Základní nedůvěra ve stát, veřejné instituce a politiku jako takovou je tradičním prvkem naší politické kultury. Mimo jiné přispěla k popularitě komunistické strany po roce 1945, upozorňuje Jiří Přibáň. (První část rozhovoru si můžete přečíst zde.)
Hovořili jsme o věčné otázce "vyrovnání se s minulostí". S tím je spojený i lingvistický problém češtiny. Němci, kteří stáli před podobným problémem, používají v této souvislosti slovo Schuld, které neznamená jen vinu, ale také dluh. Českému slovu "vina" chybí ona budoucnostní dimenze, volající po "nápravě", po "splácení" dluhu a "odčinění" zla…
Již v 90. letech, když téma "vyrovnání se s minulostí" nebylo ani zdaleka historické, ale především politické a právní, jsem razil tezi, že s minulostí se nelze vyrovnat, ale jen neustále vyrovnávat. O období totalitarismu to platí obzvlášť a z hlediska právního bylo správné, že nový demokratický režim použil obvyklou triádu rehabilitativní, restitutivní i retributivní spravedlnosti, tedy že občansky očistil perzekvované osoby, napravil nejhorší křivdy a nespravedlnosti komunistického režimu a pokusil se potrestat i pachatele jeho zločinů. To jsou postupy obvyklé ve většině společností transformujících se z autoritářského nebo totalitního systému do otevřené demokratické společnosti založené na ústavních právech a právním státu.
Občanská rehabilitace politických vězňů a osob perzekvovaných komunistickým režimem zahrnovala i finanční kompenzaci, trestní spravedlnost u nás, podobně jako v jiných postkomunistických zemích, dokázala potrestat pachatele politických zločinů jen zcela výjimečně a restituce byly primárně fyzické a postupně se během 90. let rozšiřovaly tak, aby zahrnuly i konfiskace židovského majetku během nacistické okupace.
Jen podotýkám, že církevní restituce z roku 2012 nebyly součástí tohoto původního procesu vyrovnávání se s minulostí, protože se jednalo o politickou dohodu tehdejší pravicové vlády s církevními institucemi.
Máme ale přece řadu zákonů od lustračního přes zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu až po zmiňované restituce, takže s komunistickou minulostí bychom měli být dostatečně vyrovnaní, ne?
Když se na proces vyrovnávání se s minulostí zpětně podíváme, zjistíme, že kolektivní paměť je vždy selektivní, a ne kumulativní a že s některou minulostí se vyrovnáváme raději a snáze než s minulostí jinou. I ve zcela pragmaticky orientovaných zákonech, jakým byly například v 90. letech restituce, navíc nalezneme symbolickou diferenciaci mezi nespravedlivou minulostí a přítomností, která naopak usiluje o nápravu těchto historických nespravedlností a křivd včetně potrestání politických zločinů.
Jiří Přibáň (*1967)
Filozof práva, právník a sociolog. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (abs. 1989), od roku 2001 je profesorem na Cardiff Law School, University of Wales. Autor několika publikací (Sociologie práva, Hranice práva a tolerance, Disidenti práva, Právo a politika konverzace, Systems of Justice in Transitions, Rule of Law in Central Europe).
V samém počátku přechodu od komunismu k demokracii například první nekomunistický premiér Polska Tadeusz Mazowiecki navrhoval po španělském vzoru udělat onu pomyslnou "tlustou čáru za minulostí". Tento názor se ale neprosadil a postkomunistické země naopak usilovaly o potrestání zločinů a vytvářely i preventivní dekomunizační opatření zamezující vybraným reprezentantům bývalého režimu v přístupu k určitým funkcím ve veřejné správě, pro která se zavedl obecný termín lustrace.
