reklama
 
 

Macron po roce: Spěchá, ale Evropu těžko změní, když je na všechno sám, říká Rupnik

7. 5. 2018 8:00
S Emmanuelem Macronem se Francie vrací na evropskou scénu. Politolog Jacques Rupnik v rozhovoru s Karlem Hvížďalou hodnotí první rok mladého francouzského prezidenta.

Obálka jednoho z loňských čísel týdeníku The Economist zobrazuje Emmanuela Macrona stojícího na nasvíceném pódiu a za ním se ve stínu krčí Angela Merkelová. Myslíte, že tato kresba je i dnes, rok po jeho zvolení prezidentem, trefná?

Jako každá dobrá karikatura přehání a zároveň vystihuje něco zajímavého v pohledu na obě postavy. Je možná trefná i proto, že vystihla moment, kdy Macron, jeho vítězství a jeho politický elán, vlastně znamenal návrat Francie na evropskou scénu. A zároveň po krátkém čase byla paní Merkelová oslabena po volbách a unavena po třech kancléřských mandátech.

Byla to ale také zpráva především pro Německo, které si stěžovalo, že evropský leadership de facto spoléhal hlavně na ně. A totéž znělo často z Ameriky. Dokonce když prezident Obama odcházel z úřadu, The New York Times psaly o tom, že posledním pokračovatelem a zárukou západního liberálního pořádku je Německo kancléřky Merkelové. Nevím, jak to myslel Economist, ale dnes je tato karikatura docela vhodná, protože Macron vyrukoval se třemi evropskými projevy, které vytvářejí silný evropský program, a paní Merkelová reaguje velmi rozpačitě.

Můžeme tyto projevy probrat trochu konkrétněji? On chce společnou armádu, konvergenci daňových systémů, podstatně vyšší společný rozpočet, evropského ministra financí pro eurozónu a společný úřad, který by spolurozhodoval o azylovém právu. V loňském projevu na Sorbonně ještě hovořil o digitalizaci evropských ekonomik, chce povinně zavést na všech školách výuku dvou cizích jazyků, jejichž lektoři by se platili z evropských rozpočtů, atd. Dokonce řekl, že je třeba EU znovu založit, a tím myslel, že by polovinu poslanců do Evropského parlamentu volili lidé ze všech členských států a že by počet komisařů měl být redukován na patnáct. Jakou mají tyto plány šanci uspět?

Slovo federalismus nevyslovil, ale domýšlí odpověď na slabiny, které zviditelnila krize eurozóny a později krize migrační. Myslím, že přičítáte prezidentu Macronovi až příliš federalistický přístup. On hovoří spíše o konvergenci daňových systémů a chce větší evropský rozpočet, aby Evropa měla prostředky na své ambice: zatím činí její rozpočet jedno procento HDP členských zemí. Požadavek na menší počet komisařů je jen připomínkou, že komisaři nejsou vyslanci své země v Bruselu, ale evropští komisaři, počet proto nemusí odpovídat počtu zemí. A pokud jde o Evropský parlament, podobné změny navrhoval koncem 90. let Václav Havel, který chtěl jeho druhou komoru složenou z poslanců národních parlamentů. Navíc pro volby do Evropského parlamentu Macron navrhoval evropeizaci politických stran, ale Němci jsou proti.

Jenže nejprve je třeba říci, že tyto plány nikam nepovedou bez ostatních a hlavně bez německého partnera. A v tom může být hlavní problém, což jsme mohli vidět nedávno, když měl Macron projev v Evropském parlamentu ve Štrasburku. Jakmile se rozhlédl, zjistil, že sklidil úspěch u evropských poslanců, ale paní Merkelová se krčila někde schovaná "v křoví", jako na karikatuře v The Economist. Prezident Macron ji sice hned po tom projevu navštívil, bylo to velice milé a zdvořilé setkání, ale z toho, co člověk čte v německých novinách, je cítit, že velmi příznivá odpověď z této strany nezaznívá. Francie po Macronově nástupu razí liberální, proevropskou orientaci, zatímco Německo se po loňských volbách vydalo trochu jiným směrem oproti očekávání: paní Merkelová je nyní slabší, protože pravice v CSU, ale i ve vlastní straně, nemluvě o opozici, jako je AfD, je daleko silnější a daleko zdrženlivější vůči Evropě. Sociálnědemokratický partner je jiný než ten, který se očekával. To už nemá nic společného s velice proevropským Martinem Schulzem. Současná orientace Německa je nyní daleko pragmatičtější.

