rána jménem oposmlouva, psal se rok 1998
V roce 1998 následovala "bamberská aféra", jež se táhla zpátky do minulosti, až do roku 1995, kdy jel tehdejší předseda ČSSD Miloš Zeman do německého Bambergu na jednání s česko-švýcarským podnikatelem Janem Vízkem. Vízek mu údajně nabídl, že dá sociální demokracii několik set milionů korun darem plus kompromitující materiály na představitele ODS a ODA. Za to žádal ministerské posty ve vládě pro své lidi a další funkce. Zeman o tři roky později vše popřel, ale posléze vyšlo najevo, že schůzek s Vízkem uskutečnil hned pět.
V roce 1998 dostala důvěra v české politiky opravdu smrtící ránu. Byla uzavřena "opoziční smlouva", přesněji Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou. Dosud absolutně "nesmiřitelné soupeřky" ČSSD a ODS se stručně řečeno dohodly na rozdělení moci a vlivu v zemi. Česko si doslova rozparcelovaly. Oposmlouva zaručila podporu menšinové vládě Zemana po celé funkční období 1998-2002. Byl to výsměch smyslu voleb a smyslu politiky, dlouhý nos na voliče. Začala éra velkého obelhávání, oblbování voličů. A začala éra ideální pro kmotry a mafiány, poctivci se z politiky stahovali, už tam pro ně nebylo místo.
Pak už se odehrával jeden skandál za druhým. Aféra Olovo, jež se týkala interiéru ČSSD. Zeman a jeho lidé bez ostychu předváděli, co jsou zač. Následovala neúspěšná snaha politiků ČSSD a ODS ovládnout Českou televizi; ta snaha vlastně trvá dodnes. Kauza byt premiéra Stanislava Grosse, peníze v igelitkách. V roce 2006 přišla "slavná" Kubiceho zpráva, tedy informace tehdejšího ředitele policejního Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu o prorůstání kriminálních kruhů do politiky. Pokračovaly do té doby nepředstavitelné skandály okolo druhé volby Václava Klause prezidentem. Ty nakonec vyústily v zavedení přímé volby prezidenta, jež však nevynesla na Hrad někoho jako Havel, ale Zemana. Důsledky známe. Přeznačení české zahraniční politiky, ústup od prosazování lidských práv, kšeft-diplomacie, snaha o ovládnutí justice, neskutečné obsazení Hradu atd.
Na začátku ledna 2013 přišel další tvrdý direkt české politice, nechvalně slavná amnestie končícího prezidenta Václava Klause, hromadné omilostnění některých odsouzených a zastavení některých trestních řízení. Trnem v oku znalcům se stal druhý článek amnestie, kvůli němuž byla ukončena řada kauz závažné hospodářské kriminality a korupce. Lze se divit, že se zločinci přimkli k politikům ještě víc? Lze se divit, že se z politiky stala oblast, která přitahuje šíbry a slabochy?
Nedosti na tom, sešup české politiky nezastavitelně pokračoval, v červnu 2013 proběhl zásah policie na úřadu vlády, titánská akce proti - zjednodušeně řečeno - spojení kmotrů s vládními politiky a úředníky a mimo jiné i proti zneužívání vojenské tajné služby, kterou premiér pěstující si milenku ve svém kabinetu nasadil proti vlastní manželce. Zřejmě světové unikum.
Tento masakr demokratické ODS a dalších stran pak nezadržitelně a logicky vedl k vítězství "antikorupčního" hnutí ANO 2011 Andreje Babiše, který nám za odměnu v roce 2016 nabídl slavnou a dnes již všeobecně známou kauzu Čapí hnízdo a další a další skandály. Plus zjevnou neschopnost řídit stát v době krize.
Průměrnému kabinetu Petra Fialy nic neodpustit, jinak se z toho nevyhrabeme
Jak už řečeno, přímo voleným prezidentem se stal po politické pauze na Vysočině Miloš Zeman, který sice původně tvrdil, že podporuje české členství v EU, v hradní roli však předvedl nevídaný obrat na Východ a intenzivně podporoval a prosazoval jak Rusa Putina, tak Číňana Si Ťin-pchinga. Chvíli i Donalda Trumpa. Jeho pád a pád Klause jako by symbolizoval celou jejich éru. A zase, speciálně Zeman se obklopil typem lidí, kteří by se do vysokých státních funkcí nikdy neměli dostat. Další důvod pro jiné, proč do státní správy či politiky nejít.
Politických kauz a afér napočítáme mnohem a mnohem víc. Pokusil jsem se poukázat jen na ty, které považuji za klíčové pro skluz české politiky do temnoty, marasmu.
Loni téměř zázračně porazila superpopulistu, exagenta StB, exkomunistu a obžalovaného Andreje Babiše pětikoalice, jež slibovala návrat k čemusi, co bych nazval občanskou politikou, politikou otevřenou a odpovědnou. Dodejme, že se to pětikoalici podařilo také díky podpoře občanských iniciativ včetně Milionu chvilek pro demokracii.
Ukázalo se, že změna skutečně nastala. Po vypuknutí války na Ukrajině se vláda Petra Fialy zachovala přesně tak, jak Česko ke své svobodné existenci potřebuje. Za to jí patří dík, vůbec to u nás nebylo samozřejmé.
Zároveň se však ukázalo, jaké důsledky s sebou nesou roky sešupu, mafianizace a zubožování české politiky. Zubožování, jež postupně čím dál víc odrazuje mnohé zajímavé a poctivé lidi od nápadu vstoupit do veřejné sféry. Strany tomu říkají "nejsou lidi", což je samozřejmě nesmysl. Lidé jsou, kvalitní, schopní a čestní, ale do této pokleslé politiky vstoupí jen někdo, kdo má v krvi pud k oběti. A kromě takových nemnohých pak lidé bažící ochutnat moc a slávu, kteří na slušnou politiku nemají. Klidně pěstují styky s mafiány, klidně se nechají zvolit a pak zmizí do USA studovat, klidně zatloukají a zatloukají, dokud to jen trochu jde.
Nemůžeme se potom divit problémům, do kterých kvůli Petru Hlubučkovi a Michalu Redlovi zabředlo hnutí STAN. Spíš se můžeme divit, že tato vláda byla schopna zásadního obratu kupříkladu vůči uprchlíkům z Ukrajiny. Vůči Rusku a Číně. Vláda Petra Fialy není dokonalá, není ani omylem složena z nejlepších tuzemců, zároveň však je po letech zřejmě nejlepším dostupným kabinetem. Vidět to bylo na jednoznačné reakci, která následovala po "hlubučkovské" policejní razii.
Dnes je mimořádně důležité nic tomu průměrnému, slušným premiérem vedenému kabinetu neodpustit, žádnou chybu, žádnou kauzu. Jedině tak u nás mohou poctivé a k mafiánům nevzhlížející osobnosti začít uvažovat o návratu do politiky. Ale platí, že Zeman sedící na Hradě zůstává symbolem českého politického dna. Stačí si vzpomenout, jak usilovně nechtěl jmenovat Jana Lipavského (Piráti) šéfdiplomatem. Pokud se má v Česku otevřít brána do politiky pro poctivě uvažující lidi, i na Hradě musí sedět někdo úplně jiný…
