U Andreje Babiše sice nepochybujeme o jeho obecně prozápadní orientaci, která vyplývá i z toho, že má v tomto prostoru podnikatelské zájmy. Svým založením je ovšem současný český premiér alibistický populista, který mění své výroky, postoje a politiku podle toho, jak právě potřebuje. Coby politik je cynický pragmatik, dá se s ním na mnohém dohodnout, ale nelze mu nic věřit.
Názorným příkladem je jeho vztah k závazku členských států NATO vydávat na obranu nejméně 2 procenta svého HDP. Babiš zde aplikuje klasickou taktiku "slibem neurazíš". Opakovaně se k tomuto závazku přihlašuje, aby jej následně pravidelně relativizoval, změkčoval, odsouval jeho naplnění.
Postupuje tak už od roku 2014, kdy jako nový ministr financí odmítl dát do vládního výhledu pevná čísla o budoucím navyšování rozpočtu. Argumentoval tím, že česká armáda si nejdříve musí udělat pořádek v hospodaření.
Na NATO peníze dám, nedám, je mi to jedno
Na tomto místě uveďme jen dva příklady z poslední doby. Během návštěvy v Bílém domě na jaře 2019 tehdejšímu prezidentovi Donaldu Trumpovi načrtl stoupající výdajovou přímku, jak Česko do roku 2024 svůj závazek splní. Už o několik měsíců později, v únoru 2020, ale využil nástupu pandemie koronaviru, aby oznámil, že stát bude muset šetřit, což také znamená "omezení investic do armády".
V září 2020 na Dnech NATO v Ostravě už ale Babiš uvedl pandemii naopak jako důvod, proč je třeba výdaje na armádu držet. "Covid jen potvrzuje, co už dávno víme. V krizi se vždycky spoléháme na armádu. Víme, že armádu potřebujeme, a že bez investic by se nám časem rozpadla," vysvětloval, proč se škrtat nebude.
Vše bylo ale znovu jinak už v prosinci 2020, když ustoupil tlaku KSČM, která své hlasy pro rozpočet na rok 2021 podmínila tím, že výdaje na armádu budou pokráceny o 10 miliard. V tomto případě jde ale mnohem více než o konkrétní částku - ze strany komunistů je to součást jejich podvratné taktiky, protože zpochybňují samotné členství Česka v NATO.
Babiš nemůže tvrdit, že by to nevěděl. Poslankyně KSČM, předsedkyně rozpočtového výboru Miroslava Vostrá veřejně potvrdila, že jejich požadavek na armádní rozpočtový škrt skutečně souvisí s odporem k Severoatlantické alianci.
Český premiér tím ukázal, že v situaci, kdy to potřebuje pro krátkodobý politický zisk, je klidně ochoten hazardovat s dlouhodobými, strategickými a životně důležitými zájmy země.
Čau lidi, za všechno může Brusel!
Do určité míry to platí i pro Babišův vztah k Evropské unii. Naše členství sice podporuje, ale když se dostane vnitropoliticky do úzkých, nemá problém ukazovat pokrytecky na "Brusel" jako údajný zdroj problémů.
Opakovaně to předvádí třeba v souvislosti s unijním požadavkem, aby už konečně vyřešil střet svých politických aktivit se soukromým podnikáním. Prudce odmítavou reakci nikdy neopomene doprovodit rozhořčeným vysvětlením, že tak ve skutečnosti chrání především českou suverenitu. "Je absurdní, že Evropská komise vykládá české právo. To mají dělat čeští soudci," prohlásil například na konci loňského roku.
Čerstvým příkladem tohoto, jak své problémy s oblibou "deleguje" výš, je pak Babišovo dva týdny staré tvrzení, že očkování má v Česku zdržení kvůli pomalému postupu "unijních úřadů", které prý nedokázaly dodat dost vakcíny.
Tuto záměrně zavádějící informaci ovšem následně popřel i český ministr zahraničí Tomáš Petříček, když na Twitter napsal "Opak je pravdou, bez EU bychom se k vakcínám dostali mnohem později".
Obecně lze říci, že dokud to bude pro Babiše vnitropoliticky výhodné, nebude členství v unii zpochybňovat. Situace by se ovšem mohla rychle změnit, kdyby jej to na domácí scéně začalo naopak ohrožovat.
Nejlepší z kamarádů Vladimir Putin
Jakkoli je alibistický populismus Andreje Babiše pro USA nepříjemný, a činí z něj spojence, na kterého je třeba uplatňovat preventivní opatrnost v duchu hesla "důvěřuj, ale prověřuj", skutečně vážný, nebezpečný problém představuje prezident Miloš Zeman.
Soustavně torpéduje a podkopává politiku české vlády, NATO, Spojených států i Evropské unie vůči Rusku. Červenou nití Zemanovy zahraniční politiky je aktivní spolupráce s režimem Vladimira Putina. Od počátku zpochybňoval účast Ruska ve válce na Ukrajině, kritizoval unijní sankce.
Už na summitu NATO v září 2014 zlehčoval alianční informace o přítomnosti ruských vojáků na ukrajinském území. Během návštěvy u Putina v Moskvě pak v květnu 2015 vystupoval jako spojenec Moskvy proti EU a NATO. "Jsem si jistý, že sankce jsou krátkodobá záležitost. Vyslovoval jsem se proti nim," uvedl. Tento postoj zopakoval i během další audience u Putina v Soči v listopadu 2017: "Sankce by se měly zrušit a Krym patří Rusku."