Ale to mohl Macron očekávat, výsledek voleb v Německu zase pro politiky nemohl být tak překvapivý. Navíc každý silný vůdce je nakonec sám…

Mohl, ale nečekalo se, že SPD bude tak slabá; a silný vůdce v Evropě nemůže a nesmí být sám. Je třeba připomenout, že vztahy mezi Francií a Německem jsou důležité od samého počátku založení společné Evropy. Vždyť kvůli tomu vlastně společná Evropa vznikla: ten projekt byl vymyšlen právě proto, aby znemožnil další válku mezi Francií a Německem, a tím pádem i další světovou válku. Říkalo se tomu spojenectví všelijak, byl to motor, byl to tandem, ale bohužel všichni pozorovali, jak tento motor v posledních řekněme deseti letech chcípal nebo byl příliš nevyvážený. Nevyváženost se týkala hlavně Francie, protože Německo bylo po svých reformách zavedených kancléřem Schröderem silnější a úspěšné, kdežto Francie zabředla do polostagnace. Hlavně poslední prezident François Hollande s ničím nepohnul. V ten moment se zjevil Macron a mohl spoléhat alespoň na to, že zakladatelské země Evropské unie mu pomohou s evropskou agendou.

Ale v tom se také přepočítal: doba tomu není příznivá skoro nikde.

O tom chci hovořit: Itálie přišla po posledních volbách o proevropskou vládu levého středu Mattea Renziho a k moci přijde buď Liga severu spolu s  Berlusconiho Vzhůru, Itálie, či Hnutí pěti hvězd a v jakémkoliv doprovodu to bude spíš brzdič evropských projektů. Španělsko řeší katalánskou krizi, přičemž se s ním velice počítalo, protože bylo od pádu Franka silně proevropskou zemí. (V tom je ten markantní rozdíl od postkomunistické střední Evropy. Když se Španělsko zbavilo diktátorského Franka, stalo se silně proevropským, třicet let po pádu totalitních režimů se střední Evropa najednou obrací k Evropě zády. V tom je paradox, Španělsko a Portugalsko jsou proevropské, i když nejvíce utrpěly během finanční krize, ale potíže překonaly. Střední Evropy se krize moc nedotkla, jdou tam z Evropy velké penízem, a je protievropská, i když prosperuje.)

Jenže Španělsko je teď kvůli katalánské krizi zahleděné do sebe, což způsobilo jeho paralýzu na evropské rovině. A to není všechno: i Nizozemsko, tradičně proevropská země, má teď vládu ve vztahu k EU velice vlažnou. Premiér Mark Rutte dokonce svolal menší trucpodnik a nepřeje si v eurozóně žádné prohlubování integrace.

Takže když se Macron rozhlédne, zjistí, že vlastně nemá partnery.

A jsme zase u té karikatury: pan Macron je sám…

A způsobuje to značné zklamání na francouzské straně. A uvidíme, zda se v Německu najde dostatek politické moudrosti a jakési evropské paměti, aby si tam politici uvědomili, že v evropské politice nelze věci jenom odkládat, protože pak se propásnou některé šance, které se už nemusí opakovat. V minulosti právě některé šance propásli Francouzi. Třeba v roce 1993 pánové Schäuble a Lamers navrhovali "evropské jádro", což byl projekt CDU, a francouzská odpověď premiéra Édouarda Balladura na to byla velice vágní. A to byla velká chyba. Kdyby bývalo takové jádro vzniklo před rozšířením Evropské unie, možná bychom se vyvarovali některých problémů, které jsme objevili až během krize eura a během další krize s novými zeměmi, které přistoupily k EU. Byla by to škoda, kdyby se tato chyba opakovala v opačném gardu.

