Od neděle do středy dlí na Slovensku papež František, civilním jménem Jorge Mario Bergoglio. Zanedlouho, 17. prosince, mu bude 85 let. Starý muž, který působí mladistvě, zároveň stále světová celebrita číslo jedna, a přitom člověk mimořádně skromný a beze všech pochyb hluboce věřící.
Před Slovenskem se na sedm hodin (bleskově) zastavil v Maďarsku. Do Česka nezavítal, ačkoliv jej svého času prezident Miloš Zeman opakovaně zval. V prosinci 2016 napsal Zeman papežovi telegram k jeho 80. narozeninám: „I přesto, že v mé vlasti žije mnoho osob, které se otevřeně nehlásí k žádné víře, jste zde vnímán jako morální osobnost a příklad hodný následování. Nejen proto by mi bylo potěšením, kdybych Vás mohl přivítat v České republice.“ Papeže pozval už při své návštěvě ve Vatikánu v dubnu 2015 a také v září 2016 na zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku. Marně.
Není úplně jasné, proč Zeman před pěti lety tolik stál o návštěvu svatého otce, jestli ho papež při osobním setkání nějak okouzlil. Oba mají naprosto opačný pohled na svět, podobně jako ho má papež zcela opačný s Viktorem Orbánem. Každopádně František Česko nenavštívil. Dá se však tušit, že jeho přítomnost v naší zemi by nebyla zdaleka tak obrovská událost, jako když sem přijel v dubnu roku 1990, těsně po revoluci, papež Jan Pavel II. Mnoho se změnilo, my jsme se změnili, poněkud jsme otupěli, „ztučněli“.
Při první návštěvě Jana Pavla II. řekl Václav Havel proslulé věty: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku. Do země zdevastované ideologií nenávisti přijíždí posel lásky. Mám tu čest být svědkem okamžiku, kdy její půdu líbá apoštol duchovnosti.“ Změnilo se to? Změnili jsme se?
Návštěva papeže Františka na Slovensku - což je pořád pro mnohé české občany tak trochu jako „u nás doma“ - a krátce předtím v Maďarsku ukazuje jeden otřesný a nepřehlédnutelný fakt: posel lásky opět přilétá do zemí zdevastovaných ideologií nenávisti. Nenávist a rozbroje se vrátily v plné síle, pokud vůbec někdy skutečně ustoupily do pozadí. A posla lásky potřebujeme jak prase drbání.
V Budapešti papež nabídl toto poselství: „Kříž nás nabádá, abychom si pevně drželi své kořeny, ale nikoliv obranářsky; abychom čerpali z pramenů a otevřeli se žízni mužů a žen naší doby.“ Slova, jež se nedají nevztáhnout na drsnou dobu covidové pandemie, ale především na dobu, kdy světem táhnou miliony žen, dětí a mužů prchajících před násilím, terorem, válkou a chudobou.
Na straně nejslabších
V Bratislavě papež František pokračoval ve stejném duchu: „Jen tehdy, když budeme stát na straně nejslabších, zvláště v tomto bolestivém období, se dostaneme z pandemie skutečně všichni.“ Varoval před hledáním konzumních jistot: „Pomozme si navzájem, abychom nespadli do pasti uspokojení se chlebem a něčím k tomu. Spokojujíce se s chlebem a jistotami, neztratili jsme snad elán v hledání jednoty, která si vyžaduje oběť? Nezajímejme se jen o to, co může být k užitku jen našim jednotlivým komunitám.“ (My bychom mohli přeložit do moderní češtiny: „co může být k užitku jen našim jednotlivým bublinám.“)
Když sledujete papeže Františka, jeho „message“ je vlastně nesmírně prostá, neustále stejná a neustále stejně aktuální: pomáhejte nejslabším, nejchudším, nejpronásledovanějším, učte se je vnímat, učte se je vidět, neuzavírejte se do sebe, nemyslete jenom na sebe a svoje blaho.