V roce 2018 Zeman tlačil na tehdejšího českého ministra spravedlnosti Roberta Pelikána, aby vydal hackera Jevgenije Nikulina do Ruska, ačkoli zatykač na něj vydali Američané. Když se stal opak toho, co si přál, kritizoval rozhodnutí jako krok, který ve skutečnosti "může posloužit k vnitropolitickému boji v USA".
Velmi vážně pak bezpečnostní zájmy Česka, NATO i Spojených států ohrožuje Zemanův tlak na účast Ruska v české jaderné energetice. Zákulisní politikou, ale zároveň otevřenou propagandou směrem k české veřejnosti, Zeman lobbuje za ruskou společnost Rosatom v tendru na dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany. Vede kvůli tomu i pomlouvačnou kampaň proti české zpravodajské službě BIS a osobně proti jejímu šéfovi Michalu Koudelkovi.
Lišáci z Hradu jedou Rosatom
Motivy Miloše Zemana patrně částečně vycházejí z jeho vlastního sebestředného naturelu. Působí jako narcis, který se rád staví do pozice "nejchytřejšího chlapíka v místnosti". I když - soudě podle jeho citací -, poslední knihou, kterou kdy četl, byl Huntingtonův Střet civilizací vydaný v polovině 90. let.
A třebaže si rád hraje na statečného jedince, v USA by řekli "mavericka", ve skutečnosti je dnes už zjevně ve vleku hradního kancléře Vratislava Mynáře, poradce Martina Nejedlého i ekipy na ně navázaných podnikatelů a obchodníků s vlivem.
Konkrétně ve vztahu k Rusku udává tón Nejedlý, který tam v 90. letech podnikal, pak byl v Česku jednatelem firmy Lukoil Aviation Czech a teď v zásadě funguje jako Zemanův emisar při jednáních s Kremlem. České ministerstvo zahraničí nemá o jeho aktivitách žádné vlastní informace, je závislé pouze na tom, co je ochoten sdělit sám Zeman.
Přímo v jeho kanceláři sice působí zkušení diplomaté, například bývalý velvyslanec v Německu Rudolf Jindrák, ale je evidentní, že vedle Nejedlého a spol. hrají druhé housle. Novináře tito diplomaté nicméně upozorňují, jak zní citace jednoho z nich, "raději ani nechtějte vědět, čemu všemu jsme ještě zabránili".
Číňané v Praze jako doma
Vedle Ruska je Zeman rovněž dveřníkem politického vlivu Pekingu. Na podzim 2014 během své návštěvy čínského hlavního města uvedl, že se tam "přijel učit, jak zvýšit hospodářský růst, jak stabilizovat společenský řád". Při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze v březnu 2016 si zase Zemanovi lidé nadiktovali a vynutili tak rozsáhlá a drakonická opatření, že (slovy jednoho českého komentátora) "Číňané se těch pár dní v Praze cítili jako doma a my jsme si připadali jako v Číně".
Na konci roku 2018 se český prezident postavil na stranu Pekingu - a naopak proti našim zájmům -, když odmítl varování Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) ohledně bezpečnostního rizika, jaké představují čínské technologické firmy, především pak společnost Huawei.
Zeman za to české zpravodajce napadl, že "ohrozili naši pozici a naše ekonomické zájmy v Číně". České zpravodajce označil za "čučkaře" a vynutil si odvolání tehdejšího šéfa NÚKIBU Dušana Navrátila.
S varováním českých zpravodajců se ovšem mezitím ztotožnila řada dalších západních zemí. Včetně Německa, na které se Zeman na podzim 2018 ještě odvolával - i když už v té době záměrně zkresleně -, že tam prý žádné obavy z čínských firem nemají.
Prezident, komplic tvrdé pěsti Pekingu
Před rokem se stal Zeman přímo prostředníkem tvrdého čínského tlaku na tehdejšího předsedu Senátu Jaroslava Kuberu, kvůli jeho avizované cestě na Tchaj-wan. Loni v lednu při setkání na Hradě dostal Kubera od prezidenta dokument s výhrůžkami od čínské ambasády. O několik dní později pak pozval hlavu českých senátorů k osobnímu jednání "jeden na jednoho" přímo čínský velvyslanec. O tři dny později Jaroslav Kubera podlehl infarktu.
Když se jeho nástupce ve funkci Miloš Vystrčil loni v létě na Tchaj-wan vypravil, Zeman ho následně veřejně kázeňsky "potrestal". Vyhlásil, že druhého nejvyššího ústavního činitele nebude zvát na koordinační schůzky k české zahraniční politice. Rusku i Číně je zjevně dál připraven nadbíhat, nejvíce tak teď záleží na vůli a síle vnitropolitického odporu jej na této pro Česko nebezpečné cestě zastavit.
Zatím Zemanovi české politické prostředí nedokáže nebo není ochotno účinně vzdorovat. Máme-li ovšem výše popsané shrnout z pohledu Spojených států, pak Česko stále je spojeneckou zemí. Ale s vážnými tikajícím bombami, které by v budoucnu mohly nejen dále oslabit, ale i zvrátit jeho prozápadní orientaci. Toto jasné české ukotvení z 90.let postupně degraduje. Pro Ameriku je Česko spojenec s ručením omezeným.