Češi prosperují, ať myslí na solidaritu

Pan Macron také stojí za nápadem, že by část peněz z příštího rozpočtu EU, které jdou nyní do střední Evropy, zamířila do jižních zemí. Nemyslíte, že by to mohlo krizi EU ještě eskalovat? Nebo dokonce že tendence požadující odchod z EU, které vidíme ve střední Evropě, ještě zesílí?

Myšlenka na změnu transferu z dotačních fondů není Macronova, přišla z Německa, a deformuje se. Dokonce i Respekt, většinou proevropský, použil titulek "Pošleme miliardy ze střední Evropy na jih, navrhuje Brusel". Tak za prvé: to nejsou peníze středoevropské, to jsou peníze daňových poplatníků v Evropské unii, které jdou na priority slabších zemí. A za druhé, EU má omezené fondy a po odchodu Británie budou ještě menší a má jisté priority, které jsou jiné než ty, které platily před patnácti či dvaceti lety, kdy země střední Evropy vstupovaly do Evropské unie. Dnes jsou například urgentní problémy regionů konfrontovaných s migračním tlakem. Je to problém jižní Itálie, Řecka a dalších jižních zemí.

Proto je namístě si položit otázku, jak za této situace nejlépe použít evropské fondy. Přece například Česká republika je velice prosperující země, má nejnižší nezaměstnanost v EU, ekonomika šlape, a proto je namístě se optat: je absolutně nutné, aby dostávala stejné peníze jako v minulosti? Nebo: potřebuje Maďarsko, které čerpá čtyři procenta HDP ročně a není na tom tak špatně, tolik peněz? Určitě by se nezbořila Orbánova vláda, ta má dvoutřetinovou většinu v parlamentu a obviňuje EU ze všech možných neřestí. Proto je logické, že v diskusi o evropském rozpočtu takový návrh padl.

Je evidentní, že se musí jižním zemím pomoci, protože to je důležité pro celou Evropu. Čelit náporu migrace je drahá záležitost. Navíc o ničem není rozhodnuto a je třeba si uvědomit, že peníze, které šly z fondů do střední Evropy, nejsou samozřejmostí. Vyjadřují politické pouto, kterému se říká zkratkou "solidarita". Pokud je politické pouto zpochybněno, může to mít následky pro jednání o rozpočtu.

Ale mnozí Středoevropané to bohužel jako samozřejmost - hlavně kvůli svým politikům - chápou…

… protože pánové Orbán a Kaczynski od rána do večera nadávají na Evropskou unii. Já jsem byl vloni a letos znovu před maďarskými volbami v Budapešti: všude měli obrovské plakáty STOP BRUSEL. Nikdo přece nemůže říkat "zastavte Brusel, ať se Brusel nevměšuje" a zároveň mít nataženou ruku a volat "Brusel nám musí dodat z fondů ekvivalent čtyř procent našeho HDP". Tedy země, které nejvíc těží z evropských fondů, Maďarsko a Polsko, jsou země, které nejrazantněji oponují takzvanému Bruselu.

Ještě bych se vrátil k tomu, na co jsem se ptal v souvislosti s debatou o novém rozpočtu: na obavy, že země střední Evropy EU opustí…

A kam půjdou?

Nejspíš by spadly zase do sféry vlivu Ruska. Ale ty výhrůžky se stupňují, zaznívají z Maďarska od pana Orbána. I u nás slyšíme takové hlasy nejen z SPD, ale i od ODS a od komunistů častěji…

Já si myslím, že to v Maďarsku a Polsku nikdo nemyslí vážně. A i v Čechách, ať je Andrej Babiš jakýkoliv vykuk, z Evropské unie by jistě nevystoupil. Já jsem se přímo v Maďarsku na to politiků ptal, proč tedy neodejdou, když jsou Brusel a celá EU tak hrozné.

A co vám řekli?

Kdepak, ve skutečnosti to ani tam nikoho nenapadne, to je jen rétorika obrácená dovnitř, ale nemyslí to vážně, protože brexit si může dovolit jen země, jako je Británie, bývalá velmoc. A dva roky po referendu je obecný odhad, že na to doplatí.

