Volit prezidenta budeme za rok a tři čtvrtě. Ne zítra. A přece je to téma. Lidé mluví o tom, jestli by měl na Hradě zůstat Miloš Zeman, nebo jestli je nutné najít Antizemana. Ta debata se vede ostře, antagonisticky a je silně vázána na stávající hlavu státu. Zeman vyvolává nadšení jedněch a dráždí, k zoufalství přivádí jiné.
Zemanovci to mají snadné. Budou volit svého baviče, guru, nemusejí hledat. Vyhovuje jim Zemanův styl, jeho orientace k Putinovi a Číně, proti zlé Americe a zlé Evropské unii. Vyhovuje jim jeho lidovost, vulgarita. Věří mu, že vše vyřeší, vše zesměšní, všechno ví. Věří nejen jemu, ale i "v něj", řečeno nábožensky.
Kdo však má být postaven proti Zemanovi? Současného prezidenta odmítající část veřejnosti to má těžší. Koho vybrat? Koho kandidovat? Hledá se, jak to často podávají média, "Antizeman"? Ne. Ten výraz, ta představa je totálně vedle z více důvodů.
Především nehledáme "opak Zemana", jeho negaci. To by bylo z bláta do louže. Smysl má hledat ne kandidáta "proti Zemanovi", ale člověka, který bude na Hradě pro nás. Pro Česko. Je důležité gard otočit, nepokračovat v zemanovské negaci, v jeho politické mstě, kterou bychom jenom otrocky obrátili naruby.
Kandidát na prezidenta má mít na mysli nikoli vyřízení si účtů (jako má Zeman s ČSSD, se "zrádci"), ale udržení Česka na Západě, v demokratickém prostoru. Má mít na mysli budování tohoto prostoru, jeho šíření. Sem patří kupříkladu tragické opuštění politiky lidských práv, kterého jsme za Zemana, Zaorálka a Sobotky svědky. A které ve svém důsledku vedlo i k podpoře agresivních čínských vítačů při návštěvě Si Ťin-pchinga v Praze.
Sem patří taky vědomí, že v Česku není všecko v pořádku, že kupříkladu zdaleka nejsme právní stát. Prezident kašle na rozhodnutí soudu (přesně řečeno jeho kancelář). Nejsilnější vládní strana kašle na to, že má podle soudu zaplatit právníkovi Altnerovi. To jsou jen špičky. Pak jsou věci "dole", ve kterých se lidé topí, které se táhnou, soudy nefungují, právo není nalézáno. Zemanovi je tohle fuk. Jeho nástupci by být nemělo.
Čas symbolů
Žijeme v čase symbolů. Václav Havel byl v roce 1989 a pár let poté symbolem odporu k totalitě. Vzpíral se většinu svého života přesile, uvažoval o společnosti a jejím smyslu, o státu a jeho smyslu. Když byl zvolen na Hrad, nešel se tam mstít. To ani náhodou. Šel budovat stát, ve kterém se dá dobře žít, občanskou společnost, protor pro silného i slabého občana.
Miloš Zeman je taky symbol. Pro mnoho tuzemců symbolizuje "odpor proti dnešku". Je symbolem pro nespokojené, kterým nevyhovuje svoboda a míra odpovědnosti s ní spojená. Svoboda je totiž nečekaně náročná, nelevná a nevztahuje se "jen na nás" doma, svobodu musíme popřát i lidem cizím, příchozím, jinak věřícím. Pokud oni sami o svobodu stojí.
Václav Klaus nedávno řekl, že nemá smysl kandidovat proti Zemanovi, nikdo prý nemá šanci. I on tedy uznává současného vládce Hradu za symbol. Symbol nepohnutelnosti, trvalosti, symbol odklonu od "havlismu", tedy zájmu nejen o sebe, ale i o naše okolí, o svět.
V jedné věci se Klaus nemýlí: nemá smysl, aby proti Zemanovi kandidoval on. Jeho čas pominul, je fuč. Klaus opakuje to, co říká Zeman, Zeman opakuje to, co říká Klaus. (Klaus si to, co říká, možná oproti svému příteli doopravdy myslí; v tom je jednodušší, prostší.)
Ale tím to končí. Klaus pomíjí zásadu svobody: vždycky to má cenu. Nemusím vyhrát, ale mám usilovat o to, aby se věci zlepšily, abychom se neřítili k Moskvě či Pekingu, abychom se nestali nástrojem totality. Však taky v ODS bylo zvykem, že proti Klausovi obvykle nikdo nekandidoval.
Prezident má u nás symbolickou roli. Je to bůžek, k němuž se vzhlíží. Zároveň česká současnost vyžaduje nový, pozitivní symbol. Někoho, kdo myslí vážně, co říká. U Zemana to tak není. Nemůže myslet vážně, že by se měl premiér Sobotka odstranit kalašnikovem. Že by se měli novináři střílet. Že dětem s lehkým postižením škodí inkluze.