Když se bavíme o dnešním Ústavu pro studium totalitních režimů, tak bychom navíc neměli zapomínat, že již v roce 1995 vznikl Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který měl kromě archivace činností komunistického režimu na starosti i vyhledávání a vyšetřování jeho zločinů a od roku 2002 se stal součástí kriminální policie. Na rozdíl například od takové Jihoafrické republiky a její Komise pravdy a usmíření si obecný imperativ zveřejňování informací o politických zločinech udržel v postkomunistických společnostech i trestněprávní funkci, takže v případech, kdy to bylo podle platného zákona stále možné, byly osoby, které se dopustily v minulosti zločinů, trestně stíhané.
Když tedy někdo srovnává dnešní ÚSTR a jeho funkce na pomezí historické vědy, politiky a práva například s polským Ústavem národní paměti, který byl založen v roce 1998, nebo slovenským Ústavem paměti národa, který vznikl v roce 2002, je třeba také zmínit, že mnoho z činností těchto ústavů v České republice již v té době prováděly jiné orgány. Hlavní funkcí ÚSTR tak byla od samého začátku především produkce kolektivní paměti a archivace vzpomínek, od nichž se měla odvíjet i konstituce politické identity.
Kolektivní paměť je ale v otevřené společnosti vždy živou záležitostí, kterou nelze administrativně organizovat, kodifikovat zákonem nebo garantovat nějakou veřejnou institucí. Jinými slovy, politické instituce a zákony nemohou ve svobodné společnosti kodifikovat politicky korektní a morálně žádoucí kolektivní paměť.
Navíc je přece součástí každé paměti i zapomnění.
Přesně tak! Každá politika kolektivní paměti obsahuje i politiku aktivního zapomnění, a to již od antiky, kdy Cicero například dva dny po zavraždění Césara požadoval v Senátu oblivione sempiterna delendam, tj. věčné zapomnění této vraždy. Podobně se o zločinech nacismu vyjádřil i Winston Churchill v roce 1946 ve slavném curyšském projevu, ve kterém jedním dechem hovořil o nutnosti potrestat ty, kdo se provinili válečnými zločiny, a potřebě otočit se zády k hrůzám minulosti a dospět k tomu, co jeho předchůdce ministerský předseda Gladstone označil za "požehnaný akt zapomnění".
Jak vidno, v každém vyrovnání se s minulostí je tak současně přítomné nějaké nevyrovnání se s ní, a proto je tu historie, která se s minulostí musí neustále vyrovnávat a nepotřebuje k tomu žádné úřady. Myslím, že takové "ústavní" vyrovnávání se s minulostí ve formě zřízení ÚSTR je u nás především důkazem toho, že zde stále přetrvává postkomunisticky neurotická kolektivní paměť namísto svobodné plurality historických vyprávění.
To je dáno ale tím, jak napsal Karl Jaspers: "Kdykoliv vítězné mocnosti prohlásily poraženého vinným, stalo se to prostředkem politiky a motivy tohoto prohlášení se tak staly nečistými. Samo toto znečištění je vinou, která prochází dějinami." Zeptal bych se proto: Co je tedy na totalitarismu i dnes tak zajímavého pro historiky, právníky, filozofy a sociální vědce?
Dnes máme plno studií na přechody od totalitních nebo autoritářských režimů k demokraciím, ale stejnou pozornost je třeba věnovat přechodům od demokracie k autoritářským nebo totalitním režimům. Právě popis a pochopení těchto změn ve společnosti umožňují dobře pochopit i fungování samotného totalitního režimu. V těchto přechodech se současně cosi láme a utváří, takže například v českých podmínkách je pochopení totalitního období nacistické okupace nutné zkoumat mimo jiné i v úzké vazbě na druhorepublikový vývoj po Mnichovu, který měl už autoritářské rysy.
Zakořeněný obraz českého národa jako oběti totalitní zvůle nacistických okupantů je příliš zjednodušený, protože pozdějším kolaboračním vzorcům chování předcházel autoritářský režim druhé republiky, která se v něčem podobala italskému fašismu. Jistá míra opozice byla sice tolerovaná, ale současně vznikla Strana národní jednoty a premiér Beran byl velkým kritikem nejen liberalismu, ale i samotné demokracie. Komunisté sice paradoxně zůstali v parlamentu, ale jejich strana byla rozpuštěna. Existovala silná cenzura, a navíc vláda mohla vládnout bez parlamentu, což byl faktický konec československé parlamentní demokracie.