Ale to Maďaři či Češi, kteří to podporují, možná nevědí…

To už je ale věc vnitřní politiky, aby se s tím vypořádala. A pokud to někdo bude myslet vážně, tak určitě nikdo Maďarsko nebo třeba Českou republiku nebude v unii držet. Tady panuje nedorozumění. EU není RVHP, v EU vás nikdo mermomocí násilím nebude nutit, abyste zůstal. Kdo si to odhlasuje, tak odejde jako Britové.

Brexit má aspoň jeden pozitivní vzkaz směrem do Evropy: EU je dobrovolná asociace svobodných demokratických zemí, a kdo se po volbách či po referendu rozhodne, že tento spolek mu už nevyhovuje, má naprostou svobodu odejít. Je třeba zdůraznit, že Evropská unie je politické pouto, pokud existují nějaké transfery, je to známka politického pojítka a solidarity. A když vám někdo řekne, že žádné politické pouto neuznává, tak podlamuje samotný základ unie a všech transferů včetně těch finančních. Pokud se někomu zdá politické pouto nesnesitelné, lze pouto přerušit, ale tím se přeruší i toky peněz z fondů.

TGV už nejezdí na páru

Vraťme se zpět do Francie posledních týdnů: Macronova vnitřní reforma, která se týkala zprvu hlavně zákoníku práce, nyní čelí největší zkoušce: protestují železniční odbory, piloti a další zaměstnanci. Cílem je připravit značně zadlužené státní dráhy na rok 2020, kdy začnou v EU platit nová pravidla, podle nichž musí Francouzi svou železnici otevřít konkurenci. Má prezident šanci tuto změnu prosadit?

Reformy pana Macrona souvisí přímo s tím, o čem jsme hovořili. Pokud se má Francie vrátit na evropskou scénu, nestačí mít jen dobré nápady, mít ambice a být smělý v evropských záležitostech, to znamená být také odvážný doma. Macron to dobře ví, a to je dokonce klíčové pro důvěryhodnost jeho reforem a jeho slova v Evropě. Také proto Francie v loňském roce poprvé po delší době splnila své evropské závazky. A prosazuje různé reformy, hlavně reformu pracovního trhu, která byla nejnáročnější, teď na jaře přišla na řadu reforma železniční, školství, univerzit atd. A ty reformy přímo souvisí s jeho evropskou ambicí. Problém je v tom, že výsledky takových reforem se projevují až po několika letech, zatímco krátkodobé důsledky bývají hodně nepříjemné.

Kvůli tomu od nich francouzští prezidenti vždycky nakonec couvli… Co když se situace bude opakovat a i Macron ustoupí?

Já si myslím, že ne: když jsme hovořili o železnici, tak ta - ač je velmi dobrá - prodělává ročně tři miliardy eur, dohromady to činí 40 miliard. A to jsou peníze daňových poplatníků. Přes 60 procent obyvatel reformu železnice podporuje.

Ale lidé ve Francii také tu železnici hojně používají, takže se jim to vrací…

Ale stejně je to přece důvod se podívat na to, jestli jde o výsady, nebo spravedlivé užívání veřejných financí. To za prvé a za druhé status železničáře, který byl zaveden hned na konci druhé světové války, kdy ještě byly lokomotivy na páru, šlo tedy o těžkou práci, je už zastaralý. Dnes železničář pracuje 32 hodin týdně, většinou nedělá žádnou nebezpečnou práci, sedí pohodlně v kabině, a přesto může jít od 52 let do penze. To neodpovídá novým podmínkám. To jsou důvody, proč je reformám veřejnost nakloněná, ale má obavy z toho, aby železnice nebyla privatizována. Ve Francii je velká zdrženlivost vůči privatizaci veřejných služeb. A to, co se udělalo za Margaret Thatcherové v Británii a v čem se pokračovalo za Tonyho Blaira - už také proto, že výsledky nejsou dobré -, by ve Francii neprošlo. A také to nikdo neprosazuje.

