Uplatňovat antibabiše na správné kroky ve zdravotnictví je nefér

Rozdíl mezi tím, jak realitu českého zdravotnictví vnímají lidé zevnitř systému a jak je často interpretována v médiích, bývá značný. Jen výjimečně je ale tak nápadný jako nyní, po odvolání dlouholetého ředitele Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) Zdeňka Kabátka, za jehož koncem stojí ministr zdravotnictví Adam Vojtěch za hnutí ANO.

A právě tato skutečnost – že jde o „Babišova“ ministra – se zdá být klíčem k tomu, proč je celý krok některými komentáři hodnocen spíše negativně. Ne kvůli podstatě věci, ale kvůli politickému kontextu, do něhož je automaticky zasazen.

Jak to u nás chodí

Česká republika nemá trh se zdravotním pojištěním v pravém slova smyslu. Zdravotní „pojištění“ funguje fakticky jako zdravotní daň: stát peníze vybere a veřejnoprávní ústavy, nesprávně označované jako pojišťovny, je přerozdělují. Ceny zdravotní péče nejsou výsledkem konkurence, ale administrativního rozhodnutí (úhradová vyhláška), které stvrzuje podpis ministra zdravotnictví. Klíčovým hráčem je přitom VZP, jež spravuje zhruba dvě třetiny prostředků veřejného zdravotního pojištění.

To, s kým a za jakých podmínek má VZP uzavřeny smlouvy, neurčuje anonymní trh, ale management pojišťovny pod dohledem Správní rady VZP. Ta je složena z politických nominantů Poslanecké sněmovny a ministerstva zdravotnictví. Jinými slovy, o nasměrování přibližně 580 miliard korun ročně rozhoduje orgán s přímým politickým zadáním. Menší zdravotní pojišťovny se tomuto nastavení pouze přizpůsobují. Konkurence mezi nimi je minimální.

Josef Veselka

Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.

Za léta tak vznikl klientelistický systém, v němž je „dobrým manažerem“ ten, kdo má správné kontakty – ideálně přímo na vedení VZP. Ředitel VZP tak disponuje značnou neformální mocí a aktuální politická reprezentace očekává, že ji bude využívat v souladu s jejími potřebami.

Ilustrativním příkladem bylo více než rok staré rozhodnutí VZP financovat navýšení platů nemocničních lékařů v objemu zhruba tří miliard korun. Šlo o politicky citlivý krok, který znamenal přesun části prostředků vybraných na léčbu pacientů ve prospěch vládního (populistického) řešení. Správní rada i politická reprezentace jej tehdy ocenily dalším prodloužením ředitelského mandátu. A vláda tím dala jasné razítko na způsoby, „jak to u nás s VZP chodí“.

Tento mechanismus však nefunguje jen na úrovni velkých nemocnic. I v menším měřítku platí, že bez „znalosti systému“ – lépe řečeno bez správných kontaktů – může být obtížné uspět i jen ve výběrových řízeních na smlouvy pro soukromé ambulance. A jako každý systém neoficiální moci má i tento jednu zásadní vlastnost – mlčení.

Tento stav většina insiderů dobře zná a dokázala by jej přesně popsat. Veřejně se však o něm mluví minimálně. Změnit jej by vyžadovalo politickou vůli, ochotu jít do konfliktu a rozbít dlouhodobě udržovanou rovnováhu. To se léta nestalo, protože být přinejmenším pasivním podílníkem systému je výhodnější než se stát jeho kritikem, a tím i potenciální obětí.

Současný ministr zdravotnictví se o narušení tohoto uspořádání pokusil. Udělal několik prvních personálních změn, které se mi zdají racionální a dlouhodobě potřebné. Léta budovaný systém se však brání a kroky Adama Vojtěcha jsou v části médií interpretovány jako chaotické či netransparentní.

Politická nálepka místo věcné analýzy

Nabízí se otázka, zda tato negativní hodnocení vycházejí z věcné analýzy, nebo spíše z politického rámce, do něhož jsou automaticky zasazena. Je namístě se ptát, zda by identická rozhodnutí byla posuzována stejně kriticky, pokud by je činil ministr jiné vlády. Antibabišovský filtr, jakkoli je v české debatě pochopitelný, zde zjevně deformuje schopnost rozlišovat mezi politickou identitou aktéra a skutečným obsahem jeho kroků.

Celý spor má ovšem ještě jeden, obecnější rozměr. Jakmile jako společnost přistoupíme na logiku, že „vše babišovské“ musí být automaticky špatné – nebo přesně naopak – přestáváme hodnotit realitu podle obsahu a začínáme ji posuzovat podle nálepky. Média, která by měla fungovat jako pokud možno objektivní korektiv emocí, se pak místo toho stávají jejich zesilovačem.

Tento způsob uvažování nevede k reformám, ale k dalšímu hloubení příkopů ve společnosti. Každý krok je předem zařazen do tábora dobra či zla, bez ohledu na jeho reálný dopad. V takovém prostředí se racionální debata o fungování státu stává téměř nemožnou.

V žádném případě to neznamená, že současná vláda nemá být kritizována. Důvodů se nabízí dost a tím prvním může být nedostatečný růst obranných výdajů, které by v dnešní době měly patřit k absolutním českým prioritám. Nicméně uplatňovat koncept antibabiše jako univerzální hodnoticí klíč i ve zdravotnictví je hloupé a navíc i nefér. Nepřispívá to ke změně systému, ale naopak k udržování neuspokojivého stavu, o němž se už příliš dlouho mluví jen potichu.