K tomu si přidejte diskriminační opatření vůči židovským spoluobčanům a najednou vidíte, že k rozkladu kdysi konstitutivních hodnot a ideálů došlo sice v mezinárodně a diplomaticky extrémní situaci, ale česká politická reprezentace a obyvatelé země zde vystupovali i jako aktéři, a ne jen jako pasivní oběti. Od Strany národní jednoty už vedla přímá cesta k protektorátnímu Národnímu souručenství a Háchovo kladení osudu "českého národa a země s plnou důvěrou do rukou vůdce Německé říše" 15. března 1939 již jen dovršilo tragický vývoj těch několika měsíců.
Jak deformovala nacistická okupace nebo pozdější komunistická diktatura náš vztah ke státnosti i k politice jako takové?
Možná bychom tu otázku mohli obrátit a zeptat se, do jaké míry náš tradiční vztah ke státnosti a politice poznamenal i tak výjimečné a kruté období, jakým byla nacistická okupace, nebo formování a vnitřní proměny komunistického režimu.
Nacistická okupace představovala extrémní období, během kterého okupační moc používala válečné a terorizující prostředky proti každému projevu politické opozice i civilnímu obyvatelstvu. Jedinou možnou formou opozice se stal odboj. Věznění v koncentračních táborech, norimberské zákony a holokaust páchaný na spoluobčanech židovského původu nebo hromadné vraždy v reakci na úspěšný atentát na Heydricha. Každá taková extrémní doba nutně vyvolává i zásadní otázky, kdo a jak obstál v této extrémní zkoušce morální integrity a také kdo a proč je v takové situaci považován za hrdinu a jak si takových lidí společnost váží. A hrdinství není ctnost, které by si česká společnost obzvlášť vážila, takže před hrdinskými skutky odboje dáváme větší symbolickou váhu obětem nacistického teroru.
O postavě protektorátního předsedy vlády Aloise Eliáše se dnes téměř nemluví a tragédie Lidic v naší kolektivní paměti překrývá odvahu československých výsadkářů, kteří věděli, že jdou na jistou smrt, a přesto se jim podařil v celoevropském kontextu protinacistického odboje zcela výjimečný čin. Přitom je zajímavé, jak se tyto osudy prolínají. Eliáš nastoupil do funkce protektorátního ministerského předsedy coby symbol vlastenectví a záruka, že se moci nechopí čeští fašisté otevřeně kolaborující s nacistickou okupační mocí. Eliáš dokázal jménem vlády odmítnout přísahu Adolfu Hitlerovi a přitom se angažoval v domácím vojenském odboji, spolupracoval s Benešovou exilovou vládou a v omezeném manévrovacím prostoru protektorátu se snažil minimalizovat prorůstání německých okupačních orgánů a především zpravodajských služeb do české administrativy. Dokonce se mu podařilo i v takových podmínkách vytvořit vlastní zpravodajskou síť a Beneš z exilu žádal, aby Eliášova vláda nepodávala demisi.
Klasická politická i právní otázka, kde je hranice mezi poslušností vynucenou okupantem a otevřenou kolaborací, měla v letech 1939 a 1941 druhořadý význam, protože Eliášova vláda měla podporu Benešovy exilové vlády a existovala obecná shoda, že rozhodující slovo v osvobození země bude mít exil, zatímco domácí protektorátní vláda bude aktivně koordinovat a prosazovat národní revoluci, přestože se situace v protektorátu stále zhoršovala a domácí fašisté a kolaboranti získávali stále víc prostoru.
