Až dosud držela prvenství v mizerně vymyšlené protikrizové pomoci ministryně financí Alena Schillerová se zcela nelogickou podporou živnostníků. Ale pak se do toho vložil ministr kultury Lubomír Zaorálek a pozornost se rázem přesouvá ke zmatené podpoře zavřených muzeí, divadel či knihkupectví.
Ministr si tak připisuje těžký hřích, protože vnesl do již beztak bolestně zkoušeného prostředí zcela zbytečnou zášť a svár se svými surrealistickými pravidly pomoci.
Málo, méně, nejméně
V celé Evropě nyní vznikají balíčky na podporu kultury a každý stát na to jde trochu jinak. Asi nikde to ale není tak mizerné jako v Česku, kde má záchrana velmi zaorálkovskou podobu - tedy hodně rozhodných a silných slov, za kterými ale následují skutky o to skromnější.
Z původně avizované půldruhé miliardy nakonec zbyla jen miliarda jedna (přesně 1,07, abychom byli korektní). A ta se rozpadá dále. Pro třicítku příspěvkových organizací ministerstva se odkrojí 300 milionů. Což ale není žádná velká vzpruha, jen nedostatečné dorovnání výpadku ze vstupného. Regionální kultuře připadnou další miliony. A na zbytek kulturní scény - tedy veškeré divadlo, hudbu, galerie či knihy - zbývá 440 milionů.
Dobrá, nejsme Německo, kde už stát slíbil kultuře přes 50 miliard eur (v přepočtu bilion korun). Tragické ovšem je, že i zdejší almužna se bude rozdělovat způsobem, který vzbudí více zlé krve než vděku za pomoc.
Nejslavnější lékař starověku Hippokrates se proslavil výrokem "Hlavně neublížit!", a dosud to lékaři ctí jako základní premisu. Nicméně lékař české kultury Zaorálek se rozhodl pro velmi invazivní léčbu, aniž by mu vadilo, že "pacientovi" selhávají základní životní funkce.
Tak vy jste nic nechtěli?
O podporu ministerstva se mohou ucházet jen organizace, které byly úspěšné v minulých třech letech při žádosti o dotace. To je absurdní ze dvou důvodů. Tím prvním je špatně zvolené kritérium. Mnozí dobří nakladatelé či divadla se obešli v minulých letech bez dotace, a přesto vytvořili kvalitní díla. Nebo prostě jen chtěli být nezávislí na státu. Nyní je budeme za to trestat?
A ještě hůře: Budeme je tupit naznačováním, že nejsou stejně dobří jako jiní kolegové z branže, protože ti zvládli dotace získat? Možná ani ministr si neuvědomuje, co za zlo zasívá do křehkých vztahů v kultuře.
Dobře je ona absurdita vidět na knižním trhu. Proč by mělo na dotaci dosáhnout řekněme nakladatelství Argo, ale už ne Mladá fronta? Proč Paseka, ale už ne Portál? O tom všem bude rozhodovat žádost o grant z minulých tučných let, kdy státní pomoc nebyla nezbytně nutná? To už jsme uvažováním velmi blízko zmiňované pomoci živnostníkům, kdy měli prokazovat pokles tržeb ještě před nástupem krize.
Druhým problémem je Zaorálkovo nepochopení kulturního sektoru. Někde může jeho záměr skutečně malým pomoci. Ale v mnoha případech to nemá smysl, pokud nepřežijí velcí, na které jsou ti malí navázáni.
Dobrý příklad opět nabízejí knihy. Malému nakladatelství nepomůže dotace pár desítek tisíc, zkrachuje-li tak velká síť prodejen, jako je například Luxor. Jeden příklad za všechny: právě v Luxorech se prodává nejvíc zápisníků značky Moleskine, z nichž nakladatelství Fra financuje vydávání náročnější prózy a poezie, proto v posledních letech nemuselo žádat ministerstvo o granty, a právě proto teď také nemá nárok na podporu od státu.
Stejně tak neplatí, že všechnu kvalitní kulturu lze najít v ministerském rejstříku grantů za poslední tři roky. To je pozoruhodná zpupnost, kterou by člověk ze všeho nejméně čekal právě na ministerstvu pro věci kultury.
Ten rozděluje to a ten zas tohle
Už se objevily i výzvy k rezignaci ministra a jejich argumentaci lze rozumět - kdo své svěřené portfolio nechápe, má jít. Ale v krizi na přepřahání není ten nejvhodnější čas. Všichni dělají chyby, ani pan Zaorálek jich nezůstal prost. Pokud by je dokázal přiznat a usiloval o nápravu, nemuselo by být ještě vše ztraceno.
Pro začátek by stačilo, kdyby se oprostil od mentality, která vnímá jako kvalitní kulturu pouze tu, jejíž někteří zástupci v minulých třech letech leštili kliky ministerských dveří.
Ať Lubomír Zaorálek jednoduše řekne, kolik peněz má k dispozici, jak vypadá nezávislá komise pro jejich rozdělování, u níž mohou lidé z branže žádat o příspěvek. Autor není naivní a je si dobře vědom faktu, že patřičně ostrá kritika posuzování by přišla ještě dříve než první žádosti o podporu. Ale byl by takový stav horší než nynější ex ante vylučování spousty kvalitních divadel, nakladatelství či galerií?
K dispozici je ovšem i odvážnější cesta. Ministerstvo kultury má k dispozici tak málo peněz, že by stálo za to uvažovat o jejich zmnožení. Způsobů se nabízí více. U státní Českomoravské záruční a rozvojové banky by mohlo například iniciovat vznik úvěrů jištěných právě z ministerského rozpočtu. Anebo se pokusit pobídnout dosavadní sponzory kulturních akcí, kteří se nyní ve velkém stahují, tím, že na každé jejich dvě koruny sponzoringu přidá jednu státní. To by mohlo udržet spoustu letitého mecenášství.
Když už Česko nepatří v pomoci kultuře k nejrychlejším, mohlo by zpoždění alespoň proměnit ve výhodu a inspirovat se dobře vymyšlenými zahraničními modely. To poslední, co bleskem zasažený kmen českého kulturního provozu potřebuje, je ale vrážení klínů, k němuž se zatím bohužel schyluje.
