O únoru 1948 se často píše jako o důsledku selhání elit. V širším slova smyslu šlo o selhání intelektuálních elit, které z velké části propadly utopické komunistické vizi beztřídní společnosti. Ve smyslu užším pak můžeme mluvit o selhání demokratických politických elit, jež vyklidily komunistům pole nejhorším možným způsobem: tak, že státní převrat získal zdání legality.
Také dnešní krize je důsledkem selhání elit, a to nejen těch politických, na které je nejlépe vidět. Kolik jen lidí ověnčených lékařskými a akademickými tituly zlehčuje význam epidemie, zpochybňuje účinnost protiepidemických opatření nebo vyvolává nerealistická očekávání? Jako příklad opravdu bezprecedentního selhání tu můžeme jmenovat rektora Univerzity Karlovy, lékaře a biochemika Tomáše Zimu, který tak dlouho bagatelizoval epidemii, vyzýval k rozvolnění restrikcí a "promořování", až skončil na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, kde jej personál jen s vynaložením všech sil a dostupných prostředků zachránil před smrtí.
Dnes - stejně jako v roce 1948 - postrádáme hlavu státu. V době únorové krize vydal těžce nemocný prezident Beneš jedno nemastné prohlášení a po několika dnech podlehl brutálnímu komunistickému nátlaku. Současný prezident je zřejmě těžce nemocný rovněž, protože jinak lze stěží vysvětlit, proč místo toho, aby denně povzbuzoval lékaře, dodával těžce zkoušeným občanům optimismus a urovnával politické spory, žije v ústraní na uzavřeném Hradě.
Ti, kteří měli vědět, nevěděli
Únor 1948 bývá ve zpravodajských šotech ilustrován řečnícím Klementem Gottwaldem a pochodem Lidových milicí. To ale dosti zatemňuje fakt, že komunistický převrat měl své příčiny, z nichž tou zdaleka největší byla podpora, jaké se tento levicový extremismus v české společnosti těšil.
Manifestovala se již během relativně svobodných voleb v květnu 1946, kdy přes 40 procent voličů v českých zemích dalo hlas komunistické straně. Vinu za únor 1948 tak nesli především občané, kteří se špatně rozhodli. Mnozí z nich ostatně dost brzy vystřízlivěli a své jednání obhajovali tím, že "nemohli vědět".
Také současní voliči Andreje Babiše jednou nepochybně budou říkat, že "nevěděli". Ano, o existenci zhoubného viru samozřejmě vědět nemohli, nic jim ale nebránilo mít ponětí o tom, že dávají svůj hlas politikovi, který se sotva může stát všeobecně respektovaným vůdcem v čase krize.
V roce 1948 se demokratický právní stát zhroutil pod náporem komunistů. Dnes padá následkem dlouholetého špatného vládnutí korunovaného neschopností současné vládní garnitury.
Můžeme za to my všichni, kteří jsme buď na politiku úplně rezignovali, nebo opakovaně ve volbách vybíráme osoby, jež nijak nepřispívají k ozdravení poměrů. Pokud stát nedokáže bez problémů zorganizovat výběrové řízení na stavbu dálničního úseku, je možné se tomu ještě snad smát. Pokud ale nedokáže zorganizovat ani výběrové řízení na rozvoz životně důležitých zdravotních pomůcek, humor končí.
Jestliže si podle výzkumu Světové zdravotnické organizace dnes 45 procent Čechů myslí, že současná katastrofa je "mediální bublina" (a v srpnu minulého roku jich bylo dokonce 57 procent), je to stejně zkázonosné nebo ještě zkázonosnější, než když v roce 1946 zhruba stejně velká část populace hlasovala pro totalitní politickou stranu. Ve spojení s kabinetem, který doposud vládl hlavně podle nálad lidu, jde o smrtící kombinaci. A to doslova. Špatné vládnutí si za rok epidemie vyžádalo již zhruba dvakrát tolik přímých obětí než komunistický režim za čtyři desetiletí své existence.
Bod zlomu
Dnešní dobu spojuje s únorem 1948 také atmosféra beznaděje a apatie, jež se společností šíří. Našim předkům, kteří nechtěli podlehnout v marném odporu, nezbylo než se podřídit a stáhnout do soukromí, nebo emigrovat. Co zbývá nám? Jak přesvědčit lidi, kteří věří nejbláhovějším povídačkám, že se mýlí? Existuje vůbec nějaký bod, který by společnost mohl probrat, když jí bezmála 20 000 mrtvých (ekvivalent všech obyvatel Kutné Hory) a přeplněné nemocnice, v nichž o život bojují stále mladší pacienti, zjevně nestačí?
Poražení roku 1948 se upínali k naději, že brzy dojde k mezinárodnímu zvratu, který povede k obnově demokracie, a svět bude jako dřív. Zvrat měl přijít brzy, již na podzim, do roka, snad příští rok… Podobné naděje dnes vyvolávají vakcíny - ty ale náš stát zatím nedokáže ani efektivně distribuovat z mrazáků. A co když se objeví nové mutace viru rezistentní vůči očkování? Máme nějaký plán, jak učinit život snesitelným v situaci, kdy to, co dnes žijeme, zjevně není jen provizoriem na rok či dva, ale problém na mnohem delší dobu? Tak jako komunismus?
Autor je historik a novinář.