Asi je vhodné také připomenout, že 27. září 1941, kdy byl Eliáš zatčen, vydal Heydrich nařízení o výjimečném stavu a následující den vyhlásil stanné právo, což jen dokresluje skutečnost, že nacistické represe a teror se stupňovaly dávno před atentátem na Heydricha. Eliáš byl odsouzen k trestu smrti, což byl důvod, proč Beneš vyzval z londýnského exilu Háchu, aby abdikoval, ale ten to odmítl. Eliáš byl zastřelen popravčí četou 19. června 1942 - den poté, co v kostele sv. Cyrila a Metoděje zahynuli Jozef Gabčík a Jan Kubiš a s nimi i další výsadkáři Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc.
Není tedy pravda, že by český národ neměl hrdiny, ale nemá je v takové oblibě, protože dává přednost roli oběti. Namísto aktivního odporu pasivní rezistence, to je vzorec chování, který prostupuje našimi moderními dějinami. A jak víme i ze Škvoreckého románů a povídek, problém není jen v tom, že žijeme jako zbabělci, ale především v tom, že tito zbabělci berou do vlastních rukou právo na historickou odplatu a někdejší selhání pokrytecky kompenzují revolučním násilím a sadismem.
To je ale důsledek právě té zbabělosti i za relativně klidnějších poměrů, když si necháme vnutit pohled na historii: místo vítězů oslavujeme poražené jak u Lipan, tak na Bílé hoře. Není právě tento náš sklon tím hlavním, co tak snadno umožnilo nástup komunistům?
Prezidentu Benešovi dodnes leckdo vyčítá, že byl slabý demokrat, který neváhal likvidovat konkurenci omezením demokratické soutěže po roce 1945. Stačí se ovšem jen trochu zamyslet nad tím, jak by asi vypadala poválečná česká politická scéna, pokud by do ní mohl vstoupit kdokoli, a jaký vliv by na ni měli ti, kdo likvidovali první republiku a podporovali autoritářskou nebo dokonce totalitně okupační politiku. Benešovy politické kroky nebyly předzvěstí komunistické diktatury, jak se snaží dodnes tvrdit někteří stoupenci ultrakonzervativní pravice, ale marným pokusem o její zadržování v situaci, kdy komunistická strana dokázala mobilizovat podstatnou část obyvatelstva a vyhrát první poválečné volby v roce 1946.
Přechodné období mezi lety 1945 a 1948 je dnes podrobně historicky prozkoumané a i postava prezidenta Beneše se dočkala po politickém životopisu od Zbyňka Zemana i skvělého zpracování z pera francouzského historika Antoina Marèse, které je oproštěné od domácích stereotypů v pohledu na národní dějiny. Nezapomínejme, že Beneš byl politikem v extrémní době, kdy západní demokracie slábly a sféry vlivu na kontinentu si mezi sebe dělili Hitler se Stalinem. V takové situaci byla mezinárodní diplomacie jediným možným řešením, jak udržet československý stát, ale Marès navíc skvěle analyzuje Benešův teoretický přístup k problémům domácí i zahraniční politiky. Beneš totiž věřil ve vědeckou metodu v politice, jak je patrné i z jeho raných sociologických studií stranictví, demokracie, mezinárodní diplomacie nebo války. Je zajímavé, že tuto důležitou a jedinečnou stránku druhého československého prezidenta musel českým čtenářům zprostředkovat francouzský profesor historie.
Dobrá, opusťme události roku 1948. Co ale zajímá v této souvislosti vás jako právního filozofa?
Skutečně nemá smysl znovu a znovu se vracet k událostem předcházejícím komunistickému převratu a následnému zavedení stalinistické diktatury, protože ty jsou podrobně popsané. Spíš mě v této souvislosti zajímají obecnější souvislosti mezi domácí politickou kulturou a komunistickou vizí společnosti, která je od politiky osvobozena a ve které panuje hojnost a blahobyt a vše se spravuje jaksi samo sebou jen tím, že si lidé sami vládnou jako v nějaké pohádce.
Není pravda, že by český národ neměl hrdiny. Ale nemá je v takové oblibě, protože dává přednost roli oběti. Namísto aktivního odporu pasivní rezistence, to je vzorec chování, který prostupuje našimi moderními dějinami.
