Čím víc se mluví o škrtech, tím vyniká, jak je to slovo zvukomalebné. Žádné úspory, bude se škrtat, a přímo slyšíme Kalouskovo pero skřípat po papíře státních financí. Sugestivní. Až moc.
Protože, jak vytrvale upozorňuje například ekonom Aleš Michl, nikdo pořádně neumí spočítat, kolik a z čeho se má "škrtat", aby to dávalo smysl. Aby se vědělo, co je málo, moc nebo akorát. Číšník může na vaší účtence škrtat naprosto srozumitelně (tyhle dvě piva jsou placený). Jakkoli rázný škrt naznačuje opak, u státních výdajů to tak nechodí.
Škrt a škrta volíme slovem měsíce srpna (a asi i dalších). Škrtům zdar!
Protože jsme své karty odkryli už v minulém Slovíčkaření, můžeme rovnou přihodit pár slov ve prospěch disidenta S, vytěsněného do ilegality diktaturou Z.
Druhopádní zvůle Z nám slovíčkářům připadá obzvlášť krutá ve spojeních jako je sejde z očí. Usvědčit jazykové inženýry není těžké: Přiměli nás, abychom scházeli z cesty, ale na slovo scestí už si sáhnout netroufli. Nascestí.
Vláda jedné předložky má své vedlejší účinky. Přestáváme rozlišovat s/z i jako předpony. Stírají se nám rozdíly mezi zjednat a sjednat, zhlédnout a shlédnout, a to už je malér. Někdo by měl sjednat nápravu. Tady nezlevíme!
Anebo si můžeme říct, že je to vlastně jedno, že se s tím dá žít a chleba kvůli tomu levnější nebude. Nazhledanou v normalizaci.
Nepředpokládáme, že by mnoho čtenářů znalo příručku s názvem Kopa hříchů proti dobré mateřštině (Antonín Opravil, 1945), takže se z ní odvážíme trochu zarecitovat. Pro srovnání, jaké problémy řešili strážci čerstvě osvobozené češtiny.
Spojení sejít s něčeho (jistěže s předložkou "s") se tu vřele doporučuje místo "pohodlného, ale velmi pochybného" obratu něco odpadá. (Například porada.)
Autor lomí rukama nad obraty jako před i po zápase hraje hudba nebo dokonce před, za i po náletu. To přece známe: slýcháme o poměrech před i po volbách, a podobné věci. Na dopravních cedulích Vjezd a výjezd vozidel ze stavby to vyřešili tak, že předložku ze prostě vypustili. Všechno jde.
Opravil dále pranýřuje osoby starší osmnácti let a přimlouvá, aby byly opatřeny předložkou než. ("Nikdo přece na př. neřekne, že koks je dražší, ale výhřevnější uhlí.") Trápí ho Nehodící se škrtne! (Přece má být Škrtněte, co se nehodí!.) No bodejť. Leká se, když zloděj otevře zásuvku s pomocí paklíče a ne jako každý slušný člověk paklíčem. Dodneška se ovšem najdou lidé, kteří na půdu lezou pomocí žebříku. Je to sice složitější než po žebříku (úplně tu nešikovnost s pomocí slov vidíte, žebřík nedrží a kácí se), ale zní to jaksi vědecky, což je hlavní.
Co z toho všeho plyne: Některé hříchy, hlavně ty z rádobyúřední, důležitě se tvářící mateřštiny, jsou dědičné.
Čtěte také:
Čeština na rok 2010: Akční balíček pohody
Slovíčkaření se vám musí svěřit s jednou pochybností. Totiž: Ani po dlouhém pátrání jsme nepřišli na rozumný důvod, proč tolik lpět na rozdílném pravopisu zájmen mě a mně.
Víme, je to hrozné a kacířské, asi bychom se měli desetkrát pomodlit vyjmenovaná slova po z. Jenže když my si nemůžeme pomoci!
Abychom si rozuměli: Když na jednu stranu velebíme jemnou práci se s/z a staré dobré jazykové způsoby, a zároveň vedeme takové velezrádné řeči, necítíme v tom rozpor. U mě a mně jde, zdá se nám, čistě o pravopis, ne o komunikační možnosti jazyka, respektive jeho uživatelů. Přesto nechceme češtinu proškrtávat, takže žádné sjednocení sazeb mě/mně nežádáme. I když tohle bohatství jazyka nám přijde trochu pro parádu.
A také se nám zdá, že školní diktáty jsou bez toho těžké dost…
Slovíčkaření:
Stačí říct: Dovoz z Moravy. A Čechům z Čech tečou sliny
Gulášek, řízeček. Přečtěte si jídelní lísteček
Z City Tower na Slunný vrch. Čeština ve spárech realit
Jsme spontální a konfortní. Ale je to trochu triskní
Shopping Point Řepy. To by byl dobrý název státu, ne?
Neberte nám předložku S. Nebo zkočíme ze zkály