Přímou volbu si kandidát musí vyšlapat
Miloš Zeman rozhodně není tak hloupý. Jen říká to, o čem si myslí, že to lidé někde v sále, kam se snesl z Hradu, chtějí slyšet. Případně to, o čem ví, že to chce slyšet někdo jiný, kdo má pro něj význam a kdo mu třeba zaplatí příští kampaň.
Hledáme nového Havla? Člověka odvažujícího se říkat nepříjemné věci přesile? Jít proti většinovému názoru? (Co muslim, to terorista, Za deset let tu bude víc mešit než kostelů, Hrr na Norsko, Brusel nás mučí atd.)
Nebo hledáme jen symbol, na který to zase všecko hodíme? Jako měli staří Židé kozla Azazela, na kterého naložili svoje hříchy a vyhnali ho z města? (My ho "vyženeme" na Hrad.) Ať se za nás stará. To by bylo blbě. Tak je vnímán svými voliči Zeman. Oni věří, že prezident vyřeší imigrační krizi, což je naprosto směšná víra.
Je to prosté i složité. Hledá se člověk, který rozlišuje mezi dobrem a zlem. To souvisí s evropskými hodnotami. Nemusí být sám "vtělené dobro". Nehledáme svatého poustevníka. Nehledáme pana Dokonalého. Klidně snižme laťku. Hledáme jen někoho, kdo prostě ví, že okupovat Krym se nesmí. A zrovna tak se nesmí "osvobodit" Libye od Muammara Kaddáfího a pak tu zem nechat napospas chaosu.
Zároveň se ovšem hledá žena nebo muž, který projde peklem přímé volby.
Přímá volba lidem jako Zeman umožňuje, aby se přestali kontrolovat. Přímo volený prezident není závislý na parlamentu. Přímá volba je uhnutí od parlamentní demokracie jinam. Důsledkem může být nezávislost na parlamentní kontrole, na parlamentním systému. Viděli jsme to po posledních sněmovních volbách. Vidíme to denně.
Hledáme někoho, kdo se po zvolení nepřestane kontrolovat. A kdo zároveň unese ty kýbly špíny, jež na něj zaručeně soupeři a jejich týmy vylijí, někdo nezbabělý, kdo nebude nadbíhat moci ani ruské, ani čínské. Kdo bude sebevědomě a odpovědně rozvíjet naše západní partnerství.
Máme více lidí schopných v Česku prezidentovat. Ovšem jen v případě, že za nimi zajdeme, chvíli je budeme přemlouvat a oni pak kývnou. Jenomže takhle to v přímé volbě nechodí. Tu si musí kandidát vyšlapat, vyjezdit, vydebatovat s lidmi. Musí projít očistcem kampaně, přímou konfrontací s voliči a přestát ji jako důvěryhodná persona.
Plebs-appeal ne. Vůle k moci ano
Zeman žije permanentní kampaň. Jezdí za lidmi. V tom tkví jeho síla, přednost. Nestará se o Česko, nesedí s Merkelovou a Obamou. Stará se o sebe. Není možné ho porazit bez přímého kontaktu s lidmi, i s "jeho" lidmi. Bez vysvětlování, bez únavného martyria cest a mítinků.
Na Twitteru se objevila poznámka od Václava Ágha (@VaclavAgh): "Schwarzenberg o možném protikandidátovi Zemana: Musí to být člověk, co má tak trošku plebs-appeal."
Zní to jako knížecí bonmot. Měl Havel plebs-appeal? Přitažlivost pro prosté, obyčejné lidi? Tenhle komplikovaný intoš? Nesmysl. Nejde o plebs-appeal, ale o ochotu zemi objet a s lidmi se setkat. Vydat se jim napospas. Kandidát na západního, demokratického prezidenta musí podstoupit tu republikovou road-show a nesmí naříkat: Okolnosti mě nutí, já sám bych do toho nešel. Musí mít silnou vůli k moci a říkat: Chci to a udělám pro to všechno. Stojí mi to za tu dřinu.
Zchátralý Zeman není neporazitelný. Kdo to tvrdí, je proklínač demokracie. Zeman žije ve svých pastích, jako je msta a jako je odmítání uprchlíků, kteří u nás skoro nejsou. Žije v oddanosti nedemokratickým vůdcům.
Kdo proti Zemanovi? Kdo by měl pro nás, za nás sedět na Hradě? Na Slovensku neporazitelného hegemona Roberta Fica porazil podnikatel Andrej Kiska. Proč by i u nás, v zemi, jež volí ANO a Babiše, například nemohl nastoupit nějaký slušný podnikatel? Kterému na zemi záleží a nechce koukat na to, kam se veze?
Pro Česko by měl smysl nějaký čerstvý kandidát, žena či muž, straník či nestraník, to je jedno. Máme schopných a demokraticky myslících lidí dost. Pokud chceme změnu. A pokud oni chtějí změnu. Pokud změnu nechceme, budeme dál zemanováni, až se uzemanujeme.
