Milí čtenáři, napřed se vám musíme přiznat k malé poťouchlosti. Před několika dny jsme do jednoho z titulků napsali, že "vichřice trhala s domů střechy". Schválně. Protože jsme byli zvědaví, co se bude dít, a přáli jsme si, abyste se stali spolutvůrci Slovíčkaření.
Vyplnilo se. Vaše diskuse pod článkem se podle našeho očekávání:) zaměřila na překvapivou předložku "s" spojenou s druhým pádem ("s domů"). Rozprava byla, jak je u jazykových sporů obvyklé, náruživá a plná skálopevných stanovisek.
Především musíme zdůraznit, že jsme vám v žádném případě nepředložili úmyslnou pravopisnou chybu. Tak daleko naše poťouchlost opravdu nesahá. A teď pár slov k problému s/z.
Česky správně jsou v tomto případě obě verze, tedy "střechy z domů" i "s domů". Tu první preferují soudobá pravidla českého pravopisu a Ústav pro jazyk český. Té druhé, přes všechnu údajnou "archaičnost", dáváme přednost my slovíčkáři.
Protože češtinu obohacuje. Jestli to někomu připadá archaické, prosím.
Sesypat druhé pády k předložce "z" a nerozlišovat mezi uklidit ze skříně a uklidit se skříně je možná "praktické". Hlavně pro hrubé obrábění. Nadbíhá to povrchnímu užívání řeči a povrchnímu myšlení.
Není nám vůbec jasné, proč je potřeba mateřštinu takto vykosťovat. Se ctihodným ÚJČ v jeho pohledu na předložky s/z nesouhlasíme, zpěčujeme se mu - ale stlačeni pravopisnými požadavky a územ, slibujeme, že se přizpůsobíme oku většiny. Nemíníme vás mást nadměrečným používáním "s", když všude kolem sebe vidíte samá "z".
Ale společně budeme sdílet jedno tajemství. Totiž, že se stolu znamená něco jiného než ze stolu. Souhlasíte?
Ještě jeden úryvek z filipiky proti naoktrojování předložky "z":
Předložky patří v jazyce k nejdůležitějším významotvorným činitelům: určují, v jakých základních vztazích bude jím skutečnost uchopována: jakési základní nastavení jazyka vzhledem ke skutečnosti. Tím, že jazykovědec ve své výlučné posedlosti komunikací zničil jednu z českých předložek, způsobil cosi jako drobné lexikální ochrnutí jazyka, a tedy oslabil naše vědomí. Je neslýchané, aby kulturní jazyk se dobrovolně vzdával jakéhokoli ze svých prvků, který mu umožňuje jemnější rozlišování a postihování skutečnosti (s povrchu pryč, shora dolů): český jazykovědec se toho opovážil. (Václav Jamek, O patřičnosti v jazyce, 1998, str. 40).
Policie už přestává skloňovat nejen jména ulic a náměstí, ale také názvy spáchaných zločinů. Je za tím zřejmě obava ze ztráty jednoznačné srozumitelnosti, efekt je ale přinejmenším sporný.
Takže, třeba, lupiči podle policie nepřepadají banku v Patočkově ulici, ale "v ulici Patočkova". Případně "na ulici Patočkova" (ruštinou inspirované, nebo snad podle vzoru "na náměstí I. P. Pavlova", kdo ví). Předložky jsou prevít (viz výše).
Novým trendem je spojení "zločin co", nahrazující zřejmě už staromódní "zločin čeho". Takže čteme: "trestný čin těžké ublížení na zdraví", a podobně. A připadáme si jako sprejem postříkaní mravenci, ochrnutí a v posledním tažení, ve kterém si navíc už ani nezaskloňujeme.
Zločin z vášeň, tak to ještě ne, zatím.
Trochu nás překvapuje, jak rádi novináři používají příznakové slovo partaj, občas volně zaměňované s neutrální politickou stranou či stranou. Čistý germanismus (Partei), na který se časem přilíplo spojení "vstoupit (ba i vlézt) do partaje", my už nejsme lidi/my jsme jenom partaje, taky je to trochu cítit pavlačí … Schwarzenbergova strana a Schwarzenbergova partaj, státní příspěvky stranám a státní příspěvky partajím, to je rozdíl víc než jemný.
Na politické strany se můžeme dívat krutě skepticky, ale proč je rovnou házet ze skály? (Sdílíme tajemství s/z:)..., viz o několik odstavců výše.)
V SÚKLu, Státním ústavu pro kontrolu léčiv, mají Oddělení enforcementu a regulace reklamy. Jde po padělaných a nepovolených lécích. Enforcement (anglicky prosazení, vynucení), tak pěkně skloňovaný (policie by si mohla vzít příklad) podle vzoru cement, a to vše v názvu české úřední instituce. To je tedy síla.
Náhrobní kameny se postupem času tesají čím dál tím menší. O zesnulých se z nich dozvídáme míň a míň. Pozůstalí jsou skoupí na slovo. Ubývá i epitafů.
Kromě rozměrů náhrobků je za tím stud, skromnost, pocit nepatřičnosti ze sdělování informací o nebožtíkovi a bůhví, co ještě. Tabu působí.
I na rok 1920 bylo ovšem unikátní, když se na hrobě objevila jako příčina úmrtí vražda. Žádné "tragicky zahynula", všechno narovinu, i datum a místo činu. V časech náhubkového zákona, kdy jsou osobní údaje obětí zločinů tajné, taková náhrobní upřímnost působí opravdu neuvěřitelně.
Slovíčkaření:
Stačí říct: Dovoz z Moravy. A Čechům z Čech tečou sliny
Gulášek, řízeček. Přečtěte si jídelní lísteček
Z City Tower na Slunný vrch. Čeština ve spárech realit
Jsme spontální a konfortní. Ale je to trochu triskní
Shopping Point Řepy. To by byl dobrý název státu, ne?