To, že komunisté zvítězili ve svobodných volbách v roce 1946, bylo v tehdejší Evropě ojedinělé a srovnatelné snad jen s francouzskými parlamentními volbami ve stejném roce, v nichž komunisté získali také téměř třicet procent. Vítězství československých komunistů ale bylo logické vzhledem k tradiční podpoře levicových stran a poválečné popularitě Sovětského svazu, jehož vojáci osvobodili převážnou část země. Šlo tehdy o jednu z variací na téma sociální otázky, která se neustále v českých moderních dějinách vrací a patří ke konstitutivním prvkům naší politické kultury a imaginace. Vize společnosti, která již nebude rozdělena na sociální třídy, ale naopak naplní ideál faktické rovnosti všech lidí, byla v české společnosti vždy populární.
Současně s tím však k popularitě komunistické strany přispěl i další tradiční prvek naší politické kultury, a to základní nedůvěra ve stát, veřejné instituce a politiku jako takovou. Nezapomínejme, že totální politická mobilizace bolševické revoluce byla současně prezentována jako historická a sociální nutnost, protože tato událost jen naplňovala absolutní normu zákona dějin, o kterém marxisté tvrdili, že ho objevili, a proto mohou být také jeho svrchovanými a jedinými interprety a uskutečňovateli. Absolutní politická událost, jakou je revoluce, je tak legitimizována slibem, že je také současně koncem politiky. Českému voliči se tak nabídlo vysvobození od politiky, které tradičně nedůvěřoval.
Myslím, že tento příslib vykoupení společnosti z její politické existence a možnost představovat si, že jsem jen pasivním účastníkem velkolepého historického zápasu, který už je předem rozhodnut, byl pro legitimitu komunistické strany zrovna tak důležitý jako tradičně rovnostářské hodnoty moderního českého národa.
Přestože naše kulturní avantgarda se ve své většině s komunistickou stranou rozešla velmi brzy, občany její postoj nijak neovlivnil. Asi právě proto osud avantgardy zůstal jen jako ilustrace českých dějin druhé půlky minulého století… Ono tomu ani nemůže být jinak, když avantgarda se původně snažila být v harmonií s budoucností. Naopak od třicátých let je skutečné umění vzpourou a protestem proti tomu, co je nám nabízeno. Nebo to vidíte jinak?
Česká umělecká a intelektuální avantgarda se v naprosté většině s komunistickou stranou rozešla již v meziválečném období poté, co v ní v roce 1929 převzalo moc gottwaldovské křídlo. Stalinistické procesy ve 30. letech v Rusku tento rozchod definitivně potvrdily. Zatímco definitivní konec avantgardy v sovětském Rusku přišel po roce 1932 a leningradská výstava Patnáct let umělců Ruské sovětské republiky byla posledním veřejným vystoupením modernistické avantgardy v čele s Kazimirem Malevičem, po kterém už sovětské umění a literaturu definitivně ovládl totalitní kánon socialistického realismu, v československých podmínkách bylo od samého počátku jasné, že avantgardy nebudou trpěné a veškeré umění bude zcela po stalinistickém vzoru podřízeno potřebám politické diktatury.
Obrazně řečeno, česká avantgarda mohla volit pouze mezi cestami Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho. A její hlas se mohl ozvat znovu teprve v okamžiku, kdy období stalinismu skončilo a spisovatelé, filozofové a umělci mohli i v Československu 60. let začít vystupovat v kritické roli veřejných intelektuálů.
Je téměř úsměvné, že zatímco Maďaři nebo Poláci mají destalinizaci spojenou s bouřlivým rokem 1956, u nás si ji spojujeme s liblickou konferencí o Franzi Kafkovi, která proběhla v roce 1963. Tam někde ale začíná pražské jaro a tam někde bychom také měli hledat původní inspirace pro domácí kritiku totalitarismu, jakou reprezentuje například Kosíkova studie Naše nynější krize z roku 1968. Ta vychází z obecné kritiky technického rozumu, který se projevuje v konzumní kultuře, politické manipulaci ve jménu pragmatismu nebo splynutí ekonomie, techniky a vědy.