Česká republika je velice prosperující země, má nejnižší nezaměstnanost v EU, ekonomika šlape, a proto je na místě se optat: je nutné, aby dostávala stejné peníze jako v minulosti? Je evidentní, že se musí pomoci jižním zemím, protože to je důležité pro celou Evropu. Čelit náporu migrace je drahá záležitost.

A jak byste mi tedy odpověděl na jednoduchou otázku: kam pan Macron směřuje, co by chtěl docílit, co byste mi řekl?

Řekl bych, že se pokouší o variaci skandinávského modelu.

Můžete to na nějakém příkladu upřesnit?

Třeba nový zákon o pracovním trhu umožňuje snáz propustit zaměstnance, ale prošel i přes nespokojenost odborů. Zaměstnavatel a stát mají totiž okamžitě povinnost nabídnout propuštěnému člověku přeškolení na jinou práci, nárok na podporu… V Dánsku tomu říkají flexisecurity, tedy že kromě flexibility takový přístup člověku zaručuje bezpečnost. Tím se odbourává strach z propuštění. A mám dojem, i když se mohu mýlit, že Macronovi projde i železniční reforma.

Jenže ta reforma je širší, týká se třeba i změn podmínek pro piloty Air France…

Já si pilotů Air France velice vážím, protože s nimi až příliš často létám, ale proboha, když někdo vydělává 20 tisíc eur měsíčně a je lépe placený než piloti Lufthansy nebo British Airways, a ještě piloti chtějí přidat deset procent, pak je velice těžké spoléhat na jakousi solidaritu.

Pojďme dál: prezident Macron chce ještě mimo jiné zavést ve Francii povinnou školní docházku od tří let, penzijní reformu a přepsat přistěhovalecký zákon.

Nový přistěhovalecký zákon už byl schválen, Senát ho může opravit, ale sněmovnou prošel. Kritici si stěžují z obou stran: levice na malou vstřícnost vůči migrantům, pravice na to, že zákon není dost přísný. A Macronovi příznivci si řeknou, že je to tedy asi vyvážené…

A jak pokračují přípravy na školní a penzijní reformu?

Školní reforma se týká celého systému, mateřských školek až po univerzity. Hlavní důraz se klade na základní školy: tedy na čtení, psaní a počítání. Vše ostatní na tom pak závisí. Tempo je i tak závratné. Navíc je tu i návrh na změnu justičního systému, penzijního, atd… Ve Francii se slovo reforma vnímalo doposud jako jakési nebezpečí, protože si to lidé překládali jako demontáž a vnímali to jen jako způsob, jak se přizpůsobit trhu. Za posledních třicet let se označuje slovem reforma privatizace, deregulace a demontáž sociálního systému. Proto všude, kde se hovoří o reformách, to vyvolává jisté obavy a rozpaky.

Proto pan Macron, když se objevil nedávno v tříhodinové diskusi v televizi, kde se pokusil obhájit své kroky a bilancoval, už nehovořil o úplné přestavbě společnosti, ale pouze o reorganizaci Francie. Byl evidentně mírnější, aby byl řekněme stravitelnější a přijatelnější a lidé z něj neměli strach…

Je možné, že to udělal i proto, že chce zmírnit tempo, ale všechny ty reformy jsou orientované do budoucna, jak jsme již o tom hovořili. Třeba reforma školního systému se zaměřuje hlavně na děti ze sociálně slabšího prostředí, často jsou to imigranti, protože ti mají největší nedostatky, které jim znemožňují další profesní růst.

Důležité ale je, že Macron pochopil, že zvítězil jen díky mimořádným okolnostem, které nastaly kvůli oslabení pravice a levice. Podařilo se mu obsadit prostor uprostřed: proto byl schopen reformním programem oslovit veřejnost. Neví ale - a vlastně nikdo -, zda toto souběžné oslabení pravice i levice je dlouhodobé, nebo jen výjimečný stav. Proto ten spěch.