Papež je internacionalista, antinacionalista, ale to vlastně není přesné, František je soustředěn na jednotlivce v potížích, v krizi, v bídě, v tenatech. Místo aby strašil a odsuzoval, jak to často děláme my, odmítá strach, nabízí pomoc a v pomáhání vidí cestu, která svět zlepší. Přesně tak vnímal Jana Pavla II. Havel, zázrak spatřoval v tom, že do čerstvě svržené posttotalitní temnoty zavítal paprsek úplně jiného pohledu na existenci jednotlivce, jeho smysl.
Pro Františka je typické, samozřejmé, že během své poutě na Slovensko zavítal do centra Betlehem, kde misionářky z kongregace Matky Terezy pomáhají bezdomovcům. V úterý navštívil také sídliště Luník IX v Košicích, kde se sešel s Romy. V televizním přenosu řekl: "Nesuďme, říká nám Kristus. Ale kolikrát naopak hovoříme bez reálného základu, podle doslechu a považujeme se za spravedlivé, když jsme přísnými soudci ostatních. Shovívaví k sobě, neoblomní k ostatním." Pokračoval: "Jak často jsou tyto soudy vlastně předsudky, jak často si to zaměňujeme! Je to jako znetvořit slovy krásu Božích dětí, kterými jsou naši bratři. Nelze redukovat realitu druhého na vlastní předem připravené modely. Nelze lidi dávat do schémat. Abychom je skutečně poznali, musíme je především uznávat." Dlužno dodat, že sídliště Luník IX je vnímáno jako slovenské peklo, místo, kam se nechodí. Papež tam šel s jistou samozřejmostí, aby čelil předsudkům, nemilosrdným soudům, diskriminačním stereotypům, hanlivým slovům a gestům.
Pětaosmdesátník pro mladé
Nedávno jsem zde uvažoval o tom, proč mnoho mladých lidí v Česku nechodí k volbám, proč se k nim podle zkoumání sociologů nechystají ani letos v říjnu. Jedním z důvodů, proč se o politiku nezajímají, proč si mezi politiky nemohou vybrat toho svého, je prostý fakt, že mezi našimi politickými osobnostmi jaksi zásadně, katastrofálně chybí někdo jako Jorge Mario Bergoglio, někdo, kdo by měl ideály, nestyděl se za ně, nezavrhl je, a dokonce je i prosazuje.
Je fascinující vidět, jak tento skoro pětaosmdesátiletý mladistvý stařec zůstává nejen „věřící“, ale taky srozumitelný, citlivý, dál pevně usazený ve své ježíšovské bublině, ve své teologii lásky a soucitu. Vzpomeňme, jak si v dubnu 2016 z řeckého, uprchlíky zaplaveného ostrova Lesbos odvezl 12 běženců. Jistěže symbolicky (12 izraelských pokolení, 12 apoštolů), ale ten symbol, jeho sdělení bylo zcela jasné: nebuďme lhostejní, vnímejme lidské utrpení, neuzavírejme se do sebe. Toto je zpráva pro mladé, toto ta citlivější část z nich potřebuje slyšet a toto se jim čeští politici až na řídké výjimky neodvažují nabízet.
Papež František sice řídí největší křesťanskou církev světa, ale nepropadl populismu, zůstává obyčejně lidský a v této poloze zcela dostupný a srozumitelný.
Představme si, že by místo na Slovensko letěl k nám, do Česka. Že by ho místo Zuzany Čaputové, jež vnímá svět zřejmě podobně jako on, vítal Miloš Zeman, Vratislav Mynář, Martin Nejedlý a Andrej Babiš s Karlem Havlíčkem (pokud by se ten právě nefotil se psem na opuštěném nádraží, které přijel spasit). Představa naprosto absurdní, ale o nic absurdnější, než když se František setkal s Orbánem. I v jámě lvové by zůstal beránkem a snažil by se tu českou partu nasměrovat poněkud jinam. Nás ostatní tam směřuje taky.