Tato kritika moderní civilizace však mířila na tehdejší technology komunistické moci s jejich byrokratickými aparáty, ideologickými schématy a elitářským chováním, proti kterému stála masa ovládaných občanů. Zde také najdeme zcela novou formu komunistické sebekritiky, která je v protikladu ke stalinistickým veřejným rituálům, protože v ní Karel Kosík, náš nejvýznamnější marxistický filozof, prohlašuje: "Nejsme držiteli pravdy a nic nás neopravňuje - ani mládí nebo stáří, původ nebo sociální postavení, dogma nebo víra -, abychom se uzavřeli do sebeuspokojení, že pravda je nám již dána. Od pravdy se vzdalujeme, jestliže žijeme v iluzi, že ji máme v rukou a že si s ní můžeme pohrávat nebo disponovat podle libovůle."
Jestliže stalinistický politický totalitarismus skončil se smrtí diktátora, ideologicky nemohl komunistický totalitarismus přežít rok 1968, jak dokládají i Kosíkovy věty. Vše, co se dělo po roce 1968, mohlo být už jen cynickým mocenským kalkulem stranické elity, která se držela u moci více či méně represivními prostředky, ale která také s občany uzavřela společenskou smlouvu spočívající v poskytování ekonomických výhod výměnou za nevměšování se do politického vládnutí a rituálů.
Nikdo jiný nemohl ztělesňovat tento korupčně represivní systém lépe než osvědčený politický a ideologický manipulátor Gustáv Husák. Proto také období normalizace musíme zkoumat současně z hlediska časového vývoje komunistických režimů i z hlediska jejich srovnání s tehdejšími západními demokraciemi, jejichž normalizace po bouřlivém konci 60. let probíhala v atmosféře sjednocujícího se evropského trhu. Přestože na začátku 70. let si významný německý filozof Jürgen Habermas položil otázku krize legitimity v pozdním kapitalismu, nakonec to byly ve skutečnosti systémy pozdního socialismu, jejichž krize legitimity vedla nakonec k jejich celkovému zhroucení.
Přitom evropský vývoj také vedl od druhé poloviny 70. let ke stále artikulovanějšímu hlasu politického disentu v komunistické Evropě, který se po helsinském procesu stále víc mohl opírat o argumenty lidských práv. Zatímco svět byl v té době ještě rozdělen na Východ a Západ, disent již hovořil jazykem globální politiky a kladl otázky, na které komunistické režimy nemohly dát přesvědčivé odpovědi, takže ve volbě mezi stanným právem podle polského vzoru a demokratizací podle někdejšího československého vzoru nakonec vedoucí strana zvolila naštěstí demokratizaci a rozložením svého vlastního panství splnila definitivně vlastní historickou roli.
Na závěr aktuální otázku: A nenabízí nám Andrej Babiš podobnou společenskou smlouvu, když lidem de facto vzkazuje: Věřte mi, já za vás všechno zařídím?
Andrej Babiš skutečně předložil občanům novou společenskou smlouvu, ve které se zavazuje zbavit je politiky jako takové s tím, že ji nahradí technokratickou vládou, která se nebude řídit ideologií, ale zdánlivě nepolitickými principy maximálního zisku a účelnosti. Namísto dodržování ústavy a základních práv přichází s obecným slibem sociální reformy, jejímž základním smyslem je omezit sociální dávky a zavést tržní logiku do veřejných služeb, jako je například zdravotnictví.
Je to podobné Orbánovu slibu vytvořit národní stát založený na práci, i když tento odvrat od ústavní demokracie u nás nemá tak silné nacionalistické rysy.
A nedávný výrok, že vláda Andreje Babiše "bude makat i bez důvěry", není nic jiného než vyhlášení faktického ústavního převratu v zemi, ve které legitimita vlády je zcela jednoznačně podmíněna a odvozena od důvěry parlamentu. Ten výrok si musíme pamatovat, protože jím začala definitivní demontáž první České republiky, která trvala od roku 1993 až do roku 2017.