Úsměvy s Donaldem

Ještě rok před loňskými volbami Macronovo hnutí Vpřed! - dnes Republiko, vpřed! - skoro nikdo neznal a nevěděl, že bude kandidovat na prezidenta, pak začal s podporou asi 12 procent a 7. května 2017 volby vyhrál. Stejně jako o něco později parlamentní volby: členové hnutí mají nadpoloviční většinu…

Jistě, a proto si mohl dovolit mít i tak velké evropské ambice. Nikdo ve Francii ani v Evropě nevedl úspěšnou kampaň tak proevropsky jako pan Macron. On ví, že v politice je načasování velice důležité. Macron je přesvědčen, že dělítko mezi pravicí a levicí už není tím hlavním dělítkem politicko-organizačního systému, ale že dělítko je mezi reformátory a konzervativci, zastánci otevřené společnosti a ochranáři a zároveň mezi proevropskými voliči a euroskeptiky.

Ve Francii je, zdá se, Macronův moment příznivý, ale na evropské scéně, jak jsme o tom již hovořili, načasování není ideální. V Evropě totiž máme dva póly: jeden tvoří Orbán a druhý Macron. Tedy na jedné straně je Evropa národovecká a uzavřená a na druhé otevřená a liberální. A pak samozřejmě většina zemí se pohybuje někde mezi. Pokud by se Macronovi nepodařilo dotáhnout reformy doma, asi by jeho ohlas nebyl moc slyšet venku. A pokud by uspěl v Evropě a doma by se to nedařilo, vrátilo by se mu to jako bumerang.

V dubnu byl pan Macron ve Spojených státech a už nikoho tam dlouho nevítali takovým způsobem jako jeho: jde podle vás jen o dokonalý rituál, nebo to mělo z vašeho pohledu nějaký vyšší význam, který jsme my nevnímali? V otázce cel, která chce Donald Trump zavést, se nic nezměnilo, jen posunul termín. Což následující návštěva Angely Merkelové ve Washingtonu jen potvrdila. Na první pohled to vypadá, že šlo jen o rituální setkání bez jakýchkoliv skutečných výsledků…

Macron je opakem nejen Orbána, ale i Trumpa. Pokusil se o něco svérázného a pro jeho příznivce ne vždy srozumitelného: pokusil se přes vřelý osobní vztah a společenství dvou outsiderů, kteří porazili politický establishment svých zemí, ovlivnit amerického prezidenta ve dvou záležitostech, které považuje za klíčové - je to klimatická dohoda podepsaná v Paříži a hlavně smlouva s Íránem ohledně jaderných zbraní. Ta vyprší 12. května 2018, Evropané ve vyjednávání smlouvy hráli velmi důležitou roli a vědí, že když ji Trump neobnoví a zavrhne, následky budou katastrofické pro Střední východ a potažmo i pro Evropu. Ale zdá se, že se Macronovi přemluvit Trumpa nedaří, což neznamená, že to nestálo za pokus.

Odtud podivný pocit schizofrenie z jeho návštěvy: úsměvy a radovánky s Donaldem a poté projev v Kongresu, přerušený asi čtyřiceti ovacemi ve stoje, kde hlásal úplný opak toho, co americký prezident.

A kdybyste měl krátce říci, v čem se tito dva politici liší, jak byste mi odpověděl?

Citoval bych Macronovu nedávnou odpověď z La Nouvelle Revue Française, kde na otázku "Proč jste optimista?" řekl: "Paradoxně ze mě dělá optimistu to, že dějiny, které teď prožíváme v Evropě, se vracejí k tragické dimenzi. Evropa už nebude chráněna tak, jak byla zvyklá od konce druhé světové války. Tento starý kontinent maloměšťáků, který se cítil v bezpečí a v materiálním komfortu, vstupuje do nové éry, buď ji vezme jako výzvu, nebo prohraje. Naše důvěrně známá krajina se hluboce mění pod vlivem nových neúprosných jevů. To nás nutí mnohé znovu vynalézat…"

Emmanuel Macron: Francie se od samého počátku podílela na příběhu Spojených států | Video: Asociated Press |  01:18

autor: Karel Hvížďala | 7. 5. 2018 8:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